Dopis radnici aneb parkování v Praze 3

Naši v Turíně... aneb máme to dobře rozjetý

Dopis Radnici

Má milovaná žižkoffská radnice,

fakt Ti nechci do ničeho kecat (vím, že komu dal Bůh úřad, tomu dal i rozum), ale měla byses nad sebou hluboce zamyslet. A sakra rychle.

Určitě nejsem jediný z Tvých „poddaných“, kdož při každém návratu krouží několik desítek minut ve své plechovce po městské části Tebou spravované v zoufalé snaze nalézt místo k zaparkování, ačkoliv má v předepsaném prostoru předního skla vylepenu již déle než měsíc tu mag(net)ickou kartičku, která podle Tvých velkohubých prohlášení měla problém s parkováním okamžitě a bezezbytku vyřešit.

Aby bylo mezi námi jasno: nevyčítám Ti, že jsi hamoun a chceš z nás, svých milých občanů, vyrazit zas nějaké ty prachy... prachy přece chceme všichni, že. Ale asi nebudu osamocen s názorem, že když už

• sis prosadila bez ohledu na nesouhlas mnoha svých milých občanů i nezávislých expertů takovou ptákovinu,

• vybíráš od svých milých občanů prachy za nic (nebo snad ta kartička někomu to parkovací místo zajistí? Držitel akorát nedostane pokutu, to je všechno...),

• kašleš na standardně platné normy (pojem „společné jmění manželů“ respektuje i taková všemocná instituce, jakou bezesporu je berňák, kterýmu při vší úctě nesaháš ani po kolínko),

• bezostyšně porušuješ má práva a svobody, zaručené mi ústavou (pokud vím, aut můžu mít, kolik chci, a budu-li mít na chalupě půltucet aut a k Tobě přijedu současně jen jedním – a fakt nevím, jak bych mohl přijet současně dvěma nebo pěti – je Ti s prominutím houby po tom, kterým přijedu – takže nevidím jediný ospravedlnitelný důvod, proč by mělo jedno parkovat za sedm kilo a druhé za sedm litrů, fakt ne),

• dokonce neuznáváš ani mezinárodně platné dokumenty (na „malém“ techničáku jsou uvedena veškerá potřebná data majitele vozidla včetně trvalého bydliště, jenže Madam Radnice je holt papežštější než papež, takže k tomu chce ještě občanku, koukej pro ni mazat, plebejče, nech si ty kecy, a manželka ať pěkně s tím druhým techničákem přisype sama...),

...zkrátka když provádíš tohle všechno a my Ti to trpíme, tak bys už konečně mohla zvednout tu svou sádelnatou byrokratickou pr... ehm, zadnici a ty pitomý čáry nalajnovat. Jinak Ti totiž hrozí, že se někdo z nás po „iks plus prvním“ neúspěšném kole objíždění míst obsazených většinou našimi (chytřejšími) spoluobčany, jejichž piksly žádnou kartičku nemají, prostě, promiň mi ten výraz, nasere a půjde po Tobě. A nebuď si tak jistá, že to z moci úřední vyhraješ – to si totiž například autoři lustračního zákona mysleli taky a podívej se, jak pak ty soudy většinou dopadaly...

Takže: proč už sakra ten tvůj geniální systém nefunguje a kdy hergot začne fungovat? Kecy o „objektivních potížích“ si laskavě strč někam, kdybych já některému z Tvých městských drábů vysvětloval, že na zákazu zastavení stojím z objektivních důvodů a že ten zákaz začnu respektovat až ve třetím kvartálu příštího roku, asi by mi dal rovnou klepeta...

Se srdečným pozdravem i nadále Tvůj (co mi taky zbejvá)

vladyk

P.S.: Fakt si myslíš, že sis odkladem termínu, kterým jsi do našich „příhraničních“ ulic přivedla desítky aut ze sousední Prahy 2 a zhoršila tím už tak dost depresivní situaci, zvýšila svou oblibu u nás, svých milých občanů?

Naši v Turíně

Je skoro půlnoc, sedím u poče a jako obvykle se trápím s nějakou nedobře fungující procedurou. V pravém růžku obrazovky svítí malé okénko a v něm jezdí prťaví hokejisté. Naši bojují o semifinále se Slovenskem a vedou 2:0. Prťaví hokejisté se chovají decentně, je slyšet pouze svist bruslí a údery puku o hokejky či mantinel, obvyklý drajvový komentář na pokraji hysterie zcela chybí. Okénko se plní odněkud z webu a zdrojem dat bude nějaká ta Cimrmanova vzdálená cizina, protože naše milá čété na svých stránkách zatím pouze pláče, že si sport nemůže dovolit.

Ta potvora chyba je totálně stealth vulgo nepolapitelná. Srkám asi třicátý půllitrák čaje a zadumaně koukám na prťavé hokejisty. A přitom si nemůžu nevzpomenout na své mládí, kdy jsme s rodiči a několika sousedy upřeně vejrali na bezmála stejně prťavou (a navíc zrnitě černobílou) obrazovku přístroje Rekord (nebo to byl už Mánes?) a Joža Golonka jel po břiše a pásl hříbátka a my všichni řvali a já pak ještě letěl ven a do sněhu vydupával co největšími číslicemi to magické 5:4...

To nadšení už nějak pominulo, zdá se. Jsem sice i nadále vlastenec, ale nějak už jsem přehokejován, přefotbalován a jinak přesportován, i když se teď můžu koukat v barvě a s opakovačkama a z různejch úhlů. Všeho moc škodí, to se nedá okecat. Dřív se člověk bál otevřít konzervu, protože byl všude Lenin, Lenin a Lenin; dneska pro změnu i v době kvetoucích třešní večer co večer posloucháme, jak to válej naši hoši na ledě, protože nějaká ta extraliga, enháel nebo čempionát frčí skoro nonstop. Dřív se člověk těšil celej rok na to, až uvidí aspoň kousek nějakýho pořádnýho fotbalu (ty vole, ta Benfika, to bylo, co?); dnes má skoro celý rok v pondělí a v sobotu v telce naše extraligisty a od úterka do čtvrtka nějakou tu čempijónslíg. Fully overplayed, řekl bych. A zásluhou sportovních kanálů je to nemlich to samý s běžkařema, tenistama... prostě už nějak nedovedu pochopit, že jsem si někdy v minulosti brával kvůli sportovním přenosům i dovolenou...

Přesto jsem momentální olympiádou nadšen, i když mi kvůli ní moje milá čété nějak podivně posunula četnické humoresky. Přitom mne ani moc nezajímají dosažené výsledky - je to přece jen sport a chleba lacinější nebude (i když, možná, kdyby se ty prachy, co se dneska točej ve sportu, vrazily do dotací, kdo ví...). Fascinuje mne to dění kolem.

Snažím se například pochopit, jak souvisí olympijská myšlenka se čtyřhodinovým megalomanským zahajovacím ceremoniálem. Později jsem téměř u vytržení nad neotřelou propagací olympismu pomocí brutálního faulu na bezbranného protihráče a následného provokativního mávání na konsternované soky na nepřátelské střídačce. Jindy se pro změnu pokouším najít nějaký objektivní ukazatel, podle kterého by bylo možno definitivně a provždy stanovit, která sjezdařka si v boulích ničila kolena za víc bodů a která za míň. A když už usínám, představuji si, jak si chudáci sportovci v klidu hoví v postýlkách a najednou na dveře buchybuch a žandarmové se derou dovnitř a maj nějaký kecy kvůli tomu, že si ti hoši zrovna jen tak z nudy vyměňujou pár litříků krve za nějakou míň jetou... a z okna skáče trenér a na zádech má batoh s vitamíny (protože co jiného by to asi mohlo být, že...) jojo, barone Pierre, to bys asi čučel na drát...

Také v souvislosti s našimi barvami lze nad Turínem uvažovat dlouze a hluboce. Před začátkem her jsme otevřeně hovořili asi tak o osmi až deseti medailích (budem pašovat drahý kovy, yyyeeeeeéééaaahhh!). Měli jsme to prostě dobře rozjetý, zvláśť když za to hned první den zatáhla naše milá Katuše. Bohužel to pak začalo ňáko drhnout nebo co. A rázem se tvář veřejnosti zachmuřila. Ti prťaví hokejisté, kteří stále ještě čile rejdí v růžku obrazovky mého notesu, prohráli se Švýcary. Normální člověk by si řekl, že o nic nejde, protože v tomhle neotřele koncipovaném turnaji se začne hrát až od play off. Jenže noviny to viděly jinak: ostuda, hanba, katastrofa... tak jo, kluci, měli jste holt přiletět o tejden dřív; smutný akorát je, že se do vás navážej frajeři, kteří si po čtyřech panákách berou půl dne volna a ani na to nepotřebujou časovej posun.

Nu, některé naše plánované hvězdy skutečně nezazářily. Někdo se dobře nepřipravil, někomu nesedla forma, někdo byl zraněn (pak ovšem dost dobře nechápu, proč radši neseděl doma u telky, ono to s tím zdravotnictvím zatím nijak dobře nevypadá a zmrzačit se kvůli třicátý špricli asi fakt nemá cveka) a někoho rozhodila i taková prkotina, když mu kdosi tejden před óhá začal hučet do osobního trenéra a přeplácet ho (to je mimochodem taky nádherná propagace olympismu). Ovšem to bychom nebyli my, Češi, abychom světu neukázali nějakou naprosto převratnou novinku. Zaříznout celou štafetu jen proto, že se překouknu o řádek při vyplňování jakéhosi lejstra, a ani si to nezkontroluju (i když je to má práce na plnej úvazek a jsem za ni patrně slušně honorován), to je teda fakt nářez. Ještěže jsme my Češi takový švejkoidní a reagujeme pouze dobromyslnými fórky typu Hele, nevíš náhodou, proč včera nedohrál Jarda Jágr? Ále, čéče, nasadili ho prej omylem na dnešek na dopoledne do biatlónu, tak ho Hadamczik poslal dřív spát, aby byl ráno fit...

Na druhou stranu se ovšem dokážeme taky chovat pěkně pokrytecky. Biatlonová štafeta sahala po životním úspěchu a nedosáhla. Jo, je to sport, stane se. Jenže tohle se nestalo samo, to byla totální krávovina jednotlivce, vážení přátelé. Předesílám, že mně osobně by ubruslení jednoho olympijskýho kolečka trvalo pravděpodobně dýl, než naší štafetě celej závod, a že kdybych měl potom ještě střílet, asi bych si ublížil na zdraví... jenže: já můžu, přátelé. Nejsem reprezentant a nebruslím na plnej úvazek. A jakožto biatlonista teoretik bych se rád zeptal nejprve pana Vítka: co mu to proboha hráblo v palici, že před tou střelbou ve stoje začal závodit (naprosto zbytečně a blbě) s Germánem, proč se proboha v klidu nevez v háku a nevydejchal? No a pak všech těch redaktorů a trenérů a teoretiků, co pak v telce žvandali o životním úspěchu: to si opravdu všichni myslíte, že to tak muselo dopadnout, protože je to holt jen sport? Všichni byste na druhým úseku před poslední střelbou závodili s Germánem, když jste v půlminutovým úniku, jo?

No nic, čaj je dopitej a stealth chyba volá. Končím s rozumama a vracím se do kolbenky. Ale u dalšího hrnku se určitě zase zamyslím nad olympiádou - ještě pořád to totiž máme dobře rozjetý. Prťaví hokejisti se v růžku obrazovky radujou, protože vybušili prťavý Slováky a jsou v semifajnlu. Švýcarsko je zapomenuto, jsou to zas naši zlatí hoši. A pomohlo Slovákům, že byli ve skupině kingové? Drek jim to pomohlo. No tak to vidíš. Máňo...

Dodatek (pátek 24.2.2006 12:55): Ale je ta Katka stejně bourák, žejo?

Dodatek k dodatku: Bronz je taky pěknej, ale sedmičku nikdo jinej na turnaji nedostal - nebo se snad pletu?