Předmluva	Šedá romance	Mýlit se je lidské
Nikdy	Rodina 2.0	Strach
Kočky a pesové	Sprcha	SelfKiller
Satan	Erna	Coda

 

Lehce zmatená předmluva...

... o omylech, číselných soustavách, pesech, taoismu, kočkách a penicilínu

Teda poslyšte, ten chlápek (neee, nejsem mužskej šovinista, akorát mi to k ženský nějak nepasuje), co Nám Celýmu Lidstvu nadělil desítkovou soustavu, to teda musel bejt do sebe zahleděnej sobec a Jouda Chytrolín, jen co je pravda - vsadím se, že seděl ve většině normálních životních situací totálně mimo mísu. No řekněte, copak se někde v přírodě najde kromě těch našich pracek něco dekadickýho? Dyk i samotná matyka se z desítkovýho základu kroutí bolestí a jak jen trochu může, zdrhá jinam... Ten kašpar ale bohužel podleh' jednomu ze základních lidskejch omylů - totiž že to, co momentálně vyhovuje jemu, bude To Nejlepší z celýho všehomíra... a už se v tom rácháme fšicy. Takovej Jeňýk Husů, ten se s těma nabodeníčkama taky dvakrát nevytáhnul, ale jeho rejha ve světovejch dějinách ho řadí do trošku jiný kategorie; výše zmiňovanej dekadecimální ťunťa žádnýmu národu sebevědomí nezvednul, prostě jen zaškodil.

Zkrátka: co ve světě významné jest, v páru se odbývá (halejte, nechte si to, jo? Erotiku do toho tahat nebudem... a nebo naopak, když už se ty trojky a větší party nakously: líbilo se vám to? a dalo se to zvládnout? a co soustředění, vydrželo po celej zápas? a fakt to vzniklo z potřeby, nebo jedinej důvod spočíval v tom, že na tý kazetě vypadali všichni tak děsně spokojeně a kamarádi taky jen básnili? a jak na konci? všechno örömü? žádná hořká příchuť na jazyku? Jen si nelžete do kapsy... no... no... no tak vidíte...). Ergo kladívko, buďmež důsledně binární: klad a zápor, pravda a lež, chlap a ženská (i výjimky si dělej role), proud teče nebo ne, napětí se vyskytuje nebo ne, pes a kočka, jang a jin...

... no, když se na to ptáte: zjištění, že jsem přesvědčenej taoista, mne fakticky dost překvapilo: nikdy jsem filosofiím moc nedal a těm východním už vůbec ne, dodneška si nepamatuju, jak se vlastně jmenuje ten kulatej znak, co vypadá jak dvě spermie stažený gumičkou, a nebejt toho, že jsem náhodou čet' něco od Fritjofa Capry (jmenovalo se to "The Tao of Physics" a louskal jsem to - aspoň zpočátku - kvůli angličtině a fyzice, nikoliv kvůli taoismu) a pak, poněkud vyděšen shodou mezi názory tamo tištěnými a vlastními, už plánovitě ještě něco od Wattse a od Hoffa, bych se o svý orientaci ani nedozvěděl...

... a asi se nikdy nedozvím, proč jsem tak orientován - jestli proto, že jsem si díky své profesi (jak tvrdí mnohem úspěšnější kolega Capra) mohl uvědomit rozpor mezi paralelním děním v okolním světě a jeho pouze sériovým modelem, který se snažím v potu tváře uplácat (kolega má pochopitelně pravdu, "my, programátoři" :-) si na tomhle rozporu bolestivě rozbíjíme hlavy již celá desetiletí) a proto podvědomě tíhnu k východním školám, které paralelní vnímání podporují, nebo je to prostá lenost, nebo...

... nicméně jsem taoistou (dokonce jsem se prásknul i ve sčítacím archu) a upřímně si přeju, aby nás bylo co nejvíc. Nejde mi zrovna o principy typu Wej Wu Wej (i když zrovna tenhleten, propagující cosi jako "činění nečiněním", je mi hooodně sympatickej :-)), ale o ochotu přijímat okolní dění a jednat vždy ve shodě s Cestou - i když zrovna nevíme, co to vlastně je: Čistá Mysl si svou Cestu najde vždy a správně.

Bohužel, doba přímo bobtná Joudy Chytrolíny, kteří, opásáni profesorskými tituly (které jim ovšem většinou udělili jiní Joudové), mají ve všem jasno, všechno změřili a sečetli - pochopitelně Jedině Správně (kde berou tu jistotu?), všude byli, od všeho maj klíče a tam, kde ještě nebyli, právě odlítaj přednášet. Jiný názory neuznávaj, neb jsou nevědecké, zavádějící (kde sakra berou tu jistotu?) a většinou přímo podvodné a lživé. Všimněte si, že každej Jouda Chytrolín (je úplně jedno, jestli se mu říká Klaus, Grygar nebo třeba Držsipytlík) začíná diskusi s oponentem větou "vy lžete", případně "neznám pány A,B a C" a při lehkém náznaku toho, že by měl o oponentově názoru aspoň chvilku uvažovat, mu vzteky div nepraskne hrb. A jaké plody chytrolíní neomylnost přináší? Jen se račte porozhlédnout kolem sebe...

... třeba na medicínu: normální člověk (a nemusí být zrovna na Cestě :-)) by řekl, že hlavním úkolem medicíny je udržet zdraví. Omyl, děti zlaté: medicína bojuje s nemocí! A jak tvrdě a krvavě, ojojoj... řeže, vypaluje, ozařuje, desinfikuje, amputuje. Pozor, nehleďme na věc pohledem Joudy Chytrolína - jsou situace, kdy asi opravdu není jiné řešení než řezat, vypalovat... Jenže Jouda Chytrolín se od nás Nejoudů liší tím, že zapáleně tvrdí, že se Vždycky Musí řezat, vypalovat... a hlavně to tvrdí až potom (když "předtím" vydatně napomáhal tomu, aby se fakt muselo). Před deseti lety už mou milou ženu Zdenu i mne znechutilo, že naší roční dcerce lékařka předepisuje již po jedenácté(!) penicilín, rukou společnou a nerozdílnou jsme roztrhali recept a nasadili léčebné metody dle vlastní úvahy; chvilku to vypadalo, že na nás jako na krkavčí rodiče vlítne sociálka. Dnes je dcera rozhodně zdravější, než průměrný tuzemský občan, a v novinách si občas přečteme opatrné náznaky, že by se asi fakt ta antibiotika neměla používat jako všelék a že možná... kynu vám, Joudové Chytrolíni! Stejně tak vám byl jasnej cholesterol, čokoláda, pivo... trhněte si.

Dalších ukázek joudovství chytrolínství netřeba, to bych musel do titulku doplnit ještě slovo "nekonečná". Jednu výjimku si ale neodepřu - přece jen píšu tento text v druhé půli září 2001 a celej civilizovanej svět se ještě potácí v provazech po těžkým teroristickým háku. Ocituji tedy jeden odstavec (pardon, jsou dva) z knihy Benjamina Hoffa "Prasátko a Tao" (The Te of Piglet, Penguin Books 1992; překlad Jan Koupil, 1996; vydal Volvox Globator). Autor asi nemá radost z toho, jak mu jeho ukázkový názor realita potvrdila, protože čerpal z minulosti a zjevně věc myslel trochu jinak, ale posuďte vlastní hlavou, zda se trefil či nic (a nemusel užívat komplikovaná podobenství jako Proslulý Nostradámus - mimochodem to je taky zajímavý téma, ale o něm až někdy jindy :-))

Jednou z výhod schopnosti vidět Věci Takové, Jaké Jsou je, že dokážeme vyřešit spoustu věcí tím, že dokážeme pozorovat a myslet. Jen mi řekněte, jak mohou lidé chtít řešit problémy, pokud zcela jasně nevědí, o co ve skutečnosti jde? Nejlepším místem, odkud lze problémy vidět, je jejich počátek. Mnoho závažných problémů vzniká tehdy, pokud nejsme schopni si povšimnout malých obtíží na počátku. Lao C' o tom moudře píše: "Nesnáze se dají nejlépe zastavit dříve, než vzniknou. Dejte věci do pořádku dříve, než vznikne chaos." Jinými slovy, unce prevence má mnohem větší cenu, než tuna pesticidů. Převažující tendencí v průmyslové společnosti, jež se neobtěžuje něco pozorovat, je ignorovat vznikající problémy; potom, když vyrostou do pořádné velikosti, je tu přece naše kamarádka panika, které můžeme propadnout, ne?

"Pozor, pozor! Důležitá zpráva! Šílený Diktátor Predátor číslo 135 se chystá ovládnout svět! Musíme zachránit naši vlast, náš lid, naši civilizaci a naši demokracii! Musíme jej zastavit a zvítězit. Vítězství nebude snadné! Voláme do zbraně všechno vojsko! Musíme počítat se ztrátami až půl miliónu mužů, možná více! Je to hrozné, ale nakonec zvítězíme!"

No, podívejme se na tu povedenou taškařici zblízka. Kdo prodával Predátoru Velikému tanky, bomby, rakety a jiné zbraně? Přece my. Kdo jej zásoboval vojenským i jiným materiálem, o který si jen řekl? Zase my. Kdo nadšeně podporoval jeho režim, protože pronásledoval naše "nepřátele"? Je to zvláštní, ale zase my. Kdo zavíral oči nad jeho nevyváženou osobností, nad likvidací každého, kdo se mu opovážil oponovat? Jo, jo, zase my. Komu nevadily výhrůžky, že musí tento svět zničit a nahradit jej jediným spravedlivým božím řádem Velkého Banánu? No přece nám, protože jsme nejlepšími přáteli všech Banánů na světě. Komu nevadily teroristické útoky na letadla, cizí území a cizí lidi kdekoliv jinde na světě? Opět nám, protože se nás to zatím vůbec nebo aspoň tolik netýkalo. Kdo držel s propagátorem Velkého Banánismu falešně basu, protože tím získal odbytiště pro své výrobky? No přece my, čilouškové. A kdo mu ustupoval v jeho nehorázných požadavcích, protože ho nesmíme, chudáka, rozzlobit, usmiřování je přece to nejlepší? Zase my. Že to odskáče nějaký stát nebo národ? Prosím vás... Titanic se potápí a my získáme na to potápění trochu víc času. Pak Predátor zvítězí, podřízne přihlouplou dobrotivou demokracii a zavede boží a jedině spravedlivý řád Velkého Banánu. Kdo se tomu bude pořád divit, půjde do lágru. Tak moc nečumte, holoto, a šup, zpátky na stromy, ať už tam jste... Máte, co jste chtěli.

(hm, nakonec byly tři - tak sorry)

****

"Ale to jsme trochu... tak ta svíčková: ..." [Smoljak - Cimrman - Svěrák: Švestka, úvodní seminář] Jak souvisí taoismus s pesy a kočkami? Podle mého velice, neb obě tyto skupiny tvorů božích zajisté taoismus pěstují. Jenže zatímco u koček je to hojně podporovaný pohled na svět a téměř oficiální světový názor, u pesů jde o úchylku, kterou Osvícená Pesí Většina podle všeho tvrdě trestá.

Abych nebyl v podezření ze zaujatosti: mám rád jak pesy, tak kočky. Jenže z původního Většinového Pesomila jsem se postupně stal Většinovým Kočkomilem - a myslím, že to je celkem pochopitelnej vývoj (když už jsem tak žoviální, neměl bych psát spíš "vejvoj"? :-))

Coby malý chlapeček jsem si velice intenzivně přál psa. Pokud možno co největšího, aby mne ochránil a pořádně to vysvětlil těm, jichž jsem se bál. A musím čestně přiznat, že jako dítko jsem byl rozmazleným jedináčkem povahy dosti zbabělé, takže jsem se někoho bál vlastně pořád (mimochodem, taky se vám někdy stalo, že jste si s třemi kamarády rozdělili role Tří Mušketýrů a d'Artagnana, načež přiběhl jeden o něco silnější hošík a s výkřikem "za kardinála!" vás všechny seřezal? Dost depka, co?). Moji rodičové byli naštěstí lidé vcelku rozumní a navíc jsme žili v bytovce, takže jsme měli krátce jednoho jediného voříška a tím to zhaslo.

Ještě ve třetí dekádě svého života jsem celkem seriózně uvažoval o pořízení dogy - možná jsem podvědomě věřil, že sežráním soků poněkud vylepší mé vyhlídky na eroticko-sexuální frontě (už se vám někdy stalo, že jste děsně dlouho hučel(a) do zajímavýho objektu a najednou přišel někdo jinej a sprostě vám ho přebral? Dost depka, co?); ať už byly důvody jakékoliv, básnil jsem o dogách téměř deset let. Teprve svatební cesta, na kterou jsem si vyjel do policejní (pardon, tehdy ještě pouze "vnitrácké") nemocnice se zánětem slepáku (mmch žádný zánět tam nebyl, ale pan doktor se prostě rozhodl a slepák putoval do kbelíku - že by další joudovství chytrolínství...?), poněkud nalomila mou propesí orientaci: na pokoji jsem ležel s velitelem psovodů slavných pražských PoMyJí (později za sametu se tento milý hoch proslavil, ale o tom hovořím ve svých estébáckých pamětech, zde to není relevantní) a ten, ač měl svých starostí dost (přivezli ho ve velmi zbědovaném stavu s podezřením na prasklý žaludeční vřed), si přece jen mezi dvojím zvracením našel čas, aby na mé nadšené tirády o dogách věcně podotkl "ty vole, ty udržíš v jedný ruce osumdesát kilo?"...

... mám různé vady, ale nejsem dogmatik; nad spolutrpitelovou poznámkou jsem se tehdy vážně zamyslel a obraz dogy v mé mysli poněkud pobledl. Co víc: začal jsem se pozorněji dívat kolem sebe a na vlastní oči jsem se přesvědčil o tom, co se traduje již dávno: o podobě až shodě mezi pesy a jejich pány. A při tom přesvědčování se jsem s hrůzou uznamenal, že velkého pesa mají často lidé zamindrákovaní, povahově slabí či křiví a k jejich chovu tudíž zcela nevhodní (těch blbů v maskáčích, který si odreagovávali modrou knížku... a těch snobskejch fiflen, který by pevně neudržely ani prázdný vodítko, natož toho rotvajlera, kterej v něm vězel...). Nakonec jsem se od velkých pesů odvrátil docela - mnohem dřív, než se mediálně rozvinula jejich záliba ve skalpování batolat na dětskejch hřištích (mezi námi, ona už v osmdesátejch letech pravila v Riegrovejch sadech nějaká bába učitelce mateřský školy, která se jí ptala, zda by ta její doga neměla být na vodítku: "přivaž si ty ty svoje parchanty..." Dost depka, co?). Poslední ránu mé propesí majoritě dala skutečnost, že jsem též pražským chodcem (už jste někdy dobejval(a) psí exkrement - česky hovno - z traktorový podrážky? Dost depka, co?).

Zkrátka: jsem schopen akceptovat pesa, který je vychován, žije na dvorku či zahradě, ve dne i v noci hlídá pánův majetek a na hajzlík chodí pořád do stejného koutku. Takovému pesu přiznávám jeho místo a důležitost a když je k tomu ještě veselé povahy, mám ho rád. A to ne jen pouze teoreticky, neb pesa máme. Momentálně máme dokonce pesy dva: Ben je starý knírač, který chudák určitě netušil, že přežije mé rodiče, kteří... (ale to bych zas uletěl někam úplně jinam); přestože mé milé ženě Zdeně (méně) i mně (více) leze někdy na nervy, umožňujeme mu, aby slušně dožil. Ráďa je... nojo, co je vlastně Ráďa? Přišla k nám souhrou několika náhod: za prvé tchyně podlehla tlaku sousedů, kteří do ní hučeli, že si u nich na vsi už každej nějakýho toulavýho psa domů vzal a že tahle fenka je moc hodná; za druhé ta fenka byla nejen hodná, ale taky zbouchnutá; za třetí se má milá žena Zdena angažovala v udávání všech těch osmi vzájemně si naprosto nepodobných štěňat (teda ta fenka musela bejt fakt hóóódně dobrosrdečná, to vám řeknu...) a za čtvrté s sebou vzala tehdy osmiletou dceru, které jedno to štěně učarovalo a doslova si ho vybulila (brečelo a slibovalo někdy vaše dítě? Dost depka, co?)...

... a pochopitelně to dopadlo jinak, než nám dcerka hustila do palic; výchova padla plně na mou milou ženu Zdenu, ale zato smíme mít na zahradě cosi, co vypadá jak Maxipes Fík, kterýho někdo na kopírce zmenšil tak, že má v kohoutku pětačtyřicet čísel (a trošku mu při tom zmenšování ujela dýlka oproti vejšce). To něco je fenka, jmenuje se oficiálně sice Rádhá (neb tchyně volila jména dle indických božstev), ale pro nás je to prostě Ráďa; výborně hlídá a je překvapivě ostrá (těch lidí, co mazalo šupem zpátky za vrata...), neustále srší dobrou náladou a kdykoliv je ochotna přinést jeden z asi deseti míčků, který si neustále nosí sebou (když nenajde žádnýho troubu, kerej by jí míček házel, pouští si ho na schody a lítá za ním stejně). Když štípu dříví, rozpřáhnu se sekyrou a šlápnu na míček, mám chuť stát se pesím Herodesem, ale jinak musím uznat, že Ráďa má skvělou techniku, zpracování, pohyb i klamání tělem; mít ji coby fotbalový žáček, stal se ze mne Maradona... udělat jí kličku je prakticky nemožné a když s ní hrajeme ve třech nebo i ve čtyřech bago, oslavujeme každou přihrávku, kterou nám nesebere.

Z předchozích řádků je doufám jasné, že nejsem proti pesům nijak zaujatý; přesto (nebo právě proto) s plnou zodpovědností prohlašuju: normální pes nemůže být taoistou! Je to už z podstaty servilní tvor bez vlastního názoru, ochotný kdykoliv komukoliv poslintat koleno; tvor, který vám bez varování strčí studený čumák do partií, na které si necháváte sahat jen od vyvolených a jen výjimečně; trumbera, který se vykadí kdekoliv a před kýmkoliv a pokusem o zahrabání dílo zkázy dokoná... prostě: když v (jinak celkem dobrých) knížkách paní Frýbové narazím na ty její infantilní pesí vložky, s povzdechem je přeskakuju.

Naopak, kočka je taoista z principu. Osobnost každým coulem, která nehne packou, pokud to není nezbytně nutné; tvor, který dokáže působit téměř nadpřirozeně (kdykoliv se na mne upírá pár kočičích očí, zcela jasně vidím Centrálu ve vyšší dimenzi a slyším, jak jedna z Vyšších Bytostí, které pohodlně sedí u obrazovek, povídá těm ostatním "... to je ale blbec, má cenu ho dál pozorovat?"...); predátor, jehož koordinace, rychlost a síla je v příslušném měřítku neuvěřitelná; na druhé straně, pokud má náladu, stane se z této šelmy milý plyšák, který se dovede mazlit tak, že by si to měly kněžky lásky povinně nadrtit.

Plejáda našich rodinných koček má tři nepřehlédnutelné pilíře. Prvním je bezesporu Čičour, černý kocour, který s námi žil šest let v paneláku a pak (když dal jasně najevo svou touhu po životě v přírodě) prožil ještě dalších šest v krásném koutku Českosaského Švýcarska, aby opustil své tělo letos v březnu. Čičour je pro mne kultovní záležitost; vyskytuje se v mých písničkách, na obalech alb, jmenuje se po něm mý nejlíp vyladěný autíčko do hry ReVolt... a navíc jsem mu zachránil život a on to věděl a dobře si to pamatoval.

Škoda, že je to tak dlouhá historka... "... to bychom trochu... dovolíte malou odbočku?" (taky Cimrman)

... takže když jinak nedáte: v éře panelákové si naprostá většina našich koček oblíbila vycházky po balkónové římse. Zvlášť oblíbenou potulkou byl přechod z kuchyňského balkónu na terasu a zpět; bytem to sice šlo bez nejmenších problémů, ale protahovat se pod hromosvodem po pěticentimetrovém hliníkovém pásku bylo zjevně dobrodružnější... Čičour tuto sice delší, ale zato mnohem méně pohodlnou zkratku používal jako první a jako první také spadl; žádná legrace, byla to poctivá tři patra... naštěstí se netrefil na betonový vjezd do garáží, ale jen na zbytky sídlištního trávníku, takže si pouze zlomil čelist a pochroumal žebra. Nicméně si od té doby (bylo jaro) dával pozor; otrnulo mu teprve v zimě.

Byl pozdní večer a typická pražská zima, kdy napadne, roztaje a zmrzne. Stál jsem jen v županu před zrcadlem v koupelně a právě si drásal zbytky chlupů z obličeje, když se odněkud zvenčí ozval naprosto bezprecedentní jekot. Musím říct, že jsem nikdy předtím ani potom nic tak příšernýho neslyšel. V leknutí jsem si nejprve uřízl kus nosu (jsem totiž konzerva a holím se stále strojkem na klasické žiletky; strojek stál kdysi 7,50 Kčs, má zlatou barvu, má milá žena Zdena si ho koupila na holení nohou a já jí ho sebral - to jen tak na okraj) a zatímco jsem klel a šátral po kamenci, přidal se jekot další. Ten už jsem ovšem poměrně snadno indentifikoval jako hlas své milé ženy Zdeny a dokonce jsem pochopil i obsah sdělení: Čičour opět odněkud padá! Praštil jsem se strojkem i s kamencem a uháněl na terasu.

Nechci se vytahovat (ani není čím, moje zásluha to nebyla), ale měli jsme tehdy velký byt s velkou terasou. Šířka přes tři metry, na konci část klasického trubkového zábradlí a část onoho tehdy tak oblíbeného drátěného skla s několikacentimetrovou mezerou od podlahy. Pouliční osvětlení se celkem snažilo a tak jsem poměrně dobře viděl ledové jazyky na terase, drátěné sklo a za ním kočičí hlavu, štěrbinu pod sklem a za ní kousíčky dvou kočičích pacek... kocour se promenoval po římse, zadní packy se mu smekly po ledě, předními se stačil zachytit okraje terasy, došlo mu, co ho čeká (visel nad tím betonovým vjezdem do garáží), a řval tudíž skutečně první ligu. Během těch několika vteřin jsem jaksi na pozadí postřehl i otvírající se okna v okolních domech, neboť z kombinovaného řevu kocoura, mé milované ženy a našich dětí bylo možno usuzovat minimálně na rodinnou rvačku, ale spíš na genocidu a to si nikdo na sídlišti nemohl nechat ujít... Nebyl čas na hrdinství a tak jsem přes tu terasu prostě skočil šipku. Během letu vzduchem ledabyle uvázaná šňůra povolila a župan se otevřel; díky tomu mi dopad na led a následující jízda po něm přinesla několik nových, zcela netušených zážitků, které završil přímý náraz do skla vlastním ciferníkem. Byl jsem sice otřesen, ale na duchu nezlomen, prostrčil jsem ruce štěrbinou a pevně sevřel dvě černé tlapky.

Kdysi dávno běžel italský film o matce, jejíž dítě padalo z balkónu nejvyššího patra věžáku, ona jej skrz zábradlí zachytila a držela několik hodin, než si jich někdo všiml, zavolal hasiče a tak. Smekám před tou matkou hluboce: kocour tehdy vážil asi šest kilo (téměř jedenáctikilový macek se z něj stal mnohem později), já ho držel jen pár minut a měl jsem toho dost - asi to bylo tou potupnou polohou a krvácejícím čenichem... přes ztíženou komunikaci (mohl jsem jen huhlat do skla) má milá žena Zdena poměrně rychle pochopila můj záměr, přinesla smeták, nadzdvihla jím kočičí záď a společně jsme nebohého Čicoura dotáhli a dostrkali až k trubkové části, kde jsme ho definitivně zachránili. Má skvělá choť šla na smrt vyděšené zvíře zahřát a ostříhat mu drápy (polovinu jich nechal ulomených a zaťatých do víceméně betonové terasy; jak to dokázal, ví jen Bůh...), zatímco já si šel vytáhnout naříznutej nos z placatýho obličeje a nahřát do vany zmrzlej pytlík...

... a Čičour se ke mně od tý doby choval vždy s nejvyšší zdvořilostí, již byl schopen; dokonce mne obětavě doprovázel na všechny mé dobrovolné programátorsko-skladatelské exily do Železných hor a v tamních mrazivých nocích mne pak pravidelně budil tím, jak se mi dral přes hlavu na břicho do spacáku...

"... ale to jsme opravdu trochu... tak to husitské hnutí:" (opět Cimrman)

S Čičourem a po něm u nás pobývalo několik koček, které žádnou stopu v rodinných dějinách nezanechaly - matně vzpomínám jen na Mášu, která byla z útulku a dost divná, ale uměla si otevřít dveře skokem na kliku, takže si před ní člověk nikde a při ničem nemohl být jistý. Jednoho dne jsme se vrátili z budování rozvinuté kapitalistické společnosti domů a Máša byla pryč: asi ji Centrála nečekaně převelela jinam...

... a pak ještě na chovnou bílou britku Aidu von něco: byla děsně drahá a srovnatelně hloupá, na což nakonec chudák dojela - myslela si, že jí ten vlčák, co po ní jde, nic neudělá... R.I.P., Ájo...

Poslední z koček panelové éry a zakladatelé éry zahradní jsou dva mourovatí krasavci - kocour Jonáš a kočka Míša. Jonáš je opravdu skvostný kus - stříbřitě šedý, s téměř bílou podsadou a s oříškovýma očima. Nikdo z nás mu neřekne jinak než "Jeho Excellence baron von Jonasch" a všichni členové rodiny jsou přesvědčeni, že kdyby se excellence objevila na nějaké výstavě, sežraly by ty opapírovaný blbky svoje rodokmeny. Jonáš jako jediný nikdy v paneláku nelezl po římse ani na balkony sousedů; když důstojně přichází k misce s ranní porcí, dívá se tak, že má člověk chuť doběhnout ještě pro misku s vodou na mytí pacek a pro čistý ručník. Většinu dne dokáže proklimbat na nejneuvěřitelnějších místech, ale na parcelách v širém okolí není jediný krtek ani rejsek, neboť pan baron je skutečný predátor s neuvěřitelným akčním rádiem. A navíc není hlupák, což lze doložit jistým zpřesněním tvrzení o bezkrtkoidních parcelách...

... pravda je totiž taková, že bez krtků a rejsků jsou skutečně všechny pozemky v širém okolí, ale s jednou výjimkou; touto výjimkou je zahrada našeho přímého souseda, který se ondyno v rozhovoru s mou milou ženou Zdenou vyjádřil v tom smyslu, že "kočky jsou plevel" a nevšiml si, že se Jonáš kus od něj vyhřívá na složeném dříví a se zájmem poslouchá... od té doby soused proklíná krtky a marně na ně číhá, zatímco Jonáš jeho zahradu používá výhradně jako tranzit a jen velmi zřídka i jako výcvikový prostor při ukázkovém lovu myší. Ano, čtete správně: výcvikový prostor... již několik místních koťat totiž prošlo Jonášovou loveckou školou a rozhodně na tom žádné z nich neprodělalo.

Míša je u nás proto, že je také mourovatá a že Čičour visel z terasy. Divný důvody? Rád vysvětlím... ehm... dovolíte ještě jednu odbočku?

Od Velké Záchranné Akce jsem latentně trpěl obavou, že se Velký Kočičí Pád bude opakovat; když jsme měli Jonáše teprve několik dnů, vracel jsem se jednou domů poněkud později a poněkud rozveselen a na bedně s pískem u domovního vchodu se v mrazivé tmě choulila mourovatá kočka... Rázem mi bylo všechno jasný: Jonáš taky sletěl! "Jonáši, ty blbe...," povídám láskyplně a beru chlupatý klubko do náruče. Něžný mňoukání, tulení, olizování ucha a drápky zaťatý do ramene mne v mém přesvědčení jen utvrdily. Procházím tmavým hlavním vchodem (už jste někdy viděl(a) hlavní vchod do celkem - na tu dobu - luxusního terasáku, kterej je nejenom tmavej a vodpornej, ale ještě jeho prostředkem vede hlavní stoupačka, vlastně spíš klesačka od kanalizace? Dost depka, co?) a teprve ve vejtahu si říkám "...sakra sakra, není Jonáš světlejší?" A když už vystupuju v našem patře a zahlídnu kočičí oči v zrcadle, dodávám "...hergot hergot, nejsou ty vočiska zelený? Jonáš má přece hnědý...?" A to už otvírám dveře do předsíně, tam sedí Jonáš a kouká a ve dveřích do kuchyně stojí moje milá žena Zdena a taky kouká a vrtí hlavou a povídá "teda manželi, že přijdeš s vopicí, s tím jsem počítala; ale s kočkou..."

... a tak k nám přišla Míša a my napřed nevěděli, co s ní, jenže Míša taky lezla k sousedům (co tam sakra měli tak zajímavýho?) a taky spadla (lekla se sousedovic kokra) a dopadla na balkón o dvě patra níž a já si místo cesty do práce musel rozšířit seznam akcí o šplhání na cizí balkón a vyděšená Míša se tam choulila v rohu a vypadala OK, než jsem ji vzal do náruče a zjistil, že jí z boku visí přes decimetr čtvereční kůže a svalu a tak jsem do práce nejel, ale uháněl na veterinu, ačkoliv jsem to vždycky radši nechával své milé ženě Zdeně, a Míšu sešili a něco jí píchli a já jí dal do bedničky a v noci, protože jsem si vždycky v noci ještě chvilku čet' v křesle v hale, jsem jí napřed šel utřít horkej čumák a pak jsem se teda konečně dostal k tý knížce a moc mi to nešlo a najednou vrzly dveře a do haly vbelhala Míša a přestože bylo vidět, jak jí to bolí, tak mi z posledních sil vyskočila na klín...

... a tak už prostě zůstala moje a tím pádem naše.

****

Jedna z našich zpívajících hereček (nebo spíš hrajících zpěvaček) se ve zralém věku taky dala na zvířátka. Vypadá ještě pořád dobře a tak se občas objevuje v médiích a trousí moudra. Ondyno hovořila v nějakým magacínu o kočkách a mimo jiné tam pronesla dost joudoidní hlášku o tom, že "kočky nepojmenovává, protože si to stejně nepamatujou a je jim to jedno..." Teda Saxano, odkud ty znalosti čerpáš? V krajním případě: z kerýho útulku ty dementky bereš? Nepodléhej mylnýmu dojmu, že to, co se zdá Tobě, platí v Celým Všehomíře... To si piš, že každá kočka sakra dobře ví, kdy mluvíš s ní a kdy s jinou...

... ne, už se nebudu rozjíždět - všichni se občas pleteme, hlavní je se poučit a neopakovat starý chyby, ve frontě čeká spousta novejch... no nic. Jednoduše řečeno: za ta léta pozorování kočičích i pesích osobností jsem u nich objevil spousty vlastností, které mají jakoby od nás. A na druhý straně máme my lidi mnoho vlastností kočičích a pesích (jenom škoda, že nám to taky tak neprochází, jako jim... když například ležím se dvěma kočkama na zahradě a podřimuju, tipněte si, komu se to povalování vytkne: JIM teda nikdy... ). A když se sejdou lidi a pesové a kočky na jedný hromadě, dá někdy problém rozeznat jedny od druhejch a druhý od třetích...

... a ta povahová shoda mi vrtala hlavou a těch poznámek v notýsku s nadpisem "literárně využitelné situace" přibejvalo a když jsem zase po dlouhý době sundal pomyslnej kryt z psacího stroje a pustil se do další porce příběhů, nemohlo se to jmenovat jinak:

KOČKY & PESOVÉ :-)

[Rumburk, září-říjen 2001]

Šedá romance

Mnohokrát se ptal sám sebe, jestli by ho něco podobného potkalo, kdyby se tenkrát šel najíst jinam.

****

Jednorázová zakázka ho zavála do neznámé čtvrti; podle svého zvyku pracoval zvolna, ale vytrvale a bez přestávek a narůstající pocit hladu si pěstoval téměř láskyplně. Když se za oknem dočasně přidělené kanceláře setmělo a na prošlapaném koberci se rozložily měkké stíny, sklapl víko svého notebooku, zhasl přenosnou pracovní lampičku a chvilku seděl bez hnutí s hlavou v dlaních. Pak sbalil své nádobíčko v ceně několika set tisíc do malé a nenápadné brašny, opustil kancelář, odevzdal klíč zívajícímu vrátnému a vyšel do chladného předjarního večera. Při dopoledním příchodu si ve vedlejší ulici povšiml povědomého vývěsního štítu a teď se po krátkém zaváhání tím směrem vypravil, aby si své pozorování ověřil.

Nemýlil se; šlo skutečně o shodnou restauraci. Podnik téhož střihu a se stejným majitelem znal z jedné z předchozích štací; pseudomyslivecké ladění mu trochu vadilo, ale dobrá kuchyně v kombinaci se skvěle ošetřovanou plzní tuto drobnost kompenzovala více než dostatečně, takže se stal pravidelným hostem. Proto i teď zamířil bez váhání ke dveřím a vstoupil.

Bezprostředně po vstupu s určitou nelibostí zaznamenal odlišnosti. Tato provozovna působila ošuntěleji a hlučněji. Stolů a židlí se zdálo být příliš mnoho; navzdory tomu nebylo na první pohled nikde volno. Servírky v šedých stejnokrojích se proplétaly hlukem a dýmem jen s obtížemi a pleš rozložitého výčepního se leskla potem nad řadou roztočených sklenic.

Užuž se chtěl otočit a odejít, když si povšiml malého stolku mezi dvěma sloupy, který nebyl obsazen - pravděpodobně proto, že se k jediné židli, která u něj zbyla, nebylo možné dostat. Nebyl zvyklý dlouho váhat; vyrazil příslušným směrem, zastíraje mumláním omluv evidentní agresivitu svého jednání. Ani maximální opatrnost nezabránila střetu jeho brašny se svíčkovou jakési stoleté indiánky, ale nakonec se mu podařilo dosáhnout kýženého cíle. Usedl, s uspokojením kvitoval fakt, že jedna z nástěnných lamp poskytuje dostatek světla, vytáhl z kapsy technickou brožuru a dal se do čtení.

Při předávání jídelního lístku a objednávání prvního půllitru si jí prakticky nevšiml; zaujala ho až o chvíli později, když se dostala do hádky s někým od vedlejšího stolu. Její nepříjemně skřípavý hlas, slyšitelně prosáklý pohrdáním, ho pobavil; ušklíbl se pro sebe, odložil knihu, opět si promnul oči, zvolna se ohlédl přes levé rameno a poprvé si ji prohlédl. Viděl dlouhé, černé a vlnité vlasy, ze kterých by hygienik na kontrole asi žádnou radost neměl; obličej se širokým chřípím, který mu připomněl obrázek ženy kmene Alkaluf z Ohňové země; pohrdavě ohnuté rty nad silnými a zářivě bílými zuby; snědý krk, vyzývavě vyhlížející z rozepnuté šedé blůzy nad nežensky plochou hrudí.

Naposledy cosi odsekla a otočila se k zjevně otřesenému stěžovateli zády; její pohled se přitom střetl s jeho. Chvilku si ho chladně měřila a pak odkráčela k výčepu. Stále ještě pobaven, sledoval její vláčné kolébaní. Ospalá tygřice šmrcnutá žižkovskou domovnicí, napadlo ho a najednou si bůhvíproč vzpomněl na své sbírky povídek, které psal před lety... proč toho vlastně nechal? Jen kvůli času? V určitém období dost publikoval; v odborných časopisech plamenně hájil zájmy spotřebitelů, do bulváru pravidelně přispíval anekdotickými článečky o technice, ale časem ho znechutil jak marný boj s lidskou tupostí, tak zoufalé hledání dalších rádobyvtipných námětů na třicet řádek.

Možná by měl zase začít; a proč ne třeba příběhem tvrdé, samotářské a neoblíbené servírky, která pod něžným, ale setrvalým tlakem lásky najednou rozkvete... ne ovšem tak prvoplánově, jako kdysi Dietlova staniční švestra Huňková ve Špitálu na kraji města, chtělo by to silnej příběh, něco... něco...

Přemýšlel o námětu během hlavního jídla, moučníku i kávy; během té doby pozoroval svůj model, vyměnil s ním několik provozně nezbytných slov a musel konstatovat, že je ve skutečnosti možná ještě nepříjemnější, než si zatím vyfabuloval. Po návratu do své maličké garsonky (s rostoucím věkem a po několika rozvodech se jeho životní nároky ztenčily na minimum) zapjal svůj notebook jako obvykle, ale místo vývojářských programů tentokrát spustil textový editor a pustil se do psaní.

****

Když ho něco opravdu zaujalo, šel za tím tvrdě a na plný úvazek; během dvou týdnů se o ní dozvěděl spoustu věcí.

****

Den se vydařil; slunce vykouzlilo docela přijatelnou iluzi skutečného jara, obloha byla modrá a vítr nezvykle něžný. Jeho otlučený pickup se s mlčícím motorem zvolna spouštěl mírným svahem okolo lesíka, který zatím Velcí Urbanisti nestačili jménem Velké Civilizace a Výstavby Velkého Města zlikvidovat. Velké pneumatiky měkce drtily vlhký jíl a starý bronco tiše přistál u živého plotu kynologického cvičiště. Vyšplhal na korbu, usadil se co nejpohodlněji na složené plachtě, protáhl se, zamžoural do slunce, zvolna si otevřel plechovku Mistra Browna a obřadně zapálil tlustého kubánce.

Černé vlasy měla tentokrát napěchované pod červenou baseballkou; stála zády k němu na konci pětičlenné řady a její irský vlkodav byl evidentně nejhůř vychovaným zvířetem skupiny. Snažila se ho udržet a instruktor ji několikrát i pochválil, ale většinou jen zoufale vlála na konci vodítka nebo odstrkovala zubatou tlamu, která se jí snažila olizovat obličej.

Díval se na celý trénink; slunce hřálo, doutník chutnal znamenitě, tlumený štěkot psů a nesrozumitelné povely ze vzdáleného konce dotvářely příjemnou atmosféru. Po půl hodině výcvik skončil. Vyslechla ještě několik připomínek instruktora, odvlekla hlasitě protestující zvíře k tmavě zelenému polu, na třetí pokus nacpala psa dovnitř a odjela jako poslední z klientů. Instruktor obešel areál, přejel bronco za plotem a muže na korbě podezřívavým pohledem, vyvezl zpoza boudy na nářadí rozvrzanou sierru, zamkl bránu a zmizel rovněž.

Zvolna dopíjel kávu a přemítal o tom, jak markantně se ta dojemná postavička v šusťákách liší od tvrdé hrdinky, která se rozžívala v prvních kapitolách jeho příběhu; napadlo ho, že sem možná raději ani neměl jezdit.

****

"Neměl jste tam jezdit," řekla mu tři dny poté, když před něj pokládala talíř.

Překvapilo ho to, protože spolu do té doby vyjma objednávek nepromluvili ani slovo - nejen dnes, ale ani předchozí den. Navíc byl přesvědčen, že si jej kromě instruktora nikdo na cvičáku nepovšiml.

"Nemohla jste mne přece vidět," pravil poněkud nejapně.

"Jistěže jsem vás mohla vidět," odsekla nerudně.

Touto větou jejich konverzace pro daný den skončila.

****

O měsíc později zjistil, že se mu situace poněkud vymyká z rukou.

Aniž si to zpočátku uvědomoval, přestával svůj příběh fabulovat a začínal jej žít. Dosud majoritní pánové Psavec a Cynik v jeho povaze sice veškeré dění stále monitorovali, ale odněkud se vynořil neznámý Ušák První Milovník, který se rozehříval a mocí mermo toužil hrát v daném kuse hlavní mužskou roli.

Poprvé se opravdu vyděsil, když zjistil, že se podvědomě přizpůsobuje rytmu jejích směn; jeho týdny se začaly dělit na krátké a dlouhé a již zcela rutinně a bez vědomé snahy docházel do restaurace pouze tehdy, když pracovala. Podruhé se vyděsil tehdy, když mu došlo, že už vlastně neexistuje žádný důvod, aby tam chodil; zakázku dokončil, měl volno a podkladů pro vymodelování své románové postavy nasbíral víc než dost. Třetí a největší úlek se dostavil jednoho pošmourného rána, kdy při holení náhle a zcela bez příčiny vyslovil nahlas její jméno.

****

Během dalších dvou měsíců se Zamilovaný Ušák definitivně ujal vlády.

Zbytek jeho osobnosti nevěřícně přihlížel své vlastní pomalé, ale nezvratné devastaci. Pokusil se o únik jinde a pomocí alkoholu. Dopadlo to tak, že se jí předvedl několikrát těsně před zavírací hodinou ve stavu, který by rozhodně nikomu image nevylepšil. Pokoření, které cítil druhý den, ho posadilo zpět ke sklenici a celý cyklus se opakoval se zvýšenou intenzitou. Nakonec to už opravdu přehnal a pochopil, že je potřeba z toho šíleného kolotoče sesednout.

Odjel na dva týdny z města.

Celou tu dobu na ni myslel prakticky nepřetržitě.

Po návratu opět spustil na svém notebooku textový editor a napsal dlouhý dopis, který obsahoval téměř pravdivé vysvětlení, téměř upřímnou omluvu, žádost o jedinou hodinu jejího času a jeho telefonní číslo. Dopis vložil do obálky, přidal malou krabičku a požádal přítele, zda by zásilku nedoručil. Přítel si neodpustil několik špiček na téma "starej kozel v ajfru", ale svůj úkol splnil bezchybně.

Zavolala mu po pěti dnech.

****

Několikrát ji vyvezl daleko za město; večeřeli v zapadlých podnicích, postávali v zákoutích, která si v minulosti zamiloval a poprvé se o ně s někým dělil, dívali se z korby bronca na noční nebe počínajícího léta. Celou tu dobu ho fascinovala absolutní netečností. Všechny triky, které se za dvacet let nepřetržitého válčení na oné neviditelné frontě mezi mužem a ženou naučil, mu byly k ničemu; na jeho omluvu je ovšem nutno říci, že velící Ušák použití jakýchkoliv nekonvenčních zbraní striktně zakázal a tak zůstalo jen u slovních projevů. Většinou jen mlčky kouřila a poslouchala jeho blábolení; jednou během zpáteční jízdy náhle zívla, pak se přesunula na zadní sedadlo a bez jediného slůvka usnula. Když bronco zakotvil před starým vinohradským činžákem, upřela na něj vždycky svůj chladný polovýsměšný pohled, řekla "dobrou noc" a odkráčela k domovním dveřím. V okamžiku, kdy opustila kabinu, ztrácel Zamilovaný Ušák v jeho mysli vliv; vědom si absurdity situace, zachoval se pokaždé prakticky stejně. Opřel lokty o volant a ukryl v dlaních nevěřícný úšklebek; nakonec zavrtěl hlavou, hlučně pleskl do volantu, zasunul do přehrávače kazetu s dunivým rockem, razantně se odpíchl od chodníku a odburácel k domovu.

Usínal s jejím portrétem vypáleným do sítnice.

****

Na podzim nastoupila do večerní školy.

Matematika jí moc nešla; zmínila se o tom jen tak mimochodem. Když v této souvislosti podotkl, že ve svém pestrém životě mimo jiné i dva roky učil matematiku a fyziku na střední škole, ani mu nedošlo, že si právě buduje velmi silnou palebnou pozici; v hlavě mu cvaklo teprve ve chvíli, kdy se ho bez jakýchkoliv emocí zeptala, zda by jí nechtěl po večerech doučovat. Souhlasil, i když se trochu obával komunikačních potíží - jak s ní, tak především s jejím vlkodavem.

****

Stál uprostřed pokoje a přes její rameno se díval, jak zápasí se soustavou rovnic.

Byla to jejich třetí hodina. Vlkodav se naštěstí nevyskytoval, momentálně pobýval na chalupě jejích rodičů; přesto se nedalo říci, že by v jinak docela útulné místnosti panovala nějaká přehnaně vřelá atmosféra. Pozoroval její snažení mlčky: zpočátku se její zajímavě pojatá řešení pokoušel průběžně korigovat, ale vrčela srovnatelně s nepřítomným psem, takže se stáhl, stál uprostřed pokoje, díval se jí přes rameno a v duchu znovu slyšel jednoho ze starších profesorů ve sborovně: "pamatujte si, kolego: žádná ženská nikdy nepochopí rozdíl mezi slovy kolikrát a o kolik - i když to některé dokážou docela slušně předstírat..."

"Vy se mi smějete!" otočila se náhle na židli prudce.

"To bych si nikdy nedovolil," řekl s vážnou tváří, i když se před několika vteřinami skutečně usmíval.

Odhodila propisovačku a vstala; chvíli se na něj dívala bezvýrazným pohledem, pak si z balíčku na barovém pultu v rohu místnosti (když ten pult viděl prvně, napadlo ho, zda si nosí práci domů a po nocích trénuje) vzala cigaretu, přešla k oknu, otočila se k němu zády a mlčky kouřila krátkými nervózními tahy.

Až dosud se nedělo nic nového; on však náhle porušil zaběhnutý stereotyp, tiše přešel ke stejnému oknu, postavil se za ní a velice pomalu a opatrně ponořil svůj obličej do černé kadeřavé houštiny.

"Víte, že jste blázen?" zeptala se věcně.

"Vím," vydechl, stále zabořen do jejích vlasů. "Jenže s tím nedokážu nic udělat."

Odhodila hořící nedopalek do parku pod oknem, unaveně vzdychla a zdvihla dlaně k očím. Několik minut stáli bez hnutí.

"Možná bych se měla taky zbláznit," řekla skoro neslyšně a pomalu se otočila k němu, aniž by spustila ruce z obličeje; ustoupil jen nepatrně, konečky jejích prstů se přiblížily k jeho tváři.

"Zkuste to, aspoň trošku - a já se zblázním podruhý... radostí," zašeptal, opatrně a lehce ji uchopil kolem pasu a ještě opatrněji a lehčeji se dotkl pootevřenými ústy jejího čela; nepohnula se a jeho zaplavil pocit marnosti.

Po mučivě dlouhých vteřinách mu její ruce zvolna sklouzly na ramena a její rty se tvrdě a jakoby zlostně přitiskly k těm jeho.

****

"Proč to do sebe tak leješ?"
"Protože jsem totálně na dně, hotovej, vodvařenej... konec, šmytec... pane vrchní, dejte nám to ještě dvakrát!"
"Já se ale nechci zpatlat..."
"Já taky ne, ty vole, ale nemám jinou možnost, jinak mi definitivně hrábne... jo, hrábne, fakt."
"Problémy v práci?"
"Jo, v práci... to je totiž fakt šichta jak v kamenolomu, akorát že je to spíš psycholom..."
"A jo, už chápu... ženská..."
"Vo tom ani nedejchej... akorát že někdy sám nevim, jestli to vůbec ženská je... tak vrchní!"
"Neřvi..."
"Kurva, co bych neřval? Dyť tady vokolo řvou všichni! A já mám aspoň důvod..."
"Jakej?"
"Konečně správná otázka... to ti to trvalo... Hele, jak dlouho se známe?"
"To už je líp si nepamatovat... pětadvacet let..."
"Jo, správně, pětadvacet let... postavte to sem a můžete hned nechat roztočit další... a nadělali sme se hezkejch pár pitomostí... hlavně za mlada v bigbítu..."
"... jo, to jo... to máš teda pravdu... když si vzpomenu třeba na ten koncert v Rakovníku..."
"... no a měl sem někdy problém s ňákou láskou?"
"Nooo, do Hanky si byl dost udělanej..."
"... chacha, v osumnácti, kdo nebyl... Ale pak sem se docela dobře zapouzdřil, ne? Dva rozvody, spousty veselejch kámošek..."
"... jo, někerý byly veselý až moc..."
"... to neřeš... no a teď mi je kolik?"
"Kolik?"
"Ty vole, nevtipkuj, seš narozenej stejnej den jako já..."
"... devětatřicet..."
"... jo, správně: devětatřicet. No a teď si představ, že sem se v těch devětatřiceti zamiloval jak študák v televizi..."
"... no to je snad dobře, ne..."
"Ty blbče, ty mně snad chceš rozesmát... co je na tom dobrýho? Sám sobě připadám jak tele!"
"A stojí to aspoň za to?"
"Právě že ne, ne NE!!! Vůbec nechápu, co mě na ní tak bere! Nedá se s ní prakticky vo ničem mluvit. Jestli má náhodou ňáký zájmy - žádný sem zatim nevobjevil - tak sou určitě jiný než ty moje. Navíc má chování řeznickýho psa - jednou, JEDNOU sem ji pozval - no spíš prosil - no, div sem se před ní neplazil - na sraz tý starý party z Mladýho Vobzoru... ty vole, to bylo fiasko... přišla, nikomu nevodpověděla na pozdrav, zapálila si cígo, sedla si ke stolu, nevodpověděla na pokusy holek zatáhnout jí do zábavy, za dvě minuty se k nám všem votočila zádama a začla si tam hrát s ňákym podvraťákem... pak do sebe sklopila panáka, neřekla ani bú, vstala a šla pryč... všichni čuměli jak puci..."
"A ty?"
"Já? Vstal sem a mazal sem za ní, pochopitelně... kdoví jestli sem vůbec zaplatil...."
"To teda musí bejt dost dobrá pichna, když tohle zkousneš..."
"HOVNO!!! Ta to snad vůbec neumí, ty koni! Nebo jí prostě nezajímam, já nevim... jasně že si dáme eště dvě, co myslíte, že sme sem přišli dělat? ...kozy nemá prakticky žádný... a vůbec, pokaždý to je spíš pranice než ňáká erotika..."
"Tak co tě na ní vlastně tak bere?"
"TY VOLE,TO CHCI SLYŠET VOD TEBE!!!"
"Jak ti můžu radit, když jí neznám?"
"Ale znáš... pingluje u těch myslivců..."
"Jak tam lítaj všichni v šedivejch mundůrech?"
"Jo... tam... bóže, když si vzpomenu, co já tam nadělal blbostí... jeden čas sem si fakt myslel, že je lesba a nesnášel sem její kolegyně... dokonce sem žárlil i na jejího psa..."
"... no nekecej..."
"fakt, na psa... Jenže víš co je nejhorší? Že sem se uplně rozpad jako vosobnost... devadesát procent ví, že se chovam jak debil, že bych měl rychle vycouvat a zase začít makat, už sem skoro bez prachů... ale v těch zbylejch deseti procentech sem prostě tak ňák divně šťastnej nebo co... mně je to vlastně uplně jedno, jestli umí šukat nebo ne, protože to vůbec neni důležitý, chápeš? Já to vedle ní taky najednou neumim... a vůbec mě to nesere... prostě jí držim, koukám se na ní... zabořím jí čumák do vlasů a je to jak dvě čísla jinde... už dva měsíce každej večer to samý... předtim sem měl dvě přítelky, vobě mně teď nenáviděj a mně je to jedno... a když usne, tak se plazim na záchod a tam trpim jak zvíře, protože když se večer nenajim, tak mam děsný problémy a u ní se nenajim nikdy, protože tam nemá ani sůšu a zdi sou tam dost tenký... čemu se směješ, ty pako?"
"... ale, vzpomněl sem si na tu testovací hlášku z vojny..."
"... jo, já vim... už ste spolu fakt důvěrný? už před sebou i prdíte?"
"... jo, na tohle..."
"... no, tak TOLIK důvěrný nejsme... kurva nechechtej se tak blbě, já bych tam chtěl vidět tebe... vlastně ne, kdybych tě tam viděl, tak bych ti přerazil hnáty... a ráno se koukám, jak se budí a jak vykukuje přes ty černý pačesy... a nadává mi kvůli všemu možnýmu... vod zmazanejch prostěradel po mou celou existenci... a víš co je na tom úplně největší hrůza? Že mě v devět ráno vykope z kvartýru, protože de do fachy, já se tam přídu v jedenáct najíst, sedim u stolu celej šedivej a s pytlema vod cementu pod vočima a vona ke mně příde, má sice na ksichtě nakreslenej ňákej slušnej vobličej, ale je taky šedivá a má taky pytle vod cementu pod vočima, hodí mi na stůl lístek a pak se naprosto nevosobně zeptá :co jste si vybral? Chápeš to? Jako kdyby mně viděla poprvý v životě... to je děsně ponižující... panebože, JÁ SE Z TOHO FAKT POSERU!!!"
"... hmmm..."
"... to je všechno, co mi řekneš?!?"
"Hergot, co ti mám na tohle asi tak říct? Seš v prdeli...

... ale já ti to čoveče docela závidim..."

"Neni co, brácho, neni co... vono to totiž nemá vůbec cveka a tutově to blbě dopadne..."

****

Ovšemže to nemělo cveka a ovšemže to dopadlo špatně.

Po dvou měsících vzdala školu.

Po dalším týdnu ho přestala pouštět dovnitř.

Po dalších dvou týdnech mu přinesla kartáček na zuby, který u ní měl.

Po následujícím půlroce dopadla sekera naposled a nejtvrději: na jednom z jejich stále řidších výletů ho svým věcným způsobem informovala, že se nachází ve dvanáctém týdnu těhotenství.

S kamennou tváří jí popřál štěstí a ten večer se opět jednou zpařil jako carský oficír.

Prakticky celou dobu stavu takříkajíc požehnaného pracovala ve stejné restauraci a on tam chodil na obědy, neboť získal střednědobou zakázku o tři bloky vedle. Protože měl již několikrát v životě možnost sledovat průběh vlastními silami nezpůsobeného těhotenství ženy, kterou předtím šíleně miloval (nebo si alespoň tenkrát myslel, že ji šíleně miluje), zvládal situaci celkem dobře; Ušák Milovník si sice denně házel mašli, ale Psavec s Cynikem se už opět chápali vlády a nezúčastněně sledovali, jak se šedá uniforma kulatí a na poslední měsíc ustupuje volným šatům barvy ne zcela šedé.

Jednoho dne nepřišla a už ji nikdy v životě neviděl.

****

"... ááá, panáček nám vstává..."
"mógn... huáááá... ... to ale vod tebe nebyl včera vůbec špatnej nápad, abysme šli na ten koncert..."
"... akorát sme tam neměli tak chlastat."
"Abyses neposral, ty moralisto. A ty myslivce v dvoudeckovejch kyblíčkách začal nosit kdo?"
"A cestou zpátky přes les blil u každýho stromu kdo?"
"Nojo, dobrý, to neřeš... ale jinak to bylo super... sem rád, žes mě sem vytáhnul... stejně sou u nás v Čechách eště hezký místa, kerý sme nestačili zkurvit..."
"... hmmm... a jak je v Matičce?"
"Myslíš všeobecně nebo mně?"
"Všeobecně tobě..."
"... ty seš vůl... ... no, je to dost nahovno, mám teď děsně moc práce..."
"Líp je mít hodně práce než žádnou..."
"... to jo... a ty jí máš hodně nebo žádnou?"
"Ale jo, nestěžuju si, tahle doba neni moc pro malíře..."
"... pokojů..."
"... ne já, TY seš vůl..."
"... budeš mít tu výstavu?"
"... snad jo - teda aspoň mi zatim nikdo nenapsal, ani nezavolal, že ne..."
"... tak prima... chceš eště čaj?"
"Ne... ... hele... ... a co ta..."
"Ta co?"
"Ta kdo..."
"Jo ta... nevim... to už je dávno... rok a něco..."
"Takže nic?"
"No jasně že nic..."
"Takže seš vyléčenej..."
"Úplně..."
"... hm... pak ale nechápu..."
"... nechápeš co?"
"Proč si u každýho stromu - teda u každýho stromu, kdes neblil - řval do lesa její jméno?!?"

****

Občas chodí do myslivecké restaurace.

Trochu sešel; léta neubyla a zdraví nezpevnilo, naopak - má už slušnou sbírku různých pilulek a chirurgických zákroků a když se toulá po lesích s přítelem malířem, opírá se pro jistotu o hůl.

Bronco prodal, jezdí šedou fabií.

Sedá si pouze ke stolům v jedné polovině restaurační místnosti; nejraději sedí u malého stolku mezi dvěma sloupy a čte si technické brožurky. Kolem pobíhá personál v šedých stejnokrojích.

Román nikdy nedopsal.

Když usedá, většinou se nedívá, kdo jej obsluhuje.

Kdesi v koutku duše doufá, že jednoho dne zaslechne na vrzavé podlaze známé kroky a že se ho známý skřípavý a nepříjemný hlas zeptá se špatně skrývaným pohrdáním:

"Co jste si vybral?"

Tebe, jedině tebe, má lásko. Ty tvý prsa, který nemáš, ale mně připadaly vždycky nádherný. Ty tvý černý vlnitý vlasy, u kterejch sem každý ráno bez dechu čekal, až skrz ně jak slunce skrz mraky vyjdou ty tvý nádherný studený voči. Tvou mušli, u který si na rozdíl vod těch desítek a snad i stovek jinejch mušlí, kde jsem doopravdy byl, pamatuju každej detail... jedině tebe sem si vybral už navždycky, můj osude...

"Lesníkův závitek a plzeň, slečno..."

Mýlit se je lidské

Dneska se nemůže nic stát, my dva se hádat nikdy nebudeme, do tý zatáčky se v týhle rychlosti bezpečně vejdu, ten zub půjde ven úplně lehce, flaška z umělý hmoty je lepší než skleněná, teď už to nepraskne, nikdy nedělám chyby, Pepíčkův kyblíček je hezčí než můj, to jsme koupili moc dobře, naše dítě je chytřejší než ty druhý spratci, ta holka mě prostě žere, můžu přestat kouřit kdykoliv, každej svýho štěstí strůjcem, tyhle boty jsou značkový, se svým novým vedoucím budete všichni jistě výborně vycházet, dám si jen jedno a jdu domů, mně přece nezahne, každej jogurt je děsně zdravej, naše zemědělství nikdo nezlikvidoval, homosexuálové jsou nebezpečný, rozpočet nebude překročen, nikdy na tebe nezapomenu, tady mám přednost já, mejch nevyčištěnejch zubů si nikdo nevšimne, noviny nelžou, vyrábět zbraně je blbost, kvůli mně přestane, tlustý nejsou zdravý, mý podřízený mě maj' rádi, tohle už mu přece muselo dojít, vyříznem to a budete zas v pořádku, na tebe mám dycky, tady policajti nikdy neměřej', jsem ještě fešák, tuhle povídku už mi otisknou, úředníci jsou tu kvůli lidem, nás uznává celej svět, vezme si mě, ty prachy už přišly, tohle vám bude chutnat, dneska už mi dá, vůbec to nebude bolet, přece nemůže bejt tak pitomá, pivo není zdravé, vožralý nemůžou řídit, jsem přece tvůj kámoš, vašemu autu se tady do rána nic nestane, za dobrou práci dobrej plat, s malym to nejde, na komunismu nebyl ani chlup dobrej, dneska přijdu včas, mně přece nemůžou vyhodit, všichni kromě mě jsou úplný idioti, kilo mi bude stačit, tahle banka nezkrachuje, má mě opravdu rád, DDT to vyřešilo jednou provždy, jeden panák ze mně nemůže bejt cejtit, Evropa nás potřebuje, ta louže je mělká, vysokej cholesterol tě může vole zabít, v týhle hospodě vařej vždycky dobře, nikdy bych nežárlil, armádu nutně potřebujeme, za Rakouska sme děsně úpěli, tenhle prací prášek je nejlepší, ten už zvracet nebude, takovej hadr přece nemůže nikdo nosit, s cizincema jsou lepší kšefty, nikdy jsem po nikom tak netoužil, jede pomalu a já to ještě stihnu, onanie je škodlivá, tu šlajsnu sjedem, my vědci máme vždycky pravdu, zaplatěj mi to při předání cash, úplná emancipace je možná, s takovym pršákem nemůžu mezi lidi, von je inteligent, taková slušná holka kapavku mít prostě nemůže, mám spoustu přátel, z čokolády ti zpuchnou játra, bez deodorantů a vložek seš společensky vyřízená, na sex musej bejt dva, titul mají akorát ty chytrý, z ježdění na kole budeš impotentní, na těch gumách najedete klidně šedesát tisíc, se mnou se ti to bude líbit, květinou řekneš vše, ta díra nebude vidět, to mi přece neuděláš, ženský mě už nezajímaj, jednou si na mne vzpomeneš, tento důkaz je nezvratný, to auto je vyvařený fakt dobře, léčitelství je potřeba zakázat, jsme perfektní kolektiv, ten muzikál je báječnej, poď s náma voběma a nebudeš litovat, uměj hovno a né hrát, ten se nedá podplatit, na takovou krásnou holku si přece nemůžu troufnout, církev myslí jen na ty druhý, Marx byl vůl, tý servírce jsem zjevně sympatickej, bez vzdělání to nikam nedotáhneš, v tomhle pruhu pojedeme rychlejc, větší pitomost nemůže existovat, já uhry v životě mít nebudu, je to čím dál tím lepší, ten úvěr je děsně výhodnej, v tomhle fakt nejedu, demokracie nemá chybu, už o mně v životě neuslyšíš, to auto nebylo nikdy bouraný, lékař léčí, hraju mnohem líp než von, tahle barva nevyšisuje, tohle zmáknu levou zadní, takový svinstvo jim přece nemůže projít, nejhorší už máme za sebou, ten pejsek ti nic neudělá, v létě pupek zase shodím, zejtra to bude hotový, byt jsem zamknul a vodu a plyn jsem zavřel, dlouhý vlasy krátkej rozum, tou cestou se dá pohodlně projet, v životě bych za to neplatil, upřímně se vám omlouvám, moudřejší je ustoupit, stačí mi hnout prstem a mám ho, ekologové to s náma myslej dobře, ve třech je to lepší než ve dvou, já už to fakt nikdy neudělám, děvky se nelíbaj, bigbít poslouchaj jenom kreténi, s poctivostí nejdál dojdeš, s tebou jsem to měla prvně, ty prachy ti určitě vrátím, proti tomuhle jsem pojištěnej, kočky s papírama jsou ušlechtilý, je to velkej intelektuál a spisovatel a ještě větší dramatik, přiznání je polehčující okolnost, takovej vocas si eště neviděla, jezdit na černo se nevyplácí, nikdy jsem nemyslel na sebe, na našem novém stroji zhubnete bez námahy, každej volič je v podstatě blbec, při těch slevách se nákup fakt vyplatí, lež má krátký nohy, Poldovka by se stejně neudržela, vono se to vystříbří, fotbal a hokej zajímá každýho, pravda vítězí, penicilín zabere vždycky, svou firmu vedeme dobře, v životě bych tě neprásknul, za našeho mládí to bejvalo mnohem lepší, piju vždy jen čistou whisku, železnice už má odzvoněno, takhle jste se ještě nikdy nezasmáli, bez drog se dobrá muzika dělat nedá, můj společník by mě v životě nepodrazil, naše raketa to nebyla, dělám to jen kvůli tobě, Sabati hráli příšerně, privatizovat se muselo za každou cenu, každej Rus je buran, naše firma vám poskytne ty nejlepší podmínky, politici jsou elita národa, nejlepší pohádky dělá Disney, mám vás všechny stejně rád, s pláštěnkou je to taky pěkný, Becherovku jsme prodat prostě museli, tenhle počítač vám vydrží deset let, chlast i fety mám plně pod kontrolou, ví o čem mluví, u MacDonalda se vždycky dobře najíte, jezdím výborně, lidi je potřeba vést, prostituci jsme zcela vymýtili, facka neni argument, pršet dneska nebude, po značkovým pití hlava nikdy nebolí, hezký holky neprděj, tam se vejdem všichni tři, my v Praze to víme líp, dneska jsem tu úplně náhodou, nemám z toho ani vorla, výrobci počítačů to s váma myslej dobře, nic takovýho jsem eště nezažil, Beatles jsou odkecaný, šuká jenom se mnou, zraješ pro šibenici, pan profesor nám pomůže, měl ses líp učit a byls bez problémů, všichni Němci se u nás chovaj slušně, větší kozy jsou lepší, do softvéru teď minimálně dva roky nedáme ani káču, mně je to úplně jasný, Šejkspír to nemoh' všechno napsat sám, za celej tenhle bordel můžou komunisti, to je jen tuková bulka, voni by to pro nás přece udělali taky, my vždycky držíme při sobě, mně už nemůže nic překvapit, ticho uklidňuje, bude to jen taková jednoduchá banální operace, dneska už konečně vyhrajem, Windows jsou nejlepší operák, my Češi jsme čímani, z týhle pecky se všichni poserou, nikoho takovýho už v životě nepotkáš, moje to určitě není, veškerý programový vybavení máme legálně, tudy je to mnohem kratší, dělám to jen pro tvý dobro, na rozdíl vod vás pivařů sme my feťáci čistý, rád na mě počká, z toho chlastu zhebneš, žvanění už bylo dost, jedu po hlavní a von to musí vědět, z tebe v žívotě nic nebude, lidi jsou v podstatě hodný, chci tě akorát držet za ruku, všichni Američani usilujou vo světovej mír, včera to bylo naposled, bez vlasů jsem směšnej, můj oddíl beze mne na ten puťák nepude, po týhle dietě tutově zhubneš, naši prezidenti nebyli žádný žvanilové, vostatní mě v tom nenechaj, moderní hudba má taky něco do sebe, nic po tobě nechci, kilo železa a kilo peří je to samý, beze mě to nedodělaj, z velkejch daní budu pak mít větší důchod, přijali jsme skutečnýho odborníka, ten provaz to udrží, Titanic je nepotopitelnej, mý názory si každej rád přečte.

Nikdy

"Ale já tě tam potřebuju, Tome."
"Prosimtě, Pavle, nechtěj to po mně. Mně je to prostě bytostně proti srsti."
"Nebuď taková cimprlína, hochu. Mysli si, že seš v normálnim baru."
"Jenže nebudu v normálnim baru."
"Hele, uvažuj reálně: potřebujem ten pitomej lis prodat? Potřebujem. Visí nám v tom spousta prachů? Visí. Máme kupce? Máme. Tak musíme udělat všechno pro to, aby se ten křáp dovopravdy prodal, ne?"
"Jasně. Jenže kupec je nadrženej chlívák, kterej chce nutně a jedině pařit v bordelu. A za naše prachy."
"No a? Náklady sou zahrnutý v kupní ceně."
"Jenže JÁ do bordelu nechodim. Nikdy, rozumíš? NIKDY! Je mi to prostě vodporný. Ženská mě zajímá, když vo ní můžu usilovat; nechci si jí kupovat jako kus flákoty... dost předražený flákoty, navíc."
"Já bych s tou drahotou zas tak neházel, brácho. Jen si to svý romantický usilování převeď na prachy: večeřička tuhle, obídek támhle, když to klapne, tak cesta mimo vokres, penziónek nebo hotýlek... prachy, prachy, prachy. K tomu nevíš, do čeho deš, jestli tě náhodou nevidí drbna vod vedle, jestli ti ta tvoje vyusilovaná nebude dělat za měsíc problémy, jestli tě za rok nezruinuje, jestli si neposereš klidný a tichý manželství... profinda vodvede svou práci, shrábne prachy a pustí tě z hlavy, vole."
"... Dobře, tak přeskočme romantiku, kterou zjevně nepotřebuješ, ale aspoň se nemusim bát, že něco chytnu..."
"... hahaha, jak to můžeš vědět? To spíš navopak; slušná šlapka se bojí nemocí víc než ty - měla by po živnosti."
"Slušná šlapka? To existuje? To je debata vo ničem, Pavle. Nejdu. Koneckonců, dyk můžeš jít v pohodě sám."
"Nemůžu. Tondr sebou bere toho poskoka Hánu. Musíme bejt dva. Parita, chápeš? Navíc už sem to domluvil s majitelkou. Čtyři unavený podnikatelé, studená mísa, salónek, čtyři diskrétní společnice."
"Tak vem Martina."
"Martin v tomhle kšeftu nejede a vo lisech neví ani chrousta. Začínáš mě unavovat, Tomíčku. Koneckonců, seš můj zaměstnanec. ZAMĚSTNANEC, chápeš?"
"Takže mi dáš návštěvu hampejzu jako pracovní úkol? To snad nemyslíš vážně!"
"Nutíš mě k tomu, abych to vážně myslel, brácho."
"... prima, jasně, jen se nerozčiluj, pane majiteli. Kdy jdeme? Ach bože, proč sem nezůstal v čékádé..?"
"Protože zkrachovalo, pitomče. Von tě tam nikdo nekousne, neboj."
"Jen aby."

****

"Vy ale dovedete vybrat podnik, pane řediteli! Tady to má opravdu úroveň, co říkáš, Jindro?"
"To je teda fakt. A dokonce je tady i biliár. Nechcete si strčit, slečno Žaneto?"
"S vámi si strčím ráda cokoliv, pane inženýre... Mohu vám dolít, pánové?"
"Rozhodně. Navrhuju debla, s Pavlínou vás určitě rozdrtíme, pane inženýre..."
"Hoho, to jsou silná slova, pane řediteli! Slyšíš, Jindro? Pan ředitel tě chce porazit... na to se rád podívám. A pak bychom se mohli podívat také nahoru, co myslíte, Kristýno?"
"S vámi velmi ráda, pane doktore."
"Tak si pojďte pro ranec, ať máte co vláčet do schodů... Mileno, zabavte tu prosím našeho smutného muže Tomáše, je nějakej zaraženej... jdeme na to, kde jsou tága?"

"Jmenujete se Tomáš? A proč jste takovej smutnej?"
"Nejsem smutnej - spíš otrávenej."
"Myslím, že bych vás nahoře dokázala poměrně rychle rozveselit."
"Myslím, že to není nutné."
"Tady je to normální."
"Ne pro mne."
"Ó, vy jste skutečně smutnej muž. A záhadnej k tomu..."
"Ále starou belu. Prostě jsem v práci, jako ty. Tak se laskavě přestaň snažit."
"Tak si trhni, ty kašpare... to sem teda chytla terno."
"Moje vina to není."
"Hm. Doufám, že se tě nedotkne, když tě tady nechám v tý tvý práci samotnýho a vrátím se na bar; na rozdíl vod tebe sem totiž placená v akordu, ty úderníku... tak pápá, čumáčku..."
"Ty mně taky."

****

"Tys prej vyhodil Milenu... co blbneš, vole? Sedí na baru a pyskuje..."
"Proč nehraješ? Nestojí ti tágo?"
"Teď hraje Pavla... hele, jestli mě chceš prudit, tak sis vybral dost blbou chvíli."
"Nechci tě prudit. Akorát sem prostě neměl sílu na duchaplnou konverzaci typu seš ňákej smutnej, jak se menuješ, já tě rozveselim, poď nahoru, seš fakt dobrej a tak. Toť vše."
"Ty už si tu někdy byl, že to máš tak nadrcený? No nic, ale zajisté uznáš, že tu nemůžeš sedět zkyslej a plonk."
"Myslim, že můžu."
"Poď hrát, Pavle... kolega se špatně baví? Mám zavolat jinou dívku?"
"Já fakt nevim, Pavlo... ale kolega mně někdy dost sere. Prosimtě, běž je tam trošku rajcnout, já to tady dořešim a hned sem zpátky..."
"... ok..."
"Hele, já už tam musim jít, jinak budem v podezření, že tu něco pečem, tolik vožralý eště nejsou - ten hajzl Hána vydrží děsně moc. Zatni chrup a bav se, nebo tě fakt nakopu... hele, sune se sem ňáká hnědá kráska, tak přestaň blbnout... já padám."

****

"Máš ty nějaký problém, že tady tak sám sedíš?"
"Eh? Ne... nemám."
"Tak proč sám tady? Můžu s tebou bavit já když Milena nelíbila se?"
"Já... ale jo, proč ne..."
"Nebo tobě vadí já ne bílá? Bojíš?"
"Ne... já... "
"Já chápu... vy tady Češi v tomhle trochu lidi divný, víš? Cikán ne Čech, žejo? Ale já ne Cikánka, já Brazílie..."
"Brazilka? Fakt? To mluvíš dobře španělsky, co?"
"A, ty zkoušíš mne, že? V Brazílie ne španělsky mluvíme, ale portuguese, portugalsky. Ale ty víš, že? Zkoušíš jestli já fakt ne Cikánka jsem, žejo?"
"Ne... já jen... "
"Lhát nemá se."
"... jo, vlastně jo. Mluvíš dost dobře česky, tak jsem... kruci... řekni mi něco portugalsky, prosímtě..."
"Eu sou certo que vocé năo me acredita mas eu sou realmente uma menina de brasil... Nunca mente, compreendo-a... Eu seria honrado se eu pudesse gastado alguma hora com vocé..."
"Oh... co to znamená?"
"Ty nevěříš mně já že opravdu holka z Brazílie, viď? Nevadí, já chápu to. Ale já ráda budu chvíli s tebou, fakt."
"Já... taky budu rád s tebou... fakt. Kde ses naučila tak pěkně česky? A jak se vlastně jmenuješ..."
"Já Dolores. A ty?"
"Tomáš."
"Tomáš... česky já naučila tady, studuju tady. A ne moc dinheiro, prachy, chápeš?"
"Jo, chápu... vedlejšák... fakt super..."
"Pesaroso, eu năo compreendo..? Nerozumím všechno ještě, promiň..."
"Ty promiň... říkám, že sis nenašla moc dobrou práci..."
"Porque? Sex baví mne velice. A já ne tady zaměstnaná šlapka, víš? Já chodím sem jen když já chci. Ne práce, prazer... zábava, víš? Mně chlap musí zajímat, víš?"
"Hm..."
"A, ty zase nevěříš mi..."
"... proč taky... co by tě na mně mohlo zajímat, prosím tě..."
"Něco asi, když já přišla za tebou. A tví kámarádi už nahoře všichni, proč ne ty?"
"To nejsou kamarádi, obchodní partneři... vlastně jeden je kamarád... nebo neni... spíš neni, vlastně, podle všeho..."
"Pesaroso?"
"Ne, nic... a nahoru já nepůjdu, nikdy, chápeš? Nechci."
"Porque?"
"To je dlouhý vyprávění..."
"Tak ty se mnou nahoru půjdeš a řekneš tam mně dlouhý vyprávění... hodinu máme, ten tvůj kámarád už předem platil to..."
"Kruci, říkám ti, že nechci..."
"Ty nemusíš přece sex, ne? Řekneš mi jen to vyprávění..."
"Ach bože... oukej, jdeme..."

****

"Sedni blíž ke mně, bojíš už zase?"
"Já se tě nebojim, já prostě... nechci... jak ti to mám vysvětlit..."
"Nevysvětluj mně ...ale jemu vysvětli, proč ty nechceš... on chce, podívej ty se dolu..."
"Chtěla sis povídat... prosímtě... nech toho..."
"Já povídám si... ty se mnou si povídej a já zatím s ním, je sám a povídat chce si určitě se mnou, uvidíš..."
"Dolores, prosím... já prostě NEMŮŽU za prachy, chápeš? Vadí mi to... ani se mi nepostaví..."
"Kecáš že nepostaví, už stojí... proč kalhoty nerozepneš? Můžu já rozepnout?"
"Panebože... Doll..."
"Už mně nic ty neříkej... malý Dolores něco řekni... těší se na tebe, fakt..."
"Huh... prokrista..."
"... ty mlč rači už..."

****

"No to je dost, ty lháři prolhanej... to bylo keců jak na koledě, prej nikdy..."
"Pavle já fakt..."
"Nikdy, jo? Ty vole, vy ste při tom tvym nikdy řvali tak, že ti tady dole na baru holky plácaly a tý tvý cikorce akorát záviděly, fakt..."
"Neni cikorka, je z Brazílie..."
"Jasně, všechny sou z Brazílie. Ale pro blaho kšeftu si udělal maximum... Tondr s Hánou plácali taky... a když už byli v tom plácání, tak si plácli i se mnou... lis je prodanej, vole stará, můžeš si dát panáka... hele, ta tvá Brazilka z Nuslí už de dolu..."
"Ty už nebudeš bavit se mnou, ale s kámarádem?"
"Ne.. já..."
"Ale jen se klidně bavte, akorát já už bych celkem šel domu... vemeš si pak tágo?"
"On nemusí taxi volat, já odvezu ho..."
"Eh? VY odvezete JEHO?"
"Proč ne? Já už končím dnes, auto venku mám, nepiju... pojedeš se mnou, Tomáš?"
"Fíha... prej nikdy... no tak se tu mějte, mládeži... ale jestli si chceš dát repete, tak už za svý, chlíváku... koneckonců, dneska sis fakt vydělal... dobrou, seňorito..."
"On šéf tvůj? Taky nevěří moc, co?"
"Asi moc ne..."

****

"Dík za svezení... jsem z toho trochu... proč to děláš?"
"Ty zajímáš mne, to všechno. Tady, na... to můj privátní telefon, zavolej, kdy budeš chtít, často večer já doma jsem. A já ne Dolores, to jen tam, v Silver Stage... já María doopravdy..."
"Já zavolám... určitě zavolám... dík a dobrou..."
"Dobrou... a pusu ty mi nedáš?"

****

"Prosím..."
"Dobrý večer, tady Tomáš; můžu mluvit s Marií?"
"S Marií?"
"Nebo s Dolores?"
"S jakou Dolores?"
"Ježiš, promiňte, já asi vytočil špatný číslo..."
"Nic se neděje, nashle..."

"Prosím..."
"Dobrý večer, Tomáš..."
"To ste zas vy? Tady neni ani žádná Marie, ani žádná Dolores, milej pane!"
"Promiňte, ale já mám tohle číslo..."
"Karle, vem si to... asi ňákej votrapa..."
"Hele, fešáku, vo co kráčí?"
"Mám tohle číslo od Marie a..."
"Fešáku, žádná Marie tady nebydlí a nebydlela minimálně deset let. Jestli máš čas na srandičky, tak my ne... máš kliku, že na tebe nedošáhnu..."
"Tak promiňte..."
"Běž už do prdele."

****

"Klub Silver Stage, dobrý večer..."
"Dobrý večer... je tam dneska Dolores, prosím vás?"
"Dolores? Tady? Počkejte, já se zeptám, nejsem tu dlouho... Paní vedoucí, dělá tady nějaká Dolores? Ne? Tak tady žádná Dolores nepracuje... Daniela by vám nestačila? Daniela jsem já..."
"Myslím tu Brazilku..."
"Brazilka? Tady není žádná Brazilka, pane. Jen Češky, pane. Přijeďte se podívat, budeme se těšit, budete určitě spokojen, ale s Brazilkou, Ukrajinkou ani s žádnou jinou Američankou nepočítejte, pane. Hezký večer, pane."

****

"Ano?"
"Pavle, tady Tomáš... hele, mně asi hrabe... Pamatuješ na tu Brazilku?"
"Eh?"
"Ze Silver Stage... jak jsi říkal, že je z Nuslí..."
"Ze Silver Stage? Ty chodíš do Silver Stage? No to teda čumim... říkals přece, že bys nikdy..."
"Pavle, neblbni... vždyť jsme tam byli minulej čtvrtek spolu..."
"Tome, běž se proboha vyspat a nevotravuj mně s takovema nesmyslama... Minulej čtvrtek jsme přece byli s Tondrem a Hánou na bowlingu..."

Rodina 2.0

Kolem druhé hodiny ranní mne jako obvykle přepadne hlad.

Vstávám od klávesnice svého počítače, potichu otvírám dveře své pracovny, po špičkách procházím halou, zavírám se v kuchyni, rozsvěcím miniaturní světlo nad linkou a vrhám se na hruď svý nejlepší kamarádky... ty má zlatá elektroluxko, copak neotřelýho mi dneska nabídneš?

Sedím v rohu jídelního koutu pod umělým břečťanem (umělý kytky nám v bytě krásně jdou, ale už by zas jednou potřebovaly osprchovat) a snažím se necvakat lžičkou o hrnek - zbytek rodiny spí v různých stupních tvrdosti a můj obrácený režim považuje za úchylku. Ze všech těch zprofanovanejch danisim a aktivních bifiďáků mám stejně nejradši klasickýho pribináčka, kalorie nekalorie - koneckonců, na postavě už mi tolik nezáleží.

Potichu smetám drobečky, zahazuju kalíšek z Posázaví, hrnek a lžičku omývám, utírám (odkapávač nesnáším) a uklízím do příslušných prostor (stohy nádobí na lince taky nesnáším). Opět procházím po špičkách halou, zavírám se v koupelně, rozsvěcím miniaturní světlo nad umyvadlem a než si opláchnu ruce, chvilku kriticky koukám do zrcadla.

Vidím dlouhé nazrzlé vlasy, domácí brýle bez obrouček, ještě celkem ucházející pleť, krk s několika pihami, umolousané domácí tričko a pod ním prsa, která sice nechávám takhle na noc volně pobíhat bez obav, ale už to zdaleka není ta paráda jako před dvaceti lety, deseti kily a dvěma dětmi. Pravidelné rty, celkem dobré zuby (aspoň všechny ty viditelné přední), velké zelené oči. Tvrdě pracující žena na prahu čtyřicítky, která už se smířila s tím, že žádnou soutěž krásy nevyhraje (snad později, v domově důchodců...), ale která se ještě udržuje v kondici a po které se občas nějaký postarši chlapec se zájmem ohlédne.

Do třetice se plížím halou kolem zavřených dveří dětského pokoje (ach, ten neurčitý pocit pýchy) a kolem otevřených dveří takzvané ložnice (och, ten neurčitý pocit viny). O nohy se mi tiše otře starý vlčák, dědictví po rodičích manžela. Děsně smrdí, ale má mne moc rád.

Manžel mne má taky rád, ale o něco míň.

Taky o něco míň smrdí, takže se to srovná.

Vracím se ke svému milovanému i nenáviděnému pracovnímu nástroji a hroutím se do pohodlné židle, nejdražšího to kusu nábytku v místnosti. Na obrazovce se hekticky zmítá nějaký stupidní winblowsí spořič tabáku. Na stěně za monitorem svítí miniaturní světlo.

Miluju miniaturní světla.

Nenávidím zářivky - především v kombinaci s počítačovým monitorem a kancelářskou virtuální realitou.

Jsem moderní žena třetí generace; jsemť programátorkou. Krotím rozeskákané bity, bajty a wordy v nejrůznějších oborech a podobách. Teď právě zápolím s jakousi animací jakési stupidní síťové hry, kterou si objednal výrobce čehosi nebo snad dodavatel něčeho jiného, aby to Něco lépe dodal či prodal. Když se dotknu myši, vyskočí na mne rozfázovaný pohyb zrůdičky, proti které byl i ten nejpitomější pokémon konzervativní krasavec.

Nenávidím veškerou virtuální realitu.

Někdy nenávidím veškerou realitu.

Takříkajíc jediným segmentem trhu, na který reaguju neutrálně, je moje rodina.

Po sedmnácti letech se většina hran obrousí do neškodných oblouků.

Můj manžel jezdí s dodávkou.

Můj manžel mne potkal, když mi bylo dvaadvacet, studovala jsem matfyz, hrála jsem za fakultu vrcholovou házenou a nelámala si s ničím hlavu.

Mimo jiné jsem si moc nelámala hlavu ani s tím, že už jednoho manžela mám; byla jsem vdaná rok a už mne to nudilo.

Můj druhý manžel mne začal nudit zhruba po sedmi letech.

Hrany se tehdy teprve zabrušovaly, takže jsme se občas odřeli nebo řízli.

Jenže jsme měli dvojčata a společné půjčky a bezpodílové spoluvlastnictví a ani jeden z nás neměl žádný důvod měnit sice ne úplně vítěznou, ale přece jen slušně hrající sestavu.

Můj manžel mi patrně zahýbá.

Celkem mu to nemám za zlé; na jeho místě bych se asi taky občas poohlédla jinde, kdybych doma už pět let nedostávala souhlas ke startu ani k přistání.

Taky se občas poohlédnu.

Můj manžel má patrně výčitky svědomí, když mi občas zahýbá: když se občas řítí přímo z chodby do sprchy a pak se podezřele vymydlený skládá k televizi (ten den bych určitě našla někde na některé jeho mikině nějaké cizí vlasy, ale nemám důvod slídit), můžu pro dalších pár dní očekávat zvýšenou aktivitu při domácích pracech, kytici nebo drobný dárek.

Já žádné výčitky nemám.

Na mých svetrech a tričkách můj manžel nikdy žádné cizí vlasy nenašel, i když v jednom období obrušování hran slídil až moc.

Taky na nich nikdy žádné cizí vlasy nebyly a nejsou.

Jak by taky mohly, když se před každou takříkajíc černou jízdou v práci vždycky převlékám.

Já dokonce ani nemám výčitky, že nemám výčitky.

Po takzvané černé jízdě se zase převléknu zpátky, pochopitelně.

Já bych své manželství totiž nikdy neohrozila, takže si nemám CO vyčítat.

Určitým paradoxem je, že právě to, že bych své manželství nikdy neohrozila, zapříčinilo totální vymření mého manželského sexu po přeslici.

Jestliže si na někoho zvyknete jako na součást sebe sama, tak ho přece neponížíte tím, že s ním budete vyvádět ty ošklivé věci - to už není partnerský sex, ale nějaká ujetá masturbace.

A když sama, tak sama, ale pořádně.

Mám svého manžela ráda jako ruku; postrarám se o něj a nedopustím, aby se mu stalo něco zlého, nehodlám ho ale každou hodinu ocicmávat.

Můj manžel si myslí, že jsem lesba.

Neví, že to vím, ale myslí si to.

Mám-li být upřimná, tak jsem za studií zkusila leccos a házená taky není zrovna sport pro slečinky vzorně a bezproblémově vedené, nicméně jsem zůstala v řadách těch šestadevadesáti procent.

Přítelkyně sice ví líp, kam, čím a jak, ale já mám radši ty drobný chlapský omyly.

Nenávidím velký chlapský omyly.

Můj manžel má mindráky.

Já mám vysokoškolský diplom, on jezdí s dodávkou. Mám výrazně vyšší plat. Ve sportu jsem dosáhla vyšších úspěchů než on.

A umím mnohem líp vařit.

Když se to mému manželovi ublíženě zamotá ve lbi, chová se jak idiot.

Přitom je to všechno pitomost.

Začínali jsme s velkou láskou, s malými platy, s pomalým vylepšováním standardu a s rychlým otěhotněním.

Velkou láskou a malým platem jsme trpěli oba.

Otěhotněla jsem jenom já.

Po sedmnáctii letech máme vyšší standard, vyšší platy, dva habány na gymnáziu, slušný byt a dokonalou antikoncepci.

Kdo nesouloží, nemůže otěhotnět, že.

Naše láska už asi není tak velká co do objemu, ale výrazně vzrostla její kvalita, řekla bych.

Pokud můj manžel zrovna nezabředne po uši do nějakého toho velkého chlapského omylu.

Můj manžel do jednoho takového omylu až po uši zabředl.

Mého manžela náhle rozhodilo, že pracuju v úspěšném programátorském týmu, že mám mnoho práce, že občas nechodím domů a přespávám buď přímo v práci, nebo u své kamarádky..

V obou případech spím prakticky na stejném kanapi, protože kamarádka je současně šéfka a majitelka firmy a firma sídlí v jejím vlastním domě.

Moje kamarádka se na jednom házenkářském turnaji seznámila se švýcarským pivotem, slovo dalo slovo, z turnaje se už nevrátila a zbytek oddílu měl parádní malér.

Po sametovce nám sem kamarádka přišla vybudovat kapitalismus a současně i trochu vykompenzovat někdejší malér někdejším spoluhráčkám.

U mne ta kompenzace proběhla k naprosté spokojenosti obou stran.

Shodou okolností je tahle kamarádka tamta kamarádka, co sice věděla dobře kam sáhnout, ale od těch malých chlapských omylů mne neodradila.

Jenže můj manžel v té době věděl, že tahle kamarádka ví, kam sáhnout; nevěděl ovšem - a bohužel asi doteď neví a ani společná léta ho asi nepřesvědčila - že mne neodradila od malých chlapských omylů. No a když se kamarádka vrátila a já začala mít moc práce a občas přespávala mimo domov a on nedostával povolení ke startu ani k přistání...

Můj manžel mi sdělil, že požádá o rozvod.

Bezprostředně v tom okamžiku mi konečně došlo, že můj manžel mne již několik let nudí a že je to vlastně děsný trumbera.

O okamžik později mi došlo, že ať se děje co se děje, patříme k sobě a že to gumové lano mezi námi, napínané na doraz ekonomikou a dětmi, prostě nesmí nikdy prasknout, protože bychom to neustáli.

Domluvila jsem se tedy s kamarádkou šéfkou a zařídila si doma pracovnu a v práci datové připojení a volnou pracovní dobu.

Během toho mi několikrát došlo, že jsem vlastně taky trumbera.

No co, každej jde někdy do kolen a trošku si zaštěrkuje, pravil prý kdysi Paul McCartney.

Aspoň to říkal můj manžel.

Kromě toho, že řídí dodávku, je totiž můj manžel muzikant a má rád Beatles.

Já mám taky ráda Beatles.

Nejsem ale muzikant a neřídím dodávku.

Bože můj, plkám tady sama se sebou o pitomostech a ono už je skoro půl čtvrtý... zrůdičku už dneska nedodělám, za chvilku jdu pod duchnu, dodržuju striktně svůj ujetý pracovní režim... a podle něj půjdu spát ve přesně ve čtyři. No ale přece nebudu na půl hoďky něco rozjíždět... ouha, co mi to včera podstrčil Michal za cédéčko? Prý nějaká konkurenční hra nebo co... kdepak ho mám... á, tady. Tak se louduj, louduj, potvůrko...

press "Next" to install "Family ver. 2.0" game

... huh, co je to, co je to?

set basic game parameters: select "Male" "Female"

... někdy si tak už ani moc nepřipadám, ale ještě pořád "F"...

Female branch:
type into this text frame the basic characterization
of husband You wish to live with in "Family ver. 2.0" game:

... hmmmmm, když o tom tak přemýšlím: NO HUSBAND

ALERT:
You cannot play "Family ver. 2.0" game with no husband selected!
Select "Back" or "Exit"

... wow, to jsou mi novinky... Díky, můj milovaný výrobní nástroji...

Strach

Něco se změnilo.

Ležel s očima zavřenýma ve stejné poloze, v jaké ho spánek vyvrhl ze své náruče, a jeho zvolna se probouzející vědomí pátralo po příčinách.

Nejprve rozeznal tikání budíku a pak monotónní šum deště.

Déšť.

Něco bylo špatně.

Venku nesměle štěbetali probouzející se ptáci.

Štěbetají ptáci v dešti? Je déšť důvodem k ptačí radosti?

Všechny zachycené zvuky náhle zapadly na svá místa a skládačka byla kompletní.

Panebože, ne, prosím, znovu už ne... PROSÍM!

Šum přešel v hučení a bezprostředně poté v nervy drásající jekot; ptákům to zjevně nevadilo.

Koneckonců jim to ani vadit nemohlo.

Celá ta zuřivá kakofonie totiž bouřila pouze a jen v jeho hlavě, přesněji řečeno někde mezi pravým zvukovodem a příslušným přijímacím centrem.

Proboha proč, já nechci, už ne, prosím...

Uši.

Pod stále ještě pevně sevřenými víčky se rozběhl zběsilý kaleidoskop záběrů: hlučné bigbítové mládí a sportovní potápění; první malé potíže; první velké potíže; zdvořilá nedůvěra okolí, když poprvé hovořil o svých příliš hlučných nocích; zděšení nad křivkami laboratorního vyšetření sluchu; usměvavý lékař, hovořící o malém a zcela běžném operativním zákroku (nevěřil mu, protože podobně kdysi hovořil usměvavý chirurg na pediatrii a až po několikahodinové operaci mu prozradili, že stačilo málo a přišel o nohu těsně pod kyčelním kloubem); špatně tajená nervozita před vjezdem na operační sál a prudká a deptající nevolnost při výjezdu z něj; ubíjející pocit bezmoci během nekonečných tří dnů, které proležel na zádech s přísným zákazem sebemenšího pohybu; nelíčená radost jako reakce na sdělení, že zákrok dopadl skvěle; nevěřícný údiv jako reakce na sdělení, že jediným vhodným sportem do budoucna bude lukostřelba; příjemné překvapení nad tím, jak se liší pooperační poslech ze stereosluchátek od toho předoperačního; jeden půlrok ve znamení relativní pohody a druhý půlrok ve znamení nesmělých náznaků, že by ta pohoda nemusela trvat věčně...

Jekot poklesl zpět na monotónní šum deště.

Kdesi v hloubce se poprvé po dlouhé době zavrtěl strach.

Nervózně polkl; nebyl to moudrý počin, rozhodně ne. Zlatý váleček, který nahradil jednu z kůstek vnitřního ucha, neměl polykání vleže příliš v oblibě; obsahem jeho lebky otřáslo prásknutí masivních dubových dveří. Bezmocně zaklel.

Otosklerosisnebojaksetojmenuje, tim... tympánonebočehoplastika, úspěšná operace, z čistě chirurgického hlediska je dobře, že slyšíte všechno, to totiž dokazuje, že se nám podařilo přenosový aparát plně zrestaurovat, chyba je ve vašem mozku, pane, protože nedokáže odfiltrovat šumy, které na nic nepotřebuje. Můžu vám předepsat prášky, po kterých vám sice hučet v makovici nepřestane, ale přestane vám to vadit... nechcete? Tak hodně štěstí, sbohem, pro nás jste zdráv.

Zaklel podruhé, promnul si prsty víčka a otevřel oči.

Kalné jitro časného podzimu nahlíželo řídkou záclonou a zalévalo stroze zařízenou místnost rozbředlou šedí. Nezřetelné obrysy několika kusů nábytku viděl rozmazaně.

Krucinál.

Oči.

Po třiceti letech povinného čučení do různých obrazovek si nemohl dělat iluze o orlím zraku provždy; přesto ho zjištění, že má na obvyklé večerní čtení najednou příliš krátké ruce, tenkrát překvapilo. Oční specialista s anglicky psanými diplomy na všech zdech ordinace huhlal cosi o očním tlaku a předepsal mu brýle s celkem rozumnými hodnotami dioptrií. Stejně jako většina populace si je nejprve zapomněl vyzvednout, pak se zděsil nad cenou obrouček, pak je poprvé nasadil a příšerně se lekl, pak je chvíli nosil v kapse, pak si postupně zvykal na téměř bolestivé přepínaní pohledů do blízka a do dálky a pak se svou novou pomůckou smířil.

Nesmířil se ovšem s tím, že jeho pravé oko i nadále jaksi není schopno zaostřit - brýle nebrýle.

Huh?

Pravý oko a pravý ucho, hergotsakra... kapánek divný, ne? Pro nás jste zdráv... vzato čistě a přísně logicky, tento výrok znamená, že existuje někdo, pro koho zdráv nejsem? Zrovna náhodou mi nefachá pravá strana šišky... divná náhoda...

Do prdele.

Strach se zavrtěl o něco silněji.

Třeštil oči do světlajícího pološera, upínal je na tikající budík v nohách lůžka a střídavě přivíral jednotlivá víčka. Levé oko vidělo celkem slušně ciferník s třemi ručičkami; pravé pouze nezřetelnou skvrnu. Hučení v hlavě opět zesílilo.

Kurva.

Věděl, že už neusne; obrátil se, aby dosáhl na lampu za svou hlavou. Tupá bolest ve slabinách, na kterou si během svých audiovizuálních pokusů ani nevzpomněl, se změnila v ostré píchnutí.

Třísla.

Ty už mě berou taky sakra dlouho: no, aspoň mám v souladu se zásadama zdravýho oprašování se nějakou malou chorobu, kterou, jak známo, je třeba si opečovávat, neb si ohlídá tělo, aby jí tam nevlezla choroba velká... a s tříslama mám problémy už od dorosteneckýho fotbalu...

... eh?

Prudce se posadil.

Třísla?

Nebylo to náhodou za těch juniorskejch časů kapku jináč? Natažený třísla bolely při zátěži a v klidu daly pokoj; tenkrát přece půl roku stál a připadal si zdravej, pak vyběhnul na hřiště, po půlhodině první půle střídal kvůli nesnesitelný bolesti a stál dalšího půlroku...

... zatímco teď je to přesně obráceně: ráno vleže to bolí jak sviňa, cestou do práce to rozchodí a přes den si už ani nevzpomene.

A bolest vystřeluje spíš nahoru do podbřišku než do slabin.

A když chytil letos zjara ten zánět náčiní a oteklý pytlík mu visel až do půlky stehna, nebolelo to náhodou v tom samym místě? A nevede tamtudy někudy čirou náhodou nějaký to ryze pánský potrubí..?

Prokrista...

Tiše zaúpěl a svalil se naznak do rozválených lůžkovin.

Tam dole se strach lehce rozmáchl kladivem a poprvé, zatím jen tak cvičně, udeřil do poplachové kolejnice.

Nojo, vafix, co si v mládí pořídíš, k stáru jako když najdeš... život studentský, život veselý, těch holek všude kolem, syfla, blechy a prostituci jsme reálně socialisticky vymýtili, kapavka je rýma džentlmenů a máme přece penicilín, ajc bylo tak nanejvejš něco s lední revuí, o chorobách s inkubační dobou deset let a více nevěděl nikdo ani ťuk, aféra se soběslavskou chřipkou přišla až pozdějc...

... zánět? Ten doktor tak divně koukal...

... a ty prášky zabraly až po tejdnu...

... ježíši.

Vstal a ospale vrávoral ještě pořád temnou garsoniérou do malé koupelničky. Pohyb poněkud potlačil bolest v tříslech, hluk kroků oslabil efekt neustávajícího hukotu v uchu, neostré tvary odsunuly do pozadí obavy o zrak. Opřel se o umyvadlo, zatráhl za šňůrku, zíval a škrábal se v rozkroku (pěkně kůží na kůži, spal jen v nátělníku), zatímco malá zářivka nad zrcadlem neochotně startovala. Nakonec přece jen vyšlehlo studené a asepticky bílé světlo; zasáhlo předloktí ruky, která se natahovala ke kohoutku se studenou vodou. Ostré stíny obkreslily několik bulek různé velikosti.

Tukové bulky.

Zatímco si oplachoval obličej, přemýšlel o nich.

Tělo nezvládá práci s lipidy, tak si je ukládá pod kůži. Nic to není, žádný zbytečný řezání, časem se to vstřebá. Nezpracovatelná močovina je horší, ukládá se do palce u nohy a dál, podagra neboli dna, šmikšmikšmik, protéza, vozejk, dřevěnej futrál.

Hm.

Když to nic není, tak proč to sakra občas bolí? A co je to "časem"? Tenkrát toho kluka z konstrukce taky chlácholili, pak ho řízli a za půl roku viselo v kantýně parte...

... a palec u nohy mně taky čas vod času hezky veme.

Tradiční ranní efekt studené vody spolehlivě zapracoval. Žil sám, stál těsně u umyvadla ve výhodné pozici a bez kalhot, zbytečnými skrupulemi rozhodně netrpěl; o porcelán se začal tříštit žlutý pramínek.

Zdál se mu trochu moc tmavý.

Přestal dumat nad podkožními bulkami a podezřívavě začenichal: zdálo se mu to, nebo před chvilkou skutečně cítil aceton?

Ty vole, cukrovka, to by mi tak eště chybělo...

... inzulín bych si teda v životě nepích, stačí, když mi občas berou krev a už vomodrávám. Asi přestanu sladit, jeden nikdy neví.

Během čištění zubů se několikrát zacenil na zrcadlo.

Eště že mi ty kňafáky jakžtakž držej, i když ty krčky... no, jak to řikala ta zubařka? Paradentózu má každej, ale někdo to uhlídá. Ovšem až se to začne sypat... Rudla je starší vo pět let a má komplet nový kusadla, půl roku lez do ordinace a vrazil do toho sto litrů, prej mu to vydrží deset let... no a dyž bude čirou náhodou eště naživu, tak udělá co? Nebude žrát a z důchodu do toho vrazí dalších sto litrů? A budou vůbec za deset let ňáký důchody? Podle toho, co blábolej média, tak se ta část naší generace, která přežije, bude asi chodit pást...

... jeden aby se bál, že se tý hranice dožije... i když na druhý straně, umřít...

Strach tam dole opět cvičně břinkl do kolejnice.

Zhasl v koupelně, přešel do kuchyňského koutu, bez rozsvěcení a po paměti natočil vodu do otlučené konve, zapálil plynový hořák, do starého hrnku vložil sáček čaje Lipton, ze zásuvky vytáhl lžíci, z láhve na kuchyňské minilince na ni nalil trochu olivového oleje, lžíci vsunul rázně do úst a její obsah spolkl.

Aspoň že nemám trable se žlučníkem.

Kdysi jsem si taky užil svý, ale to bylo od nervů... jak to říkala ta blonďatá internistka? "Jó, milej zlatej, vy si sice žádný trable nepřipouštíte, ale vaše hladký svalstvo ano!". A tenkrát zrovna někde psali, že se lidstvo chová ke žlučníku naprosto idiotsky: nechává ho měsíc válet a pak se přežere pečenýho bůčku. Rozumnej člověk si prej dá po ránu lžičku voleje, žlučník si mákne, rozcvičí se a dá pokoj.

Mně to teda funguje.

Voda vřela; zavřel přívod plynu, sňal konvici ze sporáku, nalil tekutinu do hrnku, vyčkal několik desítek sekund a odhodil použitý sáček se žlutou visačkou do igelitem vyložené nádoby na smetí.

A navíc mně ten volej pěkně protáhne a za pět minut už si cupitám sednout na hajzlík... ono se zlatou žílou člověku nezbejvá, než se sakra starat vo pravidelnou stolici: maličká zácpa a je průser, teče krev a tejden se leží na břiše...

... prej to dělaj ultrazvukem, ale dost to bolí - a já už to mám celkem pod kontrolou skoro třicet let...

... au...

... himl, nekrvácím zase?

Seděl s knížkou v ruce, ale nečetl. Na chvilku ho přemohl strach. Strach ze stáří, z neznámých příčin neslyšícího ucha a nevidícího oka, z tlaku a bolesti ve slabinách, z chátrajícího chrupu, z tukových kdovíjestli bulek, z cukrovky a z hemoroidů, z chudoby a z umírání.

Po chvíli zhluboka povzdychl, vstal, spláchl (nadvakrát: budu muset něco provést s tím kreténským plovákem), osprchoval se, otřel se tlustým froté ručníkem, vypil chladnoucí čaj, natáhl slipy, tmavě šedé triko, seprané modré džíny, obul ojeté adidasky, navlékl se do kožené ošoupané bundy, zabouchl a zamkl dveře své garsonky, vyšel do probouzejícího se dne a zamířil ke stanici tramvaje; šedovlasý chlapík, jeden z mnoha všedních šedovlasých chlapíků pár let po padesátce.

****

Rázně vstoupila do soupravy, odstrčila mladý pár nad schody, prodrala se doprostřed vozu a energicky zaklepala rohem kabelky na rameno sedícího šedovlasého padesátníka v kožené bundě.

"Co kdybyste mně pustil sednout, mladej pane? Že se nestydíte! Takovej zdravej, mladej čloujek a dřepíte tu jak pecka..."

Kočky a pesové

Holčička Kristýnka stojí v úžasu před výkladní skříní, luxusní kožichy a tři nehybné prodavačky uvnitř jí připomínají pohádky, které každý večer vypráví babička, nádherně vybavený zámek a tři krásné princezny, něžná blondýnka, moudrá rusovláska a zlá černá.

Babička je ještě poměrně mladá, ale má unavený obličej s trpce staženými koutky úst, opírá se o hůl, stojí vedle Kristýnky, drží ji za ruku a kriticky porovnává vystavené kožichy s vlastním odřeným flaušákem, kdysi dávno jsem taky měla kožich, to byl ovšem ještě naživu manžel Robert a dcera Karolína, unavené oči náhle nevidí vystavené lišky a norky, ale úplně jiný sychravý podzimní den, tmavý les, mokrý asfalt pokrytý žloutnoucím listím, vážné tváře policistů a poslední pohled na ohořelý vrak škodovky zaklíněné v betonovém propustku, pak dveře sanitky zaklapnou, dvě lesklé rakve na katafalcích obřadní síně, velké nechápající oči vnučky, strhaná a unavená tvář zetě, buď bohu chvála, že tenkrát s maličkou Kristýnkou už na té chatě byl... ne zcela typická tříčlenná rodina, která žije taktak z jednoho hubeného platu a z jednoho ještě hubenějšího invalidního důchodu, skutečně nemá kožichy příliš často na denním programu, zeť se sice snaží, chudák, ale žádnou díru do světa v té firmičce na zabezpečovací techniku neudělá.

Rusovlásčiny myšlenky přeskakují mezi včerejší hádkou s manželem, von, zrovna von mi bude vyčítat, že neuvařim a nepostaram se vo děti, hajzl, když byl sám určitě celý vodpoledne zas s tou čůzou, co jí řiká asistentka, asistuje mu v posteli a na zádech, je to chlívák, ještěže aspoň vydělává, baráky dneska dou, lidi ulejvaj prachy kam můžou, a ani neví, kolik má v kapsách, debil jeden..., a nechutí k tomuhle načančanýmu akvárku, kde chcíp' pes, majitelka je pozadu s vejplatou, přisere se z tý svý Francie, voblbuje kecama vo rozšiřování kšeftu, ale stejný chlupy tady visej už druhou sezónu, tahá nás po nóbl lokálech, ale jak slyší vo prachách, co nám dluží, mlčí jak ryba... a takzvaný zákaznice akorát vočumujou a nekupujou, vošmatávaj kožichy mastnejma prackama nebo čučej za výlohou jako tahle bába s tím parchantem, co furt všichni čumíte, je mi z vás na blití.

Blondýnce je na blití doopravdy, asi sem to fakt přepískla, Džony měl na dýzu přitáhnout jen trávu a né haš, do prdele, ale zas ten dýdžej byl tak krásnej chlap, že mu prostě nešlo vodolat, ale byl to trumbera, nechtěl a nechtěl, musela sem ho do toho kamrlíku na smetáky prostě vodtáhnout, furt nechtěl a něco mlel vo snoubence, povokřál, teprve když sem mu ho vyblafla, ale telefon mi stejně nedal, hou, teď sem fakt málem tu rouru hodila, ňáký divný zboží včera, na hovno tenhle kvelb, kde se člověk nemůže ani v klidu vychcat, ale ten kluk byl fakt moc hezkej, škoda toho telefonu, co mi nedal, za pár let mi bude třicet, budu stará bréca, eště si trochu užít, aspoň chviličku...

Černovláska je nervózní, holka má bejt dneska zkoušená, musí si tu matyku vopravit, Karel se chová nějak divně poslední dobou, prej ho viděli dvakrát v herně, kruci, mám fakt zablokovat to sporožiro, bože můj, proč se ta kráva Magda tak exhibuje s tím svým šoustacím apetytem, vykládám já snad někomu, jak ho má Karel dlouhýho, Dana zase starýmu ukradla z kapes ňáký prachy, večer si vyrazí a zejtra opět přijde s monclem, možná by se mohla trochu častějc mejt a ten rolák má úplně uzenej, božemůj, mám fakt radši jít do tý kanceláře, jestlipak se nechala z tý matyky vyvolat, musí to vysvědčení fakt zlepšit, na soukromou školu asi nebudeme mít, musí se dostat na státní, dětičky, to je fakt radost, Renata mi to místo může držet jen měsíc, kancelář a zadek furt na židli, nic moc, ráda dělám s lidma, ale copak sem choděj lidi, celej den s touhle dvojicí exotek, aspoň aby ten Karel neproved' ňákou pitomost....

Pohledný diskžokej sedí v koutku jinak prázdného denního baru s provozním šéfem proslulého klubu, dohaduje podmínky smlouvy, ale není zcela duchem přítomen, je to rutina a provinile vzpomíná na včerejší večer, huá, tohle nemám ve zvyku, holka sice pěkná, ale totálně zkouřená, měl sem strach, že mi ho sežere, ale byla docela šikovná, vědět to Jana, tak mám v zádech dranžírák, stejně se to v těch klubech nějak kazí, jestli to náhodou nebylo lepší, když sme hráli s klukama naživo, jenže nebyly vůbec kšefty, takhle mám aspoň ňákou škváru, jenže zase ta degradace muziky, všichni jen remixujou a netvořej, zepelíni, to byl nářez, jenže to pustit těm mladejm magorum, prchnou v hrůze a budu pro ně dement, huá, doufám, že sem něco nechyt', už se takhle nenechám zmanipulovat, eště prej telefon, takovej cvok teda fakt nejsem, zlatá Jana, kašlat na ty pitomý feťačky.

Provozní šéf taky sleduje smlouvy jen jedním okem, dělal už to stokrát, kluk táhne, holkám se líbí a pouští dobře, vyloženej šoumejkr, jenže ta barmanka za pultem, kámo, ta se zas líbí mně, proč bych sem taky jinak chodil úřadovat, když mám perfektní kancl, dneska už bych jí moh' možná někam pozvat, uvidíme, tak to zrychli, mladej, podepiš to a vymázni, stejně na tom nic nevykoukáš, neboj, na chleba i na máslo ti z toho tutově kápne, hele, ta barmanka se usmála, určitě jí někam vytáhnu, večery rozvedenýho chlapa, papíry a zase papíry, papíry s číslama, papíry s česnekovym salámem a plátkovym sejrem, plechovkový pivo, tu a tam noční klub a prefabrikovanej vodběr spermatu s minimálním nasazením, studený kurví voči nad kondomem s příchutí, hnus, tahle barmanka je aspoň živá a má svý problémy i radosti.

Barmanka leští sklenice a občas se usměje, ten plešoun v letech po mně jede, je tu už skoro denně, asi manažer, jestlipak už si dneska troufne, zkus to, hošku, prachy asi máš, možná mě přesvědčíš a dostaneš co chceš, vosamělá ženská s klukem se má co vohánět, stejně je ten Milan hajzl, takhle vod nás utýct, z kluka bude bez táty za chvilku pěknej spratek, byt asi neudržim, ten šmejd domácí už mně natuty vykopne, tátu už pomalu přestává bavit mě podporovat, ta jeho nová bude asi pěkná saň a já jí musim pěkně ležet v žaludku, svý vlastní mámě ležim v žaludku už léta, ta už vo mně ani neví, že existuju, a Jaffar zjevně taky neni ten správnej kůň, zlatý řetězy má furt, ale prachy mu už docházej, ani na činži mi teď nedal, asi ho brzo vypakuju, jestlipak by tenhle plešoun zkousnul Lukáška, jestli si troufneš, pudu s tebou, za zkoušku to stojí.

Na druhém konci města sedí v podobném denním baru Jaffar nad šálkem chladnoucí kávy, jeho snědá tvář má nepřístupný výraz, ale uvnitř mu rozhodně není lehko, tohle nemusí dobře dopadnout, Boris je pěkně tvrdej řízek, sice chápavě pokyvoval, když sem mu vysvětloval, proč ten kšeft nevyšel, ale ty studený voči byly uplně nehybný, co mu mam dneska říct, aby se definitivně nenamíchnul a kde vůbec je, nechává mě tu škvařit už půl hodiny, copak sem ty poldy čmuchavý v týhle pitomý zemi vypěstoval já, jsem poctivej distributor fetů a staram se vo svý, tanečníci na dýzách, mařka, extáze, andělák a haš, žádnej hérák, takový svinstvo, dealery jenom čistý a spolehlivý, copak můžu.za to, že se ten blbec Kásim nechal sbalit na letišti jak úplnej dylina?

Boris sedí o půl kilometru dál na zadním sedadle nepříliš nápadného, ale velkého a robustního vozu s tmavými skly, jeho studené oči chladně hodnotí podsaditého muže vedle, uvidíme, Čechu, doporučení máš, vypadáš spolehlivě, uvidíme, jak si poradíš s první prací pro mě, ústa mezitím strohou češtinou skoro bez přízvuku objasňují úkol, za pět minut po mně vejít do baru, dát si kafe nebo džus, nenápadně, ale ne zas úplně nenápadně si prohlídnout Araba, se kterým budu sedět, vodejít a večer to vyřešit podle vlastní úvahy, podstatný je, aby tě poznal a aby mu to došlo, chápeš, chci ho mít aspoň tejden dva u ledu, aby měl čas přemejšlet vo tom, že mě nemá tahat za nohu, bouchačku ani nůž nemá, máme ho proklepnutýho, ale svý lidi na to nepošlu, mám pro to důvod, odplaty se neboj, je to pěšák a sólista a posera a tvůj klid už pak bude naše starost, chápeš.

Podsaditý muž s kratičkým ježkem sedí bez hnutí a poslouchá, atletická postava spočívá na sedadle uvolněně a tvář je nehybná, strach necítí, spíš trochu úžas a trochu nechuť k sobě samému, bože můj, říct mi někdo před pár rokama, že budu dělat mlátičku ruskýmu mafiánovi, asi bych zmlátil jeho, sem přece policajt, policajt, kurva, i když už tam deset let nedělám, protože ty nový blby nešlo na rozdíl vod těch starejch už vůbec vydejchat, ale přece pořád věřím v Právo a Pořádek, i když už nevěřím v ideální systém pro ideální lidi, zchromit někde ve vchodě nějakýho arabskýho podvodníčka zas tak moc neni proti mýmu přesvědčení, hajzl nakládačku zaslouží, jenže to dělám pro jinýho gaunera, kdyby si to řešili sami, je dobře, ať se šmejdi mezi sebou třeba vytlučou, ale lámat čelist a pracky mu budu já, já, doprčic, ale ty prachy jsou slušný a keš, ach bože, doufám, že to moje žena nevidí, chybíš mi, Karolíno, promiň mi to, ale já fakt musim sehnat ňáký prachy, Kristýnka potřebuje na zimu spoustu věcí a tvojí mámě musim už přece taky sakra dokázat, že se dovedu postarat...

Sprcha

Stojíš ve sprše, chvílemi se líně zakláníš, ale většinou se díváš, jak voda žene pěnu ze šampónu (který má mnohokrát víc čehosi než šampón běžný a proto si hravě poradí s tvými lupy, prosoleným podpaždím, bůhvíčím zabryndaným ohanbím a s plísní mezi prsty u nohou) přes kaskádu tvých špeků a bradavic. Voda šumí z růžice (která je speciálně upravená oproti růžici standardní, takže vzácnou tekutinou šetří a pan domácí má za tři), řinčí v přívodním potrubí (které není speciální, nýbrž běžné litinové a vykazuje již značné opotřebení, takže o něm pan domácí již tak často nehovoří) a nevrle bublá v odpadu (který stojí vysloveně za pendrek a když o něm taktéž nevrle mluvíš ty, pan domácí se staví hluchým). Všeobecný kravál v koupelně je zmnožen rachotem prázdných čtyřosých vagónů, které necelých sto metrů od zapatlaného okna posunuje uřvaná dieselová lokomotiva dvacet pět hodin denně; umouněný dvorek, sevřený zadními trakty trojice zamračených činžáků, funguje jako výkonný zesilovač. Tuto funkci však zastává již od počátku století a ty už taky leccos pamatuješ, takže ti ten děsnej bugr ani trochu nevadí; nanejvýš si občas s trochou nostalgie zavzpomínáš na dusot a funění staré parní čtyřistačtrnáctky, která na posunu sloužila od války až do sedmdesátých let.

Stojíš ve sprše a tvé vzpomínky se od té usupěné párovky odrazí jinam. Vzpomínáš na doby, kdy ses stal hrdým uživatelem téhle kuči vedle půdy, na tuny uhlí, které jsi rval do strmých schodů ve čtyřech otlučených kbelících z hlubokého sklepa, na německou parabelu, kterou kdesi v tom úděsném plesnivém sklepním doupěti údajně zakopal tvůj dědeček a kterou jsi ve svých dvaceti několikrát marně hledal, na kubíky dříví, které jsi štípal na starém dubovém špalku, na tmavozelené petry, které dokázaly tu nezařízenou díru tak nádherně vytopit, na červenou a žlutou hru plamenů za pootevřenými dvířky, na měkké stíny hlav, šíjí a nahých ňader dívek, které s tebou spávaly na půltuctu starých matrací, z nichž nešlo složit shodný pár, na lahve laciného červeného vína a na starý vojenský spacák, do kterého ses rozkošnicky chumlal poté, co za návštěvou zaklaply dveře.

Stojíš ve sprše, krátkými nehty pohrabáváš žalostné zbytky vlasů a vzpomínáš na pytle písku a vápna, které jsi rval na otlačených ramenou do stejných schodů o pár let později (byly docela lehké) a na pytle cementu, které z těch schodů rvaly tebe (byly těžší); na kamarády, bez kterých bys nikdy tu odvážně pojatou rekonstrukci nejen nedokončil, ale ani nezačal, protože jsi byl odjakživa k manuální práci nepoužitelný; na metry drátů, plynových a vodovodních trubek, mosazné i litinové fitinky, kohouty a ventily; na strop, z něhož spadla omítka i s rákosem a ty ses ho marně snažil znovu nahodit, nekonečný tenisový zápas mezi tvou lžící a holými prkny, která ti výsměšně vracela maltu po několika vteřinách zpět, až vše vyřešil zkušenější přítel tím, že na strop přibil chladící mřížku z vyřazené ledničky.

Stojíš ve sprše, voda ti stéká po ramenou a loktech, karma hučí a ty vzpomínáš na první zažehnutí plynového topidla, které sice bylo oproti petrám mnohem méně romantické, ale zase jsi k němu nemusel dvakrát za noc vstávat; na svou první sedačku potaženou hnědooranžovým sametem; na pokojovou stěnu, kterou sis do své vysoké místnosti speciálně vyskládal z katalogu a kvůli které tě stěhováci proklínali celé ty dvě hodiny, během nichž rvali do tvých slavných strmých schodů desítky beden a bedýnek; na kuchyňskou linku, kterou sis hrdě nainstaloval sám (a při věšení poslední skříňky ses trefil vrtačkou přesně mezi dráty elektrického přívodu, který jsi pracně vyměřoval a zasekával o tři dny dříve); na patrovou postel, kterou ti udělal truhlář na míru a zapomněl při tom na hlavní desku, takžes musel o svatební noci spát opět na těch starých matracích.

Stojíš ve sprše, v odpadu víří zbytky pěny a ty vzpomínáš na svou ženu, kterou jsi měl sice rád, ale ne zas tolik, abys ji musel horempádem pojmout za svou choť, což jsi bohužel zjistil pozdě; myslíš na jiný odpad, ten citový, kterým vaše láska odtekla během půlroku do kanalizace nezájmu a zapomnění; vzpomínáš na všechnu tu zašedlou pěnu a špínu, která zůstala na kdysi zářivě bílých stěnách vašeho vztahu, na všechny ty hádky, osočování, tahanice, návštěvy sousedů, úředníků a příslušníků; na ubohost několikrát reprízovaných frašek v soudní síni, na tlachy advokátů, naivní zášť příbuzných, splašky anonymních dopisů a telefonátů.

Horká voda masíruje tvé čelo a hřbety rukou, když splachuješ zbytky superšampónu z vlasů a s nimi i zbytky téhle vzpomínkové etapy, nic povznášejícího, naštěstí jste si to s bývalou ženou po letech dokázali všechno vysvětlit a rozejít se podruhé lépe, asi ne jako přátelé, ale aspoň jako normální a slušní lidé, skláníš hlavu, mneš si ušní lalůčky a uvědomuješ si, žes té ubohé holce vlastně dost ublížil a zkomplikoval život, protožes byl o dost starší a tudíž jsi měl mít rozum, voda hučí po olysalých lučinách tvé lebky a ty vzpomínáš na všechny, kterým jsi ublížil a ubližoval tím svým zpackaným a vpodstatě úplně zbytečným životem, co po tobě zbude, ty stará jalovino, aspoň kdybyste tenkrát měli dítě, ty troubo, ona to později dokázala, ale ty ne, kapoune, koho dneska zajímaj ty tvý vyčpělý historky o frajerským mládí a o pokud možno ještě frajerštějším životě rozvedeného mládence, kolegové v úřadě ti pár měsíců záviděli tu takzvanou svobodu, jenže pak se bavili o dětech, nejprve kolébaných, sajících, lezoucích a vstávajících, později školou povinných a nepovinně studujících, ještě později o jejich rodinách a o vnoučatech... a tys pořád zapškle trůnil jako pavouk v doupěti, jehož rekonstrukce už dávno ztratila lesk, sedačka svou teplou hnědooranžovou barvu a patrová postel přitažlivost pro ženy... nakonec i pro ty placené od hodiny, fujtajbl, a cos během těch let udělal užitečnýho, ty kašpare, pracně ses šplhal kariérním žebříčkem, až ses konečně dočkal vyšší nižší střední funkce, psal jsi tisíce hlášení stejnýmu kapounovi, jakos byl sám, koho to kdy zajímalo, ty vaše nabubřelý zdeúřední plky, když se to po takzvané revoluci otočilo, nikdo po těch vašich důležitejch lejstrech ani nevzdechnul, tak pročs to vlastně všechno dělal, proč jsi vlastně žil, ty troubo...

Otočíš pákovým ovladačem, šumot vody utichne, karma plkne a zhasne, jen modrý plamínek se chvěje ve své jeskyňce, opatrně se chytáš oběma rukama madel a ještě opatrněji překračuješ několikacentrimetrový okraj sprchového koutu, nemůžeš si dovolit upadnout, to už tu bylo, dva tři opatrné šouravé krůčky a dočasné bezpečí vypelichané osušky, otíráš se jednou rukou a druhou svíráš jedno z madel, bereš z háčku vybledle pruhovaný froté župan, pracně ho oblékáš, kdepak je hůl, tady, pouštíš madlo a belháš se do svého jediného tmavého pokoje, namáhavě klesáš do odřeného křesla před televizorem, jehož barvy už se prakticky nedají vyladit, tupě zíráš na nekonečný seriál, jeden ze dvou možných typů, při nichž na tebe z obrazovky střídavě chlístá cukr nebo krev, už to ani nedokážeš rozlišit, stejně to nevnímáš, jde jen o to, zabít nějak čas, dodávka sociální péče přijede v půl druhé, přijde paní Jitka nebo paní Magda, přinese kastrůlek s obědem a nákup a prohodí s tebou pár vět, kéž by to byla Magda, máš ji radši a i ona se na tebe dívá tak nějak jinak, možná už by ses měl konečně odhodlat, po tom pitomém pádu už prakticky nemůžeš ven a své album s výstřižky o lokomotivách už znáš poslepu a večery u televize jsou k zešílení, třeba přijde aspoň na dámu, když se zeptáš, copak je to tak těžké, už se na to chystáš druhý týden, proč by nemohla přijít na partii dámy, když ti tehdy přišla popřát úplně sama k pětašedesátinám?

SelfKiller

Zatímco se zvolna uklidňoval, uvědomoval si, že příští záchvat už nevydrží.

Ležel zkroucen na odřeném šedivém kanapátku vedle masivního psacího stolu; kolena se téměř dotýkala brady, bělavé klouby zaťatých pěstí, křečovitě přitištěných k vyschlým a rozpraskaným rtům, rozryly otisky zubů. Špinavým oknem malé kanceláře spoře pronikalo světlo poloslepého neónu z protější strany úzké uličky, tak charakteristické pro tuto část města ještě patřící k centru a přitom už vyděděnou, zoufale bojující o zbytky někdejší důstojnosti a beznadějně chátrající.

Dokonale sem zapadal.

Po několika minutách se pomalu přesunul do měkkého pracovního křesla, které si pořídil v dobách někdejší prosperity; švy se už začínaly třepit, ale užitná hodnota i umělecký dojem zatím zůstávaly na úrovni. Opřel se lokty o stůl a sevřel obličej v dlaních.

Musí to dnes skoncovat, takhle to dál nejde.

Ze smrti neměl žádný zvláštní strach; uvažoval o ní už léta a postupem doby ji začal považovat za standardní úkon, srovnatelný se stiskem tlačítka „power off“. Trochu ho sice děsila neschopnost představit si dění nebo přesněji nedění, které nastane po vypnutí, ale říkal si, že se vše pozná až tam. Vlastní akt smrti pro něj nepředstavoval žádný problém.

S metodou to bylo trochu složitější.

Lana a provazy vyloučil již v počátečních úvahách; opuchlý obličej, vyplazený jazyk a znečištěné prádlo mu připadaly nedůstojné a slibovaná rozkoš v podobě poslední ejakulace se mu nejevila jako dostatečná kompenzace. Ještě hůře se vyrovnával s představou roztříštěného těla někde v osamělé rokli; o exhibici s využitím výškové budovy či mostu neuvažoval už vůbec, neměl v úmyslu dělat ze své soukromé záležitosti veřejnou show. Ani automobil nepovažoval za vhodný nástroj; svůj starý sporťák neudržoval pečlivě celá léta proto, aby ho nakonec někde rozšvihal, a i když se mu hadice od vysavače, nasazená na výfuk a zavedená do kabiny, zdála v kombinaci s lahvičkou něčeho kvalitního a s dobrým rockem v reproduktorech přijatelná, nehodlal riskovat poškození udržovaného čalounění a navíc těch čumilů… ne, opravdu neměl v úmyslu předvádět nic do bulváru nebo drastického. Od první chvíle, kdy pochopil, že se bude frekvence jeho depresivních stavů nadále zvyšovat a průběh zhoršovat až za veškeré hranice únosnosti, se opíral o medicínu - i když jinak, než to bývá obvyklé. Postupným sběrem různých medikamentů si vytvořil směs, která funkci vypínače splní naprosto spolehlivě. Už několik měsíců na něj trpělivě čeká, mnohonásobně ukrytá před nežádoucí pozorností; staré kovové pouzdro od doutníku, zásuvka nočního stolku, anonymní malá garsonka v jedné z bílošedivých krabic na periferii města, jeden z mnoha těch smutných lidojemů, v nichž soused nezná souseda, po jejichž kasárenských chodbách se dá jezdit na koloběžce a jejichž temné vchody připomínaly Bronx dávno předtím, než převzaly i jeho životní styl…

Dnes se tedy dočká.

Povzdechl si, vstal z křesla, přešel k věšáku u dveří, odkopl lehké sandály, které mu sloužily jako pracovní obuv, natáhl si vysoké šněrovací boty a sňal z háčku macatou zimní bundu - jaro bylo ještě daleko. Vsunul do kapsy svazek klíčů, proklouzl na matně osvětlenou chodbičku, lehce zaklapl západku a po úzkých schodech sestoupil do přízemí. Kukaň ostrahy byla prázdná, škvírou pod dveřmi do přilehlé místnosti prosvítalo sinalé světlo a bylo slyšet pestrý sortiment zvuků různých palných zbraní, tu a tam okořeněný bolestnými výkřiky; strážný si podle všeho zvyšoval kvalifikaci sledováním komerční televize. Poněkud znechuceně potřásl hlavou, vlastním klíčem si odemkl domovní vchod a zvolna vykročil do chladné únorové noci.

Ulička, z níž vyšel, ústila do ulice o něco širší a pro noční život města o mnoho významnější. Nepatřičně poetické označení hovořilo o citu, který se zde již tisíce nocí vyskytoval jen velmi zřídka; v duchu téže klamavé reklamy zobrazovala většina neónů srdce - orgán, který se na provozované živnosti nepodílel ani omylem, tedy alespoň při normálním bezproblémovém průběhu. Před lety, v dobách prvotního bouřlivého rozvoje, se na některé z postávajících dam celkem dalo koukat a tu a tam padla i poměrně vtipná hláška; postupem doby ale individuální podnikání podlehlo tvrdé organizaci, humor se kamsi vytratil a naprostá většina nabízeného materiálu působila dojmem, že jde o poslední štaci před konečnou demontáží. Lhostejně míjel zkřehlé a podupávající siluety a na stereotypní jednoslabičnou otázku odpovídal stejně stereotypním vrtěním hlavy. Jen někde v nejnižším patře jeho vědomí se slabounce zavrtělo něco jako soucit… jestlipak taky trpěj depkama?

Míjel právě vchod do malého baru s non-stop provozem, který byl zasvěcenými považován za cosi jako dispečink místního dění; z náhlého popudu uchopil madlo a otevřel. Prošel uzounkou vstupní chodbičkou, v níž zápolil ošuntělý gambler s hracím automatem, vtěsnaným mezi dvoje dveře toalet, a vešel do jediné provozní místnosti podniku. Letmo přejel očima laciné umakartové stolky a židličky, které mu bůhvíproč připomněly školní jídelnu, otočil se doprava a přistoupil ke krátkému pultu, za kterým stála barmanka s rezatým přelivem a zachmuřenou tváří. V zádech cítil pohledy sedících osob - tří mužů v kožených bundách, kteří hráli karty pod běžící, ale ztlumenou televizí, a dvou žen, které usrkávaly své kávy, každá u jiného stolu. Vysoukal se na prostřední ze tří barových židlí. Žena za pultem tázavě kývla hlavou.

„Dobrý večer,“ pravil zdvořile.
„... brej. Co to bude?“
„Džin s tonikem. Šel by s okurkou?“
„Co?“
„S okurkou místo s citrónem… tak je to totiž lepší…“
„Nemám okurky.“
„Tak nic, citrón stačí.“

Chvilku ho pozorovala zvažujícím pohledem, poněkud štítivě, jako něco, co právě přiteklo kanálem. Nevypadala ještě pořád nejhůř, ale všechno vlídné, měkké a tvárné už na své životní pouti patrně dávno poztrácela. Pak sáhla pro příslušnou láhev. Díval se, jak plní jeho přání, a představoval si, co by tak asi řekla, kdyby ji požádal řekněme o růžový džin… patrně by ho vynesla na chodník. Podala mu sklenku.

„Ještě něco?“
„Preso. S mlíkem. Máte akorát ty kyblíčky?“
„Cože?“
„Mlíko. Do kafe. Máte akorát to porcovaný?“
„Jo. Co ste myslel jinýho?“
„No, třeba kdyby byla tatra… ty kyblíčky jsou totiž dost hnusný.“

Koutkem oka postřehl pohyb za svými zády, ale nedal to nijak najevo.

„Tak kerý? Hnusný nebo žádný?“
„Hnusný, dvakrát…“

Mlčky se odvrátila ke kávovaru v rohu barpultu. Usrkával z vysoké sklenice studený nápoj. Na vedlejší stoličku vlevo kdosi usedl a oslovil ho chraptivým hlasem.

„Ahoj, pane.“
„Zdravíčko,“ odpověděl a pootočil hlavu.

Svou kávu nechala ležet na stolku, od kterého přišla. Upírala na něj vyhaslé a oteklé oči a usmívala se krvavě rudými ústy, nechtěná parodie na ženskou krásu, memento pro všechny hýřily, začátečníky i pokročilé, ztrhaná tvář, vrásky a vyrážka zamatlané líčidlem, škvarek oparu v koutku úst, trosky chrupu v zanícených dásních, roztřesené ruce, křečovitý škleb rádobyúsměvu jak odchlipující se tapeta. Nevykřikl leknutím, ale moc mu k tomu nechybělo.

„Pudeš se mnou? Sem dobrá, fakt…“
„Asi ne, dík za nabídku.“
„Poď. Nebudeš litovat.“
„Určitě bych nelitoval, ale nebudu to rači zkoušet. Jestli chceš, dej si panáka.“
„Chci tebe, pane. Mám tady bejvák. Dej patnáct stováků a uvidíš.“
„Radši ne."
„Pro tebe za dvanáct."
„Dík, fakt ne. Chceš toho panáka?“
„Jo. Skotskou.“

Barmanka mu během rozhovoru přisunula šálek s kávou a teď na něho znovu kývla, tázavě a lhostejně zároveň. Kývl taky. Přejela jej i jeho nevyžádanou společnici bezvýrazným pohledem, natáhla ruku pro sklo, zručně nalila z dávkovače whisku a postavila sklenici na bar. Jezinka se po ní okamžitě natáhla, uchopila ji do obou dlaní a přiložila k ústům; její třas byl teď naprosto zřetelný. Zvolna si osladil kávu a soustředěně míchal. Barmanka se opřela o zeď a zvedla oči zpátky k televizi. Přidal obě porce mléka, naposledy zamíchal a napil se. Káva byla překvapivě dobrá.

„Proč nechceš jít, pane?“
„Promiň, ale nejseš můj typ. Chceš ještě jednoho panáka?“

U stolku pod televizí zaskřípěla odsouvaná židle; jeden z kožených mužů se přisunul k barpultu. Barmanka nezúčastněně vyklepávala ameriku z bílé krabičky.

„Hele, to už by stačilo. Vona tady není proto, aby chlastala, ale aby makala a vydělávala.“
„To znamená, že když nechlastá, tak něco vydělá?“
„Hele, frajere…“
„Uber, Čárly. Žádný problémy v mym podniku, už sem ti to jednou řekla a nerada se vopakuju. A vy byste si měl dopít to kafe a vypadnout.“
„Oukej, oukej, nechtěl jsem nikoho namíchnout, omlouvám se. Dopiju a pudu. Nechcete si dát něco na usmíření?“

Muž zvaný Čárly nesrozumitelně zavrčel a vrátil se ke kartám. Barmanka jen pohrdavě ohrnula rty. Jezinka třaslavě dopíjela svou skotskou. Napadlo ho, že si pro rozloučení s lidstvem asi nevybral tu nejvhodnější variantu. Dveře se otevřely, do místnosti vstoupila dívka a pomalu došla k pultu.

Krátký rezavý kožíšek, lehké lodičky a tenké šaty sice i v tomto pádě jasně definovaly, oč kráčí, ale ostýchavě plaché chování do příslušného rámce ani trochu nezapadalo. Jejich oči se setkaly a ona se usmála, ale potřebnou vyzývavost do svého úsměvu nedokázala zabudovat ani při nejlepší vůli; výsledek působil spíš ustrašeně. Pohlédla na barmanku a tiše zašeptala několik slov. Díval se na ni dál a uvědomil si, že je promrzlá až na kost.

„Už jsem ti jednou řikala, že bez prachů nedostaneš ani to pitomý kafe. Děngi, jasný?“

Další tichý šepot.

„Co je mi do toho? Kdybys zůstala v tom svým Bulharsku, nemuselas tady trdlovat na chodníku. Já už mám vás všech a hlavně tý vaší tetičky Zlatky plný zuby.“

Rezavý kožíšek se pomalu obracel ke dveřím.

„Padaždi minútočku... paruski vazmožno gavariť?“
„Da, tóčna...“
„Što ty chatěla? Kófe tolka?“
„Da, no něvazmožno...“
„Neřikal jste náhodou, že vypadnete?“
„Myslím, že nevypadnu, ale dám si ještě jedno kafe.“
„Víte, že už mi docela lezete na nervy? Přišel jste sem vočumovat noční život a dělat mi z podniku bulharskou kantýnu?“
„Ne. Přišel jsem si sem pro společnost a právě jsem si vybral... tak nám laskavě dejte to kafe a starejte se vo svý... kak těbja zavút?“
„Galia... i tibja?“
„Martin.“

Nebyla to sice pravda, ale to v dané chvíli nebylo důležité. Lehce se usmál na promrzlé děvče a ukázal na židli po své pravici, zatímco na mobilu volil číslo spřáteleného taxíkáře. Barmanka otráveným pohybem postavila na pult další kávu. Dívka zdvihla oběma rukama šálek k ústům a chvěla se zimou. Seděl mezi dvojicí žen se stejným osudem, které se pohybovaly téměř synchronně - pravá na začátku, levá na konci své dráhy. Protože věřil na symboliku, pocítil mrazení v zádech.

„Zdravíčko, pane Dý...,“ spřátelený taxikář ho jako obvykle oslovil pouze iniciálou jeho příjmení, „jak se máme? Vodkud kam to bude?“

Pokud ho jméno proslulé ulice překvapilo, nedal to na sobě znát - pouze lehce připomněl omezující opatření:

„Ale tam nemám kde zaparkovat, pane Dý...?“

V rámci boje za město krásnější byly totiž v celé oblasti rozmístěny značky zakazující zastavení. Moc to nepomáhalo.

„Počkám na vás před tím nonstopem.“
„OK, deset minut.“

Zavěsili. Otočil se vpravo. Barmanka bez zájmu leštila sklo a občas zdvihla oči k televizi. Troska vlevo se tiše vytratila zpět ke svému stolku.

„Jak dlouho seš v Praze?“
„V Prágě? Tolka včira ja prijechala...“

V jejím případě byl ochoten uvěřit, že to není legenda pro klienta.

„Půjdeš se mnou ke mně?“

Váhavé zavrtění hlavou ho napřed překvapilo, ale pak si vzpomněl na bulharské anomálie.

„Da, no ja něznaju što...“
„Neřeš to, taxík už jede... něnada dumáť ob étom, ponimaješ?“
„Da, no mně nádo sprasiť...“
„Tibě ně nada ničevo, znaješ? Vsjo v parjadke. Za dvě hoďky seš zpátky, dva časa i věrnišsja sjudá. Nikakaja probljema ně budět, pravilno?“

Barmanka si pohrdavě odfrkla a opřela se o zeď. Zamnul palcem a ukazovákem. Natáhla se pro účtenku a položila ji před něj. Zaplatil, pokynul dívce, sklouzli ze stoliček a opustili místnost; na jeho pozdrav nikdo neodpověděl.

***

Teplota venku opět o něco poklesla. Mrazivý vítr proklouzl pod jeho nedopnutou bundu a zakousl se mu do hrdla. Podíval se na dívčiny střevíčky a punčochy. Smutně se pousmála. Do ulice zatáčel taxík. Z protějšího průchodu se vynořila tlustá žena středních let. Poznal svého taxikáře a mávl. Vůz přibrzdil. Žena rychle vykročila přes ulici a oslovila ho poněkud legračně měkkou, ale jinak obstojnou češtinou.

„Hej, kam ji vlíkneš?“
„Beru si ji domů. Neboj, prachy dostane.“
„To vím, že prachy ona dostane. Ale já bojím se o ní, rozumíš, mám ji na starosti, nechci, aby jí něco se stalo!“

Když se o ní tak staráš, kup jí kozačky, bréco, pomyslel si. Dívka nerozhodně přešlápla a pohlédla nejprve ustrašeně na ženu a pak tázavě na něj. Taxikář nezúčastněně přihlížel. Vstoupil do vozovky a otevřel zadní dvířka.

„Nastup si.“
„Nepustím jí nikam.“
„Nic se jí nestane. Tágo odveze, tágo za dvě hoďky přiveze.“
„Já vás odvezu sama...“
„Nech toho a běž jí radši sehnat pořádný boty...“

Zazdálo se mu, že zahlédl další pohyb v protějším průchodu. Postrčil dívku do vozu, nastoupil za ní a zabouchl dvířka. Taxi se rozjelo. Tlustá žena vztekle mávla rukou.

„Takže k vám domů, pane Dý?“
„Tak tak, pane řídící. A můžu vás požádat, abyste pak zase hodil dámu zpátky?“
„Jistěže, pane Dý.“

Podíval se na děvče vedle sebe.

„Nu vot, što ja skazál? Nikakaja prablema...“

Opět se plaše usmála.

***

Seděl potmě v odřeném ušáku a připadal si hloupě. Světla sídliště pronikala oknem, na polštáři rozestlaného gauče se rozstříkla světlá skvrna právě v místech, kde před několika desítkami minut spočívala její hlava.

Připadal si děsně hloupě.

Mírně zakolísal hned v úvodu seance, hned poté, co za nimi zaklaply dveře garsonky a on jí pomohl z kožíšku; nemohl si vzpomenout, jak se řekne „koupelna“ nebo „sprcha“ a tak jen mlčky otevřel dveře, rozsvítil a ukázal na skříňku s čistými ručníky. Vklouzla dovnitř beze slova. Zatímco poslouchal šumění vody, hořce počítal roky, které ztrávil biflováním Velkého Jazyka Velkého Bratra: jedenáct let s maturitou na závěr... a na co? Po všech těch plkách, soutěžích o Puškinův památník a výměnných zájezdech není ani schopen zahnat štětku do vany, krucinál. Když sklopil opěradlo obstarožního gauče a z úložného prostoru vytahoval ložní prádlo, vybavilo se mu náhle slůvko „duševaja“... je to tak? Není to tak? Jeb tvaju mať, vot prabljema, čort znájet... pousmál se. Ať tak či onak, za pár hodin mu to bude jedno.

Druhé zakolísání už bylo vážnější.

Během prvního kontaktu v baru se mu všechno jevilo celkem jednoznačné: vezme ji domů, s její aktivní pomocí se vhodně rozloučí s něžnější polovinou lidstva, posadí ji do taxíku, uvaří si nějaký dobrý čaj a spolkne obsah vypínací tuby. Před usnutím si bude vybavovat příjemné zážitky, které za svůj pestrý život nasbíral se ženami, a spořádaně se odebere na onen svět. Čisté, poklidné, jednoduché.

Když tiše vstoupila do pokoje, štíhlá, jen v černých kalhotkách, s rozpuštěnými vlasy, rukama zkříženýma na prsou a ostýchavým pohledem, už mu to tak jednoduché nepřipadalo.

Panebože.

Do jeho posledního plánu by se hodila nějaká veselá ordinérní rajda, nikoliv výjev z Piety, pravý vzor cudnosti a pokory. Usedla na kraj lůžka, podívala se na něj a on pochopil, že ve scénáři dojde ke spoustě škrtů.

Ležel vedle ní pod přikrývkou a poslouchal měkký hlas, který odpovídal na jeho stručné otázky. Nebyl to zrovna příběh pro Balzaca: chudá rodina z městečka u rumunských hranic, nabídka práce v zahraničí, kontakt na hodnou tetičku Zlatku, leknutí poté, co se zjistilo, že nejde o úklid v kancelářích, nedostatek peněz, tetiččino přesvědčování a drobná převýchova a první výlet na ulici. Poslouchal a na pozadí si přehrával jiné příběhy, vzpomínky jedné ze svých někdejších krátkodobých přítelkyň, devatenáctileté Češky, která odjela do Anglie jako au-pair, po týdnu utekla svým sadisticky orientovaným domácím a tři neděle čekání na zpáteční autobus trávila způsobem, o kterém nechtěla mluvit; vzpomínal na to, jak jí náhle zvlhly oči a zatřásl se hlas, přestože to rozhodně nebyla žádná cukrová panenka. Poslouchal a cítil vzdouvající se vlnu vzteku, soucitu a odporu.

A pak zakolísal potřetí.

Zdvihl se na loket a otočil se k ní. Stručně a jasně ji informoval o osudu, který ji čeká. Vysvětlil jí, že mezi ní a tou troskou, která v baru seděla vedle nich, je rozdíl nanejvýš několik let, pokud setrvá na ulici tohoto velkoměsta. Zeptal se jí, jestli má dosud svůj pas. Potom sáhl do přihrádky nočního stolku, ale místo vypínací tuby vytáhl obálku. Kromě tří bankovek, po kterých se vrhne tetička Zlatka, jí dal ještě sedm jiných a doporučil jí, ať si je důkladně schová a při první příležitosti vypadne zpátky do té své Nikopole či kterého to zatraceného hnízda. Připadal si jako idiot, ale nemohl si pomoci. Rozplakala se, objala ho kolem krku, šeptala cosi, čemu nerozuměl, objal ji taky a bylo napečeno.

„Za tohle tě tetička Zlatka nepochválí,“ řekl, když se jeho tep vracel do normálu.

Usmála se - poprvé uvolněně a beze strachu.

„Ty uže skazál... Nikakaja prablema...“

Sprchoval se první, nechal téci vodu a vracel se do pokoje. Neslyšela ho. Skláněla se nad nočním stolkem. Přestože vlastně o nic nešlo - obálka už byla prázdná a i kdyby nebyla, on už peníze nepotřeboval - zranilo ho to. Já vůl, pomyslel si hořce. Starej pitomec, málem jsem věřil, že někoho zachraňuju... Zaslechla ho, rychle se obrátila, provinile na něj pohlédla a zmizela v koupelně. Přivolal taxi a oblékl se. Pak věř děvkám, joudo. No co, dělá, co umí. Mobil pípl, taxík dorazil. Povzdychl si, vyťukal své „OK“ a vstal.

Čekala v předsíňce, viděl v jejích očích otázku, ale mlčel. Mlčel ve výtahu, mlčel cestou k vozu. Podal taxikáři bankovku dostatečné hodnoty, chladně jí popřál mnoho štěstí, otočil se a bez ohlédnutí se vrátil do budovy. Odemkl dveře své garsonky, vstoupil, rozsvítil v pokoji, přistoupil k nočnímu stolku a chvilku mlčky zíral na proužek papíru, který na něm ležel. Unaveně si promnul oči, vzal papírek, zhasl světlo, složil se do odřeného ušáku, zíral na světlou skvrnu v místech, kde před několika minutami spočívala její hlava, a cítil se hloupě.

Dnes už vypínací tubu nepoužije, protože dosud nevyrovnal všechny závazky.

Poprvé po dlouhé době usnul tvrdým spánkem bez děsivých snů. Spal v odřeném ušáku a v ruce svíral proužek papíru, na který dívčí ruka, nezvyklá latince, pracně napsala „MOC TI DEKUJU - GALIA“ a telefonní číslo.

***

„Alo?“

Dívčí hlas, ale ne ten, který chtěl slyšet.

„To je Galia?“
„Galia? Ne... no... ty Martin?“

Chtěl protestovat, ale včas si vzpomněl, jak se tehdy v noci představil.

„Ano... da.“
„Galia moc čekala, že zavoláš. Otjechala. Damoj. A... ty dobrý člověk, Martine.“

Klapnutí.

Zavěsil sluchátko a dopadl zády na opěradlo svého měkkého pracovního křesla. Vzpomínal na drobnou dívku v rezavém kožíšku, na vypínací tubu, kterou prozatím odložil, na noční můry, které už třetí noc nepřišly, protože nedokázaly v jeho mozku přetlačit představy malého městečka někde u rumunských hranic. Myslel na to, že už brzy bude jaro, že by si mohl vzít pár dní volna a provětrat svůj starý sporťák. Špinavým oknem přitom hleděl ven z malé kanceláře a viděl část z protější strany úzké uličky, tak charakteristické pro tuto část města ještě patřící k centru a přitom už vyděděnou, zoufale bojující o zbytky někdejší důstojnosti a beznadějně chátrající.

Asi by se měl přestěhovat někam, kde je veseleji.

***

„Šéfe? Technici už skončili...“
„Co říká doktor?“
„Jako obvykle... na sto procent až po pitvě, ale na cizí zavinění to moc nevypadá. Ležel tu dost dlouho, takže se nedá vyloučit nějaký překvápko, nicméně... blablabla, standardní omáčka...“
„A co si myslíš ty?“
„Já? No... když vemu v úvahu ten jeho deník nebo co to je... ovšem na druhý straně zase...“
„Nekličkuj a vymáčkni se, sakra. Chci akorát znát tvůj názor, nevypovídáš pod přísahou.“
„Můj názor? V tomhle počasí mám občas depky taky – a nejsem poloviční cvok. Tenhle prokazatelně byl, má na to papír od psychoušů. Na odchod se plánovitě připravoval, důkazů je fůra... trochu se zklidnil teprve loni. A jestli je ten jeho poslední zápis pravdivej, tak ho to při jeho letoře asi fakt dorazilo...“
„A je pravdivej?“
„Fakt nevim, šéfe... přijde mi to moc takový jako románový... no řekněte sám: sedí nalitej u baru, vykládá servírce vo tom, jak kdysi zachránil princeznu, z ulice najednou přijde votahaná šlapka, vrhne se na něj, začne brečet... i když to bych možná celkem ještě udejchal, ale že pak na něj vytáhne svůj vlastní pas, to už mi přijde vopravdu moc silný...“

Satan

Osamělý starý dům už několik let chátral a jeho majitel na tom byl vlastně úplně stejně.

Bouřlivá noc jen zvýraznila dojem ztracené varty, vyslané na průzkum skalnatých svahů dávným a neuváženým povelem z vesničky, ustrašeně schoulené v několik set metrů vzdáleném údolíčku. Široké a nízké stavení uvázlo na nepatrné planince nad prudkou bystřinou a čelilo urputným útokům, které ze tří stran vedly šiky pokroucených borovic. Kamenná budova se před jejich palbou skrývala pod skalním převisem; malá kůlna a většina zbylého prostoru byla přeplněna borovými poleny jak zohavenými trupy padlých nepřátel. Zbytky dřevěného splazu mezi skalami naznačovaly směr hlavního úderu, který se patrně odehrál již před lety a který podle všeho skončil na masivním špalku pod některou ze tří dřevorubeckých sekyr. Poněkud stranou, pod chatrným přístřeškem a napůl zarovnán rozštípaným dřevem, nečinně rezavěl starý vojenský džíp. Klíče vězely v zapalování, ale případný zájemce o svezení by se musil (v tom velmi nepravděpodobném případě, že by léta nepoužitý motor čirou náhodou chytil) spokojit nanejvýš s několika metry neudržované cesty; v těsném sousedství stavení zužovaly průjezdný profil olbřímí homole vyskládaných štěpů - a kromě toho byl jediný dosažitelný můstek přes říčku napůl pobořený. Masy rozštípaného dřeva lemovaly také stěny domu a bezohledně vnikly i do jediné obydlené místnosti.

Ve velkém otevřeném krbu praskal za ochrannou mříží oheň. Na kamenné podlaze před krbem, v hromadě ovčích kůží, ležel na zádech zarostlý a neoholený muž s rukama za hlavou. Jediným dalším zařízením v místnosti byla objemná a zčernalá čajová konvice, zavěšená na speciálním otočném držáku, a velký cínový pohár. Na římse vedle krbu spal obrovský černý kocour.

Do špinavého okna bušil déšť.

Muž zvolna natáhl levou ruku a napil se čaje z poháru, aniž by přitom spustil oči ze stěny, mihotavě ozařované plameny. Nad všudypřítomným vzorně vyrovnaným dřevem, na omítce kdysi bílé, byla hrubým černým uhlem načrtnuta podobizna ženy. Přestože to byla pouze jednoduchá skica, dokázala zachytit dlouhé plavé vlasy, drsnou krásu rysů a výsměšný pohled.

"Vlastně jsem vás nikdy nepochopil," řekl náhle a odložil pohár. Kocour líně pootevřel své jantarové oči a vzápětí je zase zavřel; byl na podobné monology zvyklý.

"Že se topím a nedokážu vlastní silou vylézt na břeh, to bylo přece jasný od začátku - a pokud ne, tak zhruba po prvních dvou letech už to muselo bejt jasný i houpacímu koňovi, ne? Nějaký jednorázový okouzlení bílejma džínama nebo něžnou povahou nebo čím to tak obvykle bejvá by přece nepřežilo ani první sníh... takže jsem byl svym způsobem nemocnej a měl jsem tudíž jistý právo chovat se jak magor - nebo jsem proto měl aspoň omluvenku. Ale proč jste to mý magoření sakra tolik let vydržela vy? Existovalo minimálně pět spolehlivejch způsobů, jak to vyřešit... moh jsem vám je klidně poradit, v tý idiotský tichý poště, kterou v životě všichni pořád hrajem, jsem je musel sám už mockrát použít. Jenže jak by vám asi moh radit někdo, kdo se ve vašem silovým poli nebezpečně přibližuje úrovni URI - uslintanýho retardovanýho idiota - a kdo vám po všech těch letech ještě pořád vyká?"

Odmlčel se a znovu si přitáhl pohár. Hučení větru za oknem zesílilo.

"Každopádně zůstává faktem, že mít celý ty léta placený myšlenky na vás běžnou hodinovou sazbou, nemusel bych si lámat hlavu s penzijním připojištěním... umíte si vůbec představit, jaká je to nestydatá pakárna, když se zet lidem ikskrát vykrucujete, protože vás uháněj - leckdy dost tvrdym a nevybíravym způsobem - a přitom si naplno uvědomujete tu bolestnou skutečnost, že taky sama někoho uháníte - a kdybyste mohla, tak byste tak činila ještě mnohem tvrdějc, než ti vaši lovci? Že sice víte, jak jste strašně super a dokonalá, ale nejste schopná o tom přesvědčit jedinou bytost ve vesmíru, u který vám shodou nějakejch pitomejch okolností hrozitánsky záleží na tom, aby to věděla a hlavně, proboha, uznala a řídila se podle toho? U který byste strašlivě moc chtěla, aby právě ONA řekla, že píšete výborný programy, že děláte skvělou muziku, že ten váš poslední koncert byl báječnej, že je hrozně dobře, že právě vás oslovujou odborníci z branže, aby vám zrovna ONA držela palce, když válčíte s idiotama ve firmě, aby se na vás právě ONA usmála, když jednou za čas dorazíte v noci do společnýho hnízda - a ani by vás nemusela pod pitomejma záminkama lákat enkrát tejdně na kafe nebo na pivo a ypsilonkrát měsíčně naznačovat (pochopitelně zcela nenápadně a děsně mimoděk), že zrovna zejtra bude čirou náhodou volnej večer a čistej vzduch... tušíte vůbec, kolikrát jsem se za ta léta vylhal z nějakýho takovýho pečlivě zorganizovanýho programu jen proto, abych vás jenom zahlídnul..? TO JE PROSTĚ PŘÍŠERNÝ! A přitom jste mi ani nedala šanci, abych si vás sám zvošklivil - což by při troše snahy šlo zařídit obratem ruky..."

Kocour zívl a protáhl se.

"Každej, opakuju, KAŽDEJ člověk, kterej nepropadnul z počtů už na základce, přece musí umět trojčlenku a úměry, ne? Takže musí, opakuju, MUSÍ pochopit, že okamžitá malá ztráta není nic proti ničemu, očekáváme-li do budoucna velký zisky, ne? Je fakt, že já jsem asi úplně jinej typ nebo jsem měl kliku na jiný typy, nevím, prostě s výjimkou jednoho případu, kdy to bylo fakt patologický a muselo se to řešit tvrdě, jsem nikdy nikomu neubližoval, naopak, vždycky jsem napřed poskytnul tu správnou iluzi (většinou to ani nedalo moc práce a nebylo to nepříjemný) a teprve pak jsem se plánovitě a postupně pokazil natolik, až jsem byl s omluvami opuštěn, bylo mi to děsně líto, ale nestačil jsem, škoda, smůla a tak... ale uznávám, že je to metoda zdlouhavá a pro pevný charaktery nepřijatelná... no dobře, ale byl by třeba i pro sebepevnější charakter špatnej obchod, kdyby se deset, dvacet nebo i víc let permanentního obležení vyměnilo za jeden jedinej tejden skutečnýho soužití (nebo - v dalších fázích vývoje, kdy už se změnily podmínky - za jeden jedinej víkend nebo i pouhej jedinej dobře zorganizovanej večer, když je toho času tak málo), kterej by prostě nedopad? A to nedopadnutí by zas nedalo tolik práce - plácat blbosti, vyrazit si do špatný společnosti a předstírat, jak se tam děsně bavíte (v ideálním případě byste se bavila doopravdy)... minimální náklady (myslím ty psychický, ekonomický jsou už úplně jasná záležitost)... nic? Jak já se těšil, že někdy někam přijdete s nějakejma ichtylníma kámoškama a budete se chovat jako úplná kráva - jeden můj přítel se tímhle způsobem vyléčil z těžký dvouletý závislosti během jediný noci..."

Kocour se protáhl podruhé a vstal.

"Jenže vy jste prostě záměrně dělala všechno pro to, aby se to gumový lano šponovalo víc a víc... je přece jasný, že když někdo neodpovídá cvokovi nebo dítěti na otázky, dostává pořád nový a nový, ne? Nemňoukej na mě, Satane, hned tě pustím, otrapo... prostě nakonec jsem to po těch letech vzdal a bral jsem to tak, že z toho prostě máte... jak jste to vždycky říkala... prču?... a že jsem vinou známých okolností příliš slabej na to, abych tomu vzdoroval, takže to prostě budu snášet až do smrti nejdelší... tak už polez, kocoure, jak dlouho ti ty dveře mám držet? ... anebo, to je taky jedna možnost, jste prostě byla černej anděl, seslanej na tenhle svět, aby mne potrestal za mý minulý hříchy... kocoure, já ty dveře zase zavřu, neser mě! ... ale pak nechápu, proč se mnou děláte tolik let takový štráchy a necháte mne dojít až do těchhle konců a proč mne prostě do toho pekla rovnou neodnesete? Měla byste po šichtě a já bych měl pokoj..."

Držel otevřené dveře a stál otočen do místnosti zády; nemohl proto vidět, jak se kocour ohlédl a upřel na osvětlenou stěnu pohled náhle velice nekočičí, napůl krutý a napůl tázavý... a jak žena na obraze pomalu a důrazně zavrtěla hlavou.

Erna

Během posledních třiceti osmi let klopýtl Karel Vondráček několikrát - jak v přeneseném, tak v původním smyslu slova - ale teprve škobrtnutí na schodišti Pavlíkova soukromého gymnázia mělo pro jeho život zásadní význam. Tuto skutečnost si Karel Vondráček částečně uvědomil už v okamžiku, kdy padal hlavou napřed v chumelenici volných listů formátu A4 a jeho ruce marně šmátraly po sebemenší opoře; definitivní potvrzení pak obdržel poté, kdy jeho lebka s nepříjemným křápnutím narazila na žulový sokl busty zakladatele ústavu.

Navazující průběh událostí vnímal Karel Vondráček jako střihový pořad, složený z nepříliš pochopitelných epizod: nejprve cosi jako tmavý most nebo spíš tunel odnikud nikam; poté řada krátkých záblesků podobných zrychlenému záznamu pracovního dne rádobyuměleckého fotografa... nakonec se vše zklidnilo, zmírnilo a nabylo formy líné plavby jakýmsi nekonečným podmořským koridorem.

Byv zvolna unášen zcela bez vlastního přičinění, uvědomil si Karel Vondráček několik věcí najednou. V první řadě poněkud přestal být Karlem Vondráčkem - stal se jakýmsi neurčitým objektem bez konkrétních tvarů. I jeho smysly prošly zásadní rekonstrukcí; své okolí sice vnímal, ale způsob, jakým jeho nové uspořádání přijímalo informace, neměl nic společného s někdejším zrakem. Krom toho si uvědomoval přítomnost dalších objektů v koridoru; jakousi setrvačností o nich stále uvažoval jako o lidských bytostech, i když jeho nový, vnitřní zrak předváděl i v tomto případě jen neurčité objekty s jistou, řekněme, žlutobílou září. Paralalením viděním - zůstaname-li u tohoto již ne zcela přesného termínu - zachytil v těsné blízkosti další, o něco užší koridor, jímž se pohybovaly objekty poněkud odlišné, které jeho nový smyslový systém vnímal spíše jako kočky...

K hlubšímu průzkumu své nové identity a souvislostí ovšem nedostal někdejší Karel Vondráček pořádnou příležitost. Prostředí jeho vlastního koridoru se náhle změnilo; i přes zdánlivou vláčnost pohybu se velmi rychle přibližoval jakýsi systém turniketů, za nimiž se nejasně rýsovaly tři oddělené vstupy, lišící se pouze intenzitou obdobné žlutobílé záře. Pokud mohl posoudit, objekty před ním hladce proplouvaly turnikety a většina z nich zamířila do prostředního vstupu; pouze výjimečně některý odbočil do vstupu nejtmavšího. Nejsvětlejší vstup se jevil jako zcela neužívaný.

Objekt, který z nedostatku vhodných výrazových prostředků i nadále označujme jako Karla Vondráčka, neměl dost času ani na odhad své další trasy; krom toho by tento odhad určitě nebyl správný. Ve chvíli, kdy míjel první turniket, potemněly shodně všechny tři žlutobílé vchody a zpřístupnil se dosud neviditelný, mnohem menší, lehce růžově světélkující otvor v boku koridoru. Objekt Karel Vondráček opustil hlavní proud, prudce odbočil a ocitl se v malém kulovitém prostoru. Byl zcela prázdný, ale prakticky současně s Karlem Vondráčkem do něj z protější strany "vstoupil", přesněji se jaksi zhmotnil podobný objekt, jehož lehce modré zbarvení v Karlu Vondráčkovi neznámo proč vyvolalo představu uniformy.

Děj, který následoval, opět otřásl Vondráčkovým vnímáním nové identity. Nepostřehl žádný vizuální ani zvukový vjem, ale přesto zachytil proud informací, které jeho nové já přijímalo jako ekvivalent běžného dialogu z dřívějších dob.

"Během poslední Akce prošla vaše entita kvalitativní změnou, která umožňuje vyřazení z Cyklu a pověření jinými úkoly."
"Promiňte, já vůbec nechápu..."
"V pořádku, to je zcela logické. Určité informace jsou během Akce blokovány, aby nedocházelo k nežádoucím zpětným vazbám. Proto také podstupujete tento pohovor. Zaujmout stanovisko musíte v době, kdy vaše entita dosud pracuje s informacemi z poslední Akce. Vstupem do režimu DD ztratíte možnost rozhodování."
"Akce? Cyklus? Režim DD? Nezlobte se, ale..."
"Uklidněte se. Vše vám bude vysvětleno způsobem, na který jste zvyklý z poslední Akce... připravte se prosím na příjem většího objemu informací; aby nebyla vaše entita neúměrně zatížena, bude použita forma přibližně odpovídající vysokoškolským přednáškám, které jste během Akce absolvoval. Jste připraven?"
"Trochu zmaten, ale připraven..."
"Dobrá. Soustřeďte se."

Objekt Karel Vondráček, který už pomalu začínal sám sebe označovat jako "Entitu", již bez překvapení vplul přímo do středu něčeho, co by jeho nedávná existence nejspíše označila za "prostorovou audiovizuální prezentaci".

[následující odstavec obsahuje redukovaný a zjednodušený textový přepis první části této prezentace]

"Prostředí, ve kterém se jednotlivé entity projevují během Akce, je součástí Plexu - uceleného systému, jehož detailní rozbor není předmětem této přednášky. Akce probíhají ve vnější, testovací části Plexu, která se entitám jeví jako reálný svět, případně vesmír, a interně je označována jako Stage. Neaktivní entity jsou dočasně umístěny ve vnitřní, servisní části Plexu. Jejich aktivita je utlumena na nulovou úroveň a stav, ve kterém se vyskytují, je označován jako 'režim DD', tedy 'dočasná deaktivace'. Nasazení do Akce probíhá cyklicky - proto se pro označení celého testovacího procesu používá termín Cyklus. Konkrétní entity jsou vybaveny potřebným biologickým materiálem a nasazovány dle potřeb hlavního testovacího programu. Akce končí buď standardní deaktivací založenou na konfiguraci biologické výbavy entity, nebo vyžádaným přerušením, vyvolaným technickým dozorem Stage. Při opouštění Stage procházejí entity portálem, v němž se vyhodnocují a ukládají informace z Akce, a následně se vracejí do režimu DD. Každá Akce více či méně modifikuje vlastnosti entity a ovlivňuje tak její způsobilost pro využití v dalších fázích testu. Vlastnosti většiny entit zůstávají v povoleném rozsahu a entity jsou nadále využitelné; menší část byla Akcí modifikována natolik, že přestala potřebám testování vyhovovat. Tyto entity jsou vyřazeny a umístěny do příslušné sekce podle toho, zda jejich odchylka od povoleného intervalu padá do kladných, nebo záporných hodnot. Entity v režimu DD. které nadále vyhovují podmínkám Cyklu, procházejí reinstalací a opakovaným mazáním všech informací, ale v některých případech může docházet k zachování obsahu některých informačních bloků. Systémově jde sice o chybu, ale i tyto situace jsou využity v prostředí Stage pro některé speciální testy.
V této fázi končí první část přednášky. Máte nějaké dotazy?"

"Ano... pokud to správně chápu, mohou ony 'nesmazané informace' při další Akci v prostředí Stage způsobit například schopnost nahlížet do minulých životů?"
"Ano."
"A je únik informací o vnitřním uspořádání Plexu základem představ o nebi, očistci, pekle...? A princip zachování nebo naopak vyřazení z Cyklu lze spojovat například s teoriemi o karmě a převtělování?"
"Ano, uvažujete naprosto správně."
"Děkuji... další otázky k první části nemám, můžeme pokračovat."
"Soustřeďte se prosím na další část přednášky."

[následující odstavec obsahuje redukovaný a zjednodušený textový přepis druhé části prezentace]

"Přestože jsou události v prostředí Stage ovlivňovány především chováním aktivních entit,je nezbytné zachovat zpětnou vazbu v reálném čase a možnost spouštění kontrolních mechanismů pro úpravy Cyklu. Kromě běžných zákroků, které může provádět příslušná servisní sekce Plexu, je občas třeba provádět zásah přímo v prostředí Stage; tento zásah musí být vždy proveden výhradně pomocí takových prostředků, které zásadně nenaruší majoritní tok událostí a jejichž výjimečnost lze v dostatečné míře vkomponovat do standardních dějů. Dohledovou činnost v servisních sekcích i aktivní zásahy do toku událostí Stage provádějí speciálně vybavené a trénované entity, zařazené do režimu RN - to znamená 'redukční nasazení', zkráceně 'Erna'. Vyhledávací proces vhodných entit probíhá vždy při návratu z Akce, kdy je v rámci vyhodnocování informací ověřována i kvalitativní změna entit, ke které během Akce standardně dochází. Entity, které dosáhnou potřebné hranice kvality, projdou přijímacím pohovorem a v případě kladného hodnocení a souhlasu jsou převedeny do speciálního tréninkového režimu, který nahrazuje standardní režim DD. Souhlas vybrané entity je nezbytnou podmínkou.
V této fázi končí druhá část přednášky. Máte nějaké dotazy?"

"Nechte mne prosím chvilku přemýšlet... těmi 'servisními zásahy' jsou míněny například různé katastrofy?"
"Ano, je to jedna z možností."
"A ty 'aktivní zásahy' provádějí výhradně entity pohybující se v prostředí Stage?"
"Ano."
"A jsou tyto entity vnímány svým okolím jako jeho přirozená součást?"
"Většinou ano - až na určité výjimky."
"Těmi výjimkami se rozumí například... andělé? Nebo démoni?"
"Ano, je to jedna z možností."
"A u těch... přirozených... jde například o nějakou formu vůdcovství?"
"Obvykle ano."
"A 'tréninkovým režimem' se rozumí přesně co?"
"Vybraná entita prochází kursy v potřebném rozsahu. Nejnižší úrovní je příprava ke zvládnutí základních servisních činností, sběru a třídění informací; tímto výcvikem prochází každá entita bez rozdílu. Následuje nácvik postupů a čerpání znalostí potřebných pro aktivní zásahy. Rozsah těchto návazných kurzů je dán dosaženou hranicí kvality."
"Takže... entita může být vycvičena, aby působila v prostředí Stage například jako... věštec? Vědma? Zjevení?"
"Ano, uvažujete naprosto správně."
"A v mém případě... jak vysoký je dosažený stupeň kvality?"
"Ten nejvyšší možný."
"To znamená... poslyšte, to snad nemyslíte vážně... znamená to, že bych měl být cvičen na stupeň... jak to jen nazvat... řekněme... Mesiáš?!?"
"Ano."

[následující text obsahuje zkrácený, výrazně zjednodušený a do relativně srozumitelné podoby převedený přepis komunikace, ke které došlo v nejvyšším segmentu příslušné sekce bezprostředně po ukončení pohovoru s někdejším Karlem Vondráčkem]

"Tak jak to dopadlo?"
"Jako obvykle."
"Odmítl?"
"Zcela rozhodně."
"To se dalo čekat... pěkně jsme si je zpovykali... proč by se měli cpát informacema a něco dělat, žejo? Můžou se v klidu flákat v dédéčku a bejt naprosto bez starostí... co na to analytická sekce?"
"Nic."
"Nic překvapivýho... od toho posledního průseru s tím... no... Hitlerem... už se do ničeho moc nehrnou, mudrci... mám takovej pocit, že se celej projekt Stage nějak zvrtnul. Asi by to stálo za restart a změny testovacích podmínek... co to zkusit třeba s kočkama?"
"Mám stejný názor."

Poznámka editora: bohužel to ještě předtím zkusili s Merkelovou, joudové...

Coda

To jsou teda věci na tom světě, pae išpektor...

Jedete si v poklidu se svým vozejčkem, usmíváte se na svý tři tmavý dalamánky a na šrůtku anglický slaniny v celofánu, zatočíte mezi sušenky pro lidi a sušenky pro psy a bimho! rázem jste vletěl doprostřed roku 1982...

Vidíte ji jen zezadu ze vzdálenosti pěti metrů a vaše brejle zůstaly ležet vedle počítače na pracovním stole, ale poznáváte ji s naprostou jistotou; kdyby nic jinýho, tak se vaše prsty i kolena klepou - skoro stejně jako tenkrát. Zrychleně se sunete k pokladně, platíte, aniž byste věděl kolik, nervózně odhadujete, jestli máte dost času dojít vedle do květinářství, drmolíte si, že to nemůže být ona a že tý cizí ženský tu kytku dáte s nějakou rádobyžertovnou omluvou, ale ve skutečnosti víte, že jsou to jen kecy a že to je ona.

A pochopitelně je to ona a ty její oči vás zase propíchnou – skoro stejně jako tenkrát. Usmívá se – neuvěřitelné se stalo skutkem. Pak nesete její tašku a plácáte nějaké jaloviny a vrávoráte zpola omráčen údivem nad tím, že jste ji potkal zrovna tady a teď a že se bavíte skoro jako dva naprosto normální lidé a že se s vámi normálně baví i přes ty vaše tehdejší excesy a že vůbec existuje nějaká schůdná pěšinka přes tu hromadu úletů a kýble splašků, kterejma jste tenkrát zakončil to cosi, co jste nejprve považoval za big láv, normálka, voe, potom za tu Opravdovou a Největší a Už Nikdy Žádná a utrpení mladýho weltera a ještě později za prostý výbuch zraněné ješitnosti... abyste nakonec pochopil, že vlastně vůbec nevíte a netušíte, wocotehdywent.

A druhý den jdete tou ulicí jako vždycky a okusujete z dřívka zbytky jahodovýho mrože jako vždycky, ale už to není jako vždycky – nikoliv proto, že tam bydlí ona Ona s velkým O (dneska už to pro vás žádná Ona není a i kdyby byla, už byste kvůli ní v noci sprejem na zeď nic nepsal a na případné utrpení byste si maximálně dal na růžku jednu dvě plzně navíc), ale prostě proto, že už je to trochu jiná ulice než dřív. Nicméně zahazujete dřívko od mrože do stejného kontejneru jako obvykle a kopete do toho kontejneru a nadáváte mu úplně stejně jako obvykle (vaše profese vás léty naučila mluvit s věcmi a kašlat na lidi) a pak se otočíte a ona zvolna kráčí pár kroků od vás...

... a vy se najednou zarazíte a přemýšlíte, jestli vám tady náhodou nechce někdo odjinud něco naznačit, protože jste zrovna v divným životním klinči a vyznáním jste jakejsi divokej taoista a v týhle lokalitě zažíváte samý divný věci, a zase jdete vedle ní a zase plkáte jaloviny a ona si řekne o vaše číslo a vy pak večer sedíte na zahradě pod borovicí a čučíte do lesa a říkáte si takvocokuavlastněgouz a docela se těšíte na to kafe, co jste si domluvili... a dokonce pro ni natočíte sampler a na ten sampler s nostalgickým úsměškem placírujete i dávno mrtvý songy, kterejma jste po ní kdysi smutnil (a dokonce vyštracháte v archivu i historickou nahrávku písničky, co jste tenkrát napsal ještě pro ni a ona vás hned potom vykopala ze svýho života a už ji vlastně ani pořádně neslyšela), a čekáte, až zavolá...

... a ona nezavolá a vám to najednou dojde, protože vy sám už jste taky leccos zažil a kdybyste náhodou potkal někoho, kdo vás před lety děsně prudil a on vypadal nějak divně a mluvil trochu z cesty a druhej den by na vás číhal u kontejneru a měl vohoz jak vágus a mluvil o zlatý tyči v hlavě, tak byste se taky koukal zatraceně rychle zdekovat...

... a najednou vám to přijde všechno směšný a vy sedíte doma ve svým starým křesle a chechtáte se, ale přitom trochu litujete, že už nikdy nebudete mít šanci jí vysvětlit, že jste v životě udělal (a bezesporu ještě uděláte) spoustu chyb a kopanců, ale že se vám to většinou podařilo (a bezesporu ještě podaří) byť i dodatečně uhrát na přijatelnej vejsledek a že ona je vlastně jedinej případ ve vašem životě, kdy se žádný dodatečný uhrávání nekonalo, a že jste děsně rád, že se s váma normálně baví, protože vám tím vymetla po všech těch letech nepříjemnej písek z ledvin a ze žlučovodu, a že jste jí vlastně nikdy nestačil poděkovat za to, že až vedle ní a hlavně po ní jste konečně začal doopravdy dospívat, i když fyzicky už bylo dávno po poledni...

... a poslouchal byste, co za tu dobu dělala a prožila, a taky byste jí bejval vyprávěl o tom, co jste všechno za to čtvrtstoletí prožil vy (jak veselé a poučné) a jak jste se nakonec v roce Abraháma octnul v téhle části Matičky a jak vás na ploše několika bloků postupně potkaly a navštívily a potkávají a navštěvují téměř všechny klíčové osoby vašeho života a jak to ona doplnila na fantastický puzzle, který musel vymyslet někdo nahoře a že je to skoro námět na román, no řekni, králíčku, věřila bys tomu, že je to náhoda?

No a pak jednou v noci ležíte na svý tenký žíněnce na zemi pod stojanem s klávesama a vedle vás spí bílá dlouhosrstá kočka a lehounce si vás přidržuje tlapkou a vy nemůžete spát, protože potřebujete pohnout s kusem programu a zas jednou nevíte kudy, a vaše myšlenky jako obvykle plynou ve volnejch asociacích a tak si (hned poté, co si párkrát zopakujete englickej text starý pecky, kterou teď právě nacvičujete se svou vintage kapelou, a když konečně sám sebe přesvědčíte, že ta náhlá odpolední nevolnost a ztráta dechu určitě neznamenala nic vážnýho a že to teda tenhle tejden snad ještě nezaklapnete) vzpomenete i na tuhle záhadu Bermudskýho trojúhelníku a najednou si uvědomíte, že jste starej pes, že se všechny ty vaše Zdeny, Zlatky, Yvety, Aleny, Lenky, Renaty, Moniky, Zuzany, Marcely, Evy, Daniely a další -y, který jste kdysi více či méně miloval (nebo si to aspoň myslel) a který vám teď Velkej Žertéř Mistr Život ironicky předvádí na tom uzounkém proužku světa, kde žijete a pracujete, všechny ty lásky a proudy, ve kterejch jste se léta zmítal omýván, laskán i bičován... že se prostě najednou srazily a zneutralizovaly v několika blocích špinavejch baráků a v několika stružkách hrbatejch ulic a že už máte odtroubeno a že už vám to je vlastně jedno a na těch pár let, který máte před sebou, než vás dostane některá z těch potvor, co si je už nosíte v těle, chcete mít akorát pohodu a klídek - a to prosím bez tabáčku a hlavně bez žampiónů...

... nojo, no.

Ale něco tam dole přece ještě musí skomírat, pae išpektor... tam někde hluboko dole něco přece ještě zbylo, Maestro Tango... poslouchejte... proč byste jinak kurva vstával ve tři ráno z tý svý tenký žíněnky a na jeden zátah za dvacet minut napsal tuhle nesmyslnou a zbytečnou codu?

Pokračování příště...
... možná?