annotation *  úvodem... *  ohlédnutí... *  home

Annotation

Hey, Vladyk ... be cool, boy. Your time is up, the seventh set of your tires burns and you spend more and more time with doctors - so you need a look back, right? Thus, here it is: the simple story of your musical life - with several links and archival materials. Enjoy it and don't cry for yourself, honey.

This article is in Czech only, but don't mind - anyone can use Google translation, eh? Modern Age.

Úvodem...

...budiž uvedeno, že Vladyk hrát na žádný nástroj nikdy pořádně neuměl; technika jeho hry byla stěží průměrná. Ve všech případech mohla být zajisté lepší - jenže Vladyk měl k muzice stejný přístup jako k ostatním oblastem, v nichž se pohyboval: cvičil jen minimálně a když nebylo zbytí, příkazy učitelů a dobré rady zkušenějších nebral v potaz a věci, které ho zajímaly, řešil po svém, zatímco věci nezajímavé prostě mlčky míjel... s tímto přístupem (který později vykrystalizoval v ryze pragmatický oportunismus vydatně kořeněný cynickými přísadami) lze sice poměrně hladce proplouvat řečištěm života, ale v žádném případě nelze vystoupat do první ligy - stačí s bídou na krajský přebor s možností občasného nakouknutí do divize.

Skutečnost, že se mu i přesto tu a tam něco povedlo, má dvě hlavní příčiny: nadstandardní hudební paměť a především cosi jako "nativní cit pro muziku", což je komodita nedostatková, přidělovaná shůry a sebevětší pílí jen těžko dosažitelná...

...a tak mohl Vladyk například coby bažant na chmelové brigádě břinkat ve společné ubytovně večer co večer na rozladěné pianino neotřelé (když něco zvoráš, okamžitě tvrď, že je to umělecký záměr) úpravy dobových rockových hitů, zatímco si skutečný klavírista, hrající již v oněch patnácti bravurně Bugatti step, šoupal kolena mezi kavalci předváděje mazákům vůz formule jedna na velké ceně... jeho nabídka se bohužel (na rozdíl od té Vladykovy) míjela s mazáckou poptávkou.

Cílevědomější osoba by s těmito dary zajisté pracovala efektivně a první liga by jí neunikla; Vladyk se ovšem spokojil jen se základní výbavou a zařadil se tak do skupiny těch, kdož se "do jisté míry" věnují různým činnostem současně, přičemž o nich v každé té oblasti skuteční experti říkají "no von sice v naší branži umí celkem hovno, ale prej je dobrej v..."

Nejsmutnější na celé věci ovšem je, že sám Vladyk tento stav hodnotí legendárním citátem ze Švejka: "No a - mám blít krev?"

Ohlédnutí...

...zahajme posledním květnovým dnem roku devatenáctistého padesátého šestého (po Kr.), kdy se Vladyk narodil. A hned upozorněme, že tato událost - brána z ryze hudební pozice - nastala zhruba o pět let později, než by bylo třeba.

Vladykovu pouť říší paní Hudby lze asi nejlépe popsat jako člunkový běh přerušovaný častými výpady z tělocvičny; setrvalé kmitání mezi různými nástroji, kapelami a hudebními styly s občasným přesunem k textům střídala kratší i delší období, kdy měla paní Hudba utrum a jasně vítězilo programování. Ale většinou se to nějak stíhalo všechno dohromady, i když to občas vydalo na dva a půl života (ta půlka obsluhovala ostatní zbytné i nezbytné činnosti). Dnešníma očima se zdá býti paralelní stíhání všeho uvedeného téměř nemožné, ale tenkrát to šlo...

...protože byl Vladyk mlád a dychtiv.

Vladyk bohužel není tzv. dokumentační typ; fotky neschovává, ale vyhazuje, nahrávky jednou vytvořené dále nezpracovává a na novější záznamová média nepřenáší etc. Důsledkem jest téměř naprostá absence audiozáznamů z doby předpočítačové a pokud se na této stránce objeví nějaké dobové fotky, tak pouze laskavostí jiných osob.
Upřímně řečeno - není to nijak zásadní škoda; ty nahrávky (jakkoliv byly tenkrát míněny naprosto vážně) lze brát maximálně jako hodně špatné demo, dnes by (zásluhou tehdy jediného možného způsobu nahrávání postupným přitáčením, tzv. pingpongu, a především frňákovníkového zpěvu) působily zhruba podobně legračně, jako dobové šlágry z předválečných filmových veseloher (titulní píseň z filmu "Holka nebo kluk?", zpívá Adina Mandlová, nahráno na zvukovém systému Tobis-Klang, k mání na deskách Ultraphon...), a Vladykova fotogeničnost je dlouhodobě zhruba na úrovni hlavního šoupěte vodovodního řadu...

Pro snazší orientaci jest popis Vladykovy muzikantské kariéry rozdělen do sekcí a doplněn přílohami:

• 01: Epocha jinošská
• 02: Epocha studentská
• 03: Epocha vojenská
• 04: Epocha policejní
• 05: Epocha posametová
• 06: Epocha sudetská
• 07: Epocha premortální
• P1: Přílohy (časová osa, nástroje...)

veškeré použité obrázky pocházejí buď ze soukromého archivu, nebo z veřejně dostupných zdrojů; na tyto se mohou vztahovat autorská práva.

Před pubertou

Všechno vlastně vypuklo díky matce. Studujíc při zaměstnání pedagogickou školu musela tato mimo jiné i cvičit na piáno a proto se v malém kladenském bytě ocitlo obstarožní pianino od dávno zapomenuté firmy z Oberhausenu. Zvídavý hošík pochopitelně nemohl tak zajímavý kus nábytku ponechat bez povšimnutí... a někdy mezi pátým a šestým rokem věku se mu podařilo vytvořit jakousi primitivní kreaci na černých klapkách. Nešlo o nic, co by nedokázal zplodit kterýkoliv podobný jouda, ale pro romantickou matku, soupeřící navíc s ostatními matkami v okolí o dítko co nejnadanější, nejchytřejší a vůbec nejlepší, to bylo znamení, že má její potomek našlápnuto na kariéru přinejmenším mozartovskou. Přidělivši opusu číslo 1 budoucího Mistra strohý a vpravdě věcný název "Taneček včeliček", nutila nebožáka předvádět tento opakovaně ve stylu cvičené opičky všude, kde to bylo jen trochu možné. Logicky následoval zápis do Lidové školy umění... a tak byl nastartován několikaletý bolestný souboj s "Ferdinanda Bayera školou hry klavírní", tu a tam zpestřený etudami o něco vyšší třídy (vybral a sestavil Vilém Kurz) a vrcholící Veselým rolníkem od Schumanna... dotyčný rolník se veselit zajisté mohl, protože se údajně vracel z práce; Vladykovi ovšem tou jeho radostí rachota teprve začínala, což byl, řečeno dnešním slovníkem postiženého, "tyvole děsnej vopruz"... jak je možné, že po těchto zkušenostech Vladyk na klávesy nadosmrti nezanevřel, jest dosud předmětem vědeckého bádání.

Do kolektivů věnujících se muzice pronikl Vladyk poněkud překvapivě jako zpěvák. Byv donucen vnějším tlakem (samotného by ho to nenapadlo ani omylem, bylť plachej) octl se na konkursu (česky kástink) do školního pěveckého souboru. Poté, co z něj testující souška marně páčila nějakou byť i sebeblbější prostonárodní píseň, přistoupila ke stupnicím - a pak už jen s nelíčeným úžasem přidávala vyšší a vyšší polohy. Jinošský hlásek měl totiž Vladyk fakt pěknej, slušně intonoval a rozsahem by sice Céline Dion konkurovat nemohl, ale pořád to byl nadstandard... nutno ovšem jedním dechem a zahanbeně přiznat, že kariéra sborového zpěváka nepřežila ani jepici - Vladyka to prostě nebavilo a nechtělo se mu chodit tak daleko...
Přibližně v téže době se Vladyk seznámil s přístrojem, který dosud znal pouze z doslechu a z oblíbené publikace Svět našimi smysly - totiž magnetofon, konkrétně tedy legendární Sonet Duo. Movitější soused, který přístroj donesl, umožnil trémou se chvějícímu hošíkovi načíst třaslavým hláskem příslušnou pasáž ze zmíněné publikace ("Jak je to s magnetofonem?" etc.) - a tak se chlapec seznámil s funkcí mikrofonu a možnostmi záznamu. Když se později přístroj téhož typu za poněkud nejasných okolností ocitl v rodinné výbavě a dospěláci byli již přesyceni poslechem Miroslava Šuby a rozhlasových Silvestrů, podnikl bystrý hošík další nahrávací pokusy již samostatně (přemazání části Silvestrů bylo penalizováno jen mírně) a možností zazpívat si sám se sebou byl prostě okouzlen; zde je třeba hledat kořeny pozdější téměř patologické záliby v nahrávání sólových projektů.

Za puberty

Puberta začala Vladykem lomcovat právě v době, kdy se i železnou oponou prodrala (silně zdeformována offšem) Beatlemania. Hornickohutnické umouněné Kladno sice nebylo umouněným Liverpoolem, postrádalo kluby typu Cavern a místní předseda národního výboru nechtěl týnejdžrům kupovat kytary jakožto nástroje k snížení kriminality mladistvých, ale dech merseysoundu byl dostatečně mocný, aby otevřel místní mládeži nové světy... a tak se v mnohé sušárně či olaťkované sklepní kóji X-letkových sídlištních činžáků začala scházet všeliká podivná uskupení, většinou bohužel neelektrifikovaná (pojem unplugged dosud nebyl zaveden a i kdyby byl, nehodil se - aby se mohl někdo odpojit, musí být napřed někam připojen a to potřebné a zesilující "něco" na Kladně - a nejen tam - hromsky chybělo...).
Lomcování nebylo zpočátku příliš výrazné a tak se Vladyk, nejmladší člen nově založené skupiny svého činžáku, mohl etablovat stále jako zpěvák a nově i jako textař. Texty byly dost dada a dost blbé, Vladyk zpíval blbě a ostatní stejně blbě hráli, takže soubor nevydržel ani tak dlouho, aby vymyslel potažmo přijal nějaký dostatečně úderný název: Gaiety Boys, Hot Daggers (nikoliff "Diggers") nebo nějakou podobnou ptákovinu z mnoha variant, které kdosi - patrně Vladyk - setrvale nabízel. Rozpadu tělesa Vladyk nijak přehnaně neželel, protože puberta nasadila svou oblíbenou zbraň, tedy mutaci, chlapecká čistota i nadstandardní rozsah se kamsi vytratily a na ubohého hocha zbyl jen plochý a tuctový hlas zvaný frňákovník, který se v pozdějších letech stal jedním z typických atributů dotyčného a se kterým se frontmenit prostě nedalo, i když čistá intonace zůstala nezničena.
Zbaven přirozenou cestou šancí na kariéru pěvecké hvězdy, obrátil chlapec svou pozornost celkem logicky k hlavnímu symbolu nové vlny, totiž ke kytaře. Štěstí mu přálo - na skříni v ložnici rodičů se povalovala odrbaná španělka ve verzi "čundr", na kterou se matka asi tak dvakrát do roka doprovázela při zpěvu dobové a tklivé balady o vlčákovi Pietrovi (v některých verzích též Pedrovi, ale to by asi Karel Effa slyšel nerad). Západ slunce za borovicí, který byl na korpusu nástroje velmi neuměle vyobrazen, sice s merseysoundem příliš nekorespondoval, ale na takové drobnosti nebylo možno brát ohled.
Chceme-li se zaobírat Vladykovou kytarovou etapou, musíme nejprve upozornit na jeden důležitý fakt: dotyčný je násilně předělaný levák. Tento zákrok prý působí často psychické potíže a snižuje inteligenci; stalo-li se tak i v tomto případě, ponechme na posouzení odborníků. V každém případě tento počin sice na jedné straně způsobil znásilněnému mnohé útrapy při psaní (především v prvních fázích, kdy ostatní děti povinná klubíčka prostě obkreslovaly, zatímco Vladyk je s vyplazeným jazykem obrejval), na straně druhé mu však poskytl značnou výhodu právě při kytarově-seznamovacích seancích; levá ruka byla na krku o dost pohyblivější než levačky většiny pravostranně orientovaných vrstevníků.
Byv takto atypicky vybaven a podpořen navíc výše zmíněným nativním citem pro muziku (zatím nepříliš výrazným, ale již se přece jen prosazujícím), projel Vladyk standardním úvodním toboganem "neumím nic - ukázali mi akordy - něco levačkou umačkám - ukázali mi ladění - ajo, ono záleží taky na tom, jak se hejbe ta pravačka - tyjo, vona se dá mezi těma akordama tou levačkou taky umačkat nějaká melodie - nojo, ale to musí ta pravačka asi nějak spolupracovat, ty vole" velmi svižně...
...a tak se ve dvanácti letech mohl předvádět - již na novou španělku od Cremony, zakoupenou laskavými rodiči - u večerních ohňů a žehlit tak alespoň částečně bezpočet trapasů a hovězin, které ve své jedináčkovské ulítlosti tropil přes den (a že jich bylo...).

Bezesporu nejdůležitější událostí v této části časové osy a v tomto Vladykově lajfstajlu byl putovní quasipionýrský tábor, který se počátkem srpna 1968 potuloval Balkánem. Pomocí erární kajtry a dobré znalosti dobových hitů typu Povídej, Terezy či Náhrobního kamene vzbudil Vladyk pobavený zájem u nejstarších slečen, víc než dostatečně vyvažovaný nelibostí nejstarších jinochů, především jednoho, taktéž muzikálního a vybaveného kajtrou vlastní. Dvanáctiletý sice nebyl pro šestnáctiletého žádnou reálnou konkurencí, ale jistá forma souboje o jistou nejstarší slečnu přece jen proběhla a i když Vladyk neobdržel v kategorii mezilidskejch vztahů od dotyčné nic víc než kamarádskou pusu na rozloučenou (popravdě řečeno - s ničím vyšším by si neporadil), finále tohoto souboje mělo pro jeho další hudební vývoj význam vpravdě olbřímí. Poslední noc (na sobotu sedmnáctého, bylo to o chlup) totiž táborníci trávili nikoliv pod stany na Balkáně, ale již zpět ve vlasti, v tělocvičně spřáteleného národního podniku. Tělocvična byla dobově zařízena, takže obsahovala kromě tělocvičného nářadí i pódium pro schůze a případně i pro nějaké to kulturní vyžití - a na tom podiu stálo taky pianino. Šestnáctiletý muzikant ho okamžitě obsadil a spustil razantní verze Želvy a podobných neslazených hitů. Vladyk taktéž okamžitě pochopil, že s Ferdou Bayerem, Vildou Kurzů, ba ani s Veselým rolníkem do tohoto kola souboje jít nemůže, přijal svou porážku uznale tleskaje a zpívaje sbor s ostatními... přičemž ovšem velmi pečlivě sledoval pohyb rukou vítěze po klaviatuře a uvědomoval si, že na klávesy není nezbytně nutno hrát jen etudy a stupnice, ale že se v nich skrývá ještě jiný, mnohem pestřejší a přitažlivější svět...
...a tak se v té těsně navazující ponuré době, která tak krutě zasáhla celou republiku, poprvé dostala ke slovu vícekolejnost jako základ onoho výše zmíněného člunkového běhu.

Poslední dva roky na devítiletce...

...se dosud mělce založené a vratké základy Vladykovy hudební kariéry začaly sympaticky zahušťovat. Se spolužákem Jiřím a jeho přítelem založil kytarové trio Fénix And Georges (třetí člen se rovněž jmenoval Jirka, takže Vladyk byl zjevně ten Fénix teda), se kterým odehrál první honorované představení v kariéře. Z tohoto období také pochází jeho nejstarší dochovaná skladba, totiž Šedý voči. Mnohem významnější ovšem byla jízda po koleji druhé, tedy klávesové, kde začal spolupracovat s jiným spolužákem, Vláďou Benešem zvaným Béda. Tento chlapec se věnoval na rozdíl od Vladyka muzice zcela cílevědomě (mělť to v rodině); jeho hlavním nástrojem pro budoucí kariéru byla trubka, ale z ryze praktických důvodů hrál i na akordeon. Laskavostí několika učitelek mohlo nově vzniklé duo v některých hodinách, odbývajících se v učebně s pianinem, předvádět neotřelé variace na notoricky známé jazzové záležitosti typu Down by the Riverside, ve kterých už bylo znát, že na to Béda prostě má... a hlavně jeho zásluhou se dvojice dostala do kontaktu se staršími muzikanty, především jistým Josefem Hasselbauerem, tehdy studentem gymnásia. Tento chlapec s vizáží Smutného muže Válka střiženého Dlouhým Bidlem z Rychlých šípů byl muzikantem vpravdě fenomenálním a přátelství s ním dalo Vladykovi mnohem víc, než všechny ty předchozí lidušky a klavírní kursy dohromady. Pepa byl navíc v té době již vyhledávaným hráčem ve všelikých kladenských souborech, hrajících pod hlavičkou podnikových klubů ROH, což se záhy ukázalo býti výrazným zkypřením nových úrodných polí a šťavnatých pastvin, na které Vladyk dychtivě vyrazil...

Toto období mělo pro Vladyka velký význam i v rovině všeobecného hudebního rozhledu. Roky 1969 a 1970 jsou v dějinách rocku právem označovány jako přelomové - světlo světa v nich spatřily takové průlomové záležitosti jako v pořadí čtvrté album skupiny Deep Purple nazvané prostě "In Rock" a především debutové album skupiny Led Zeppelin, nazvané ještě prostěji "Led Zeppelin"...

Domovní kapela ve Vladykově X-letkáči sice již dávno zanikla, ale laťkové sklepní kóje nikoliv. Jedna z nich se změnila v klub, kde bylo možno popíjet tajně pronesený vermut značky Metropol a hlavně poslouchat z cívkáče z majetku o pár let staršího provozovatele této místnosti všechny ty rockové záležitosti, pro Vladyka zcela nové... ale fascinující... a v případě oněch právě vzlétnuvších Zeppelinů to byla celoživotní láska na první poslech.

Bravurně se předvedli též Vladykovi rodiče; netušíce, jakou devítiocasou kočku si na sebe právě vyrobili, zakoupili milovanému synkovi magnetofon, a to dokonce kazetový. Šlo o importovaný přístroj National 203, všeobecně sice považovaný spíš za cosi šuntovního, ale byl to kazeťák a byl cele Vladykův. Zahraniční původ přístroje a především jeho specifický úchop konektoru typu DIN sice působil ze začátku značné potíže při pořizování nahrávek, ale domácí fonotéka se začala přece jen zvolna plnit a šedesáti-, ba i devadesátiminutové kazety se staly nejmilejším dárkem k jubileím i pod stromeček.

Dalším rozšířením obzorů se stala návštěva otcova mladšího kolegy, který vlastnil v té době ještě nepříliš rozšířenou záležitost - stereofonní gramofon... a nejen to; taky několik alb s přiměřenou hudbou... a Vladyk si při poslechu "Beatles For Sale" uvědomil, že jeho život dostal definitivně nový rozměr a novou náplň.

Hudba ovšem v této době zdaleka nemohla být životní náplní hlavní; v praktické rovině se jí staly úspěšně složené přijímačky na kladenské gymázium. Doba her a malin nezralých (včetně hovadin z oné nezralosti vyplývajících) sice ještě zdaleka nekončila, ale změna to byla dosti zásadní - když nic jiného, zpřetrhaly se dosavadní vazby. Spolužák Jiří se odebral do učení coby budoucí krotitel elektrického napětí a proudu (a v příštím roce po úrazu tím proudem způsobeným nešťastně zahynul), spolužák Béda složil přijímačky na vojenskou hudební školu v Roudnici, což nebyla zrovna lokalita nebo instituce vhodná pro budoucí spolupráci... ještě před rozchodem si ovšem tato dvojice pomocí svých takříkaje alternativních nástrojů (akordeon a kytara) výrazně vylepšila hodnocení z ruštiny (plánovaně) a kádrový posudek (neplánovaně a nevědomky) - účastí na Puškinově památníku, kde postoupila celkem hladce do krajského kola (slzy v očích soudruha z okresní komise, když dvojici k postupu dojatě gratuloval mimo jiné i slovy "hoši, vždyť vy jste skoro jako Alexandrovci!", byly zřejmě pravé). Krajské kolo probíhalo v Berouně a porotci přijeli z Prahy, takže se nelze příliš diviti tomu, že první dvě místa v dané kategorii, zajišťující postup do kola celostátního, obsadili soutěžící z Berouna a Prahy... hoši Alexandrovci se sice umístili na nepostupovém místě třetím, ale i přesto si je vybral československý rozhlas pro pořízení ilustrační nahrávky k reportáži o akci - a tak se Vladyk již v necelých patnácti octnul v nahrávacím studiu... další zkušenost k nezaplacení... a ve starší kategorii uspěla jiná kladenská reprezentantka, studentka gymnázia jménem Lída. Vladyk jí uznale tleskal netuše, že s touto dívkou v následujících letech prožije mnohé příhody pěkné (zásluhou Lídy) i ošklivé (zásluhou svou... ale to je jiný, nehudební a jinde dostatečně zdokumentovaný příběh)... Konec epochy jinošské.

Gymnasium

Zpřetrhání vazeb nakonec nebylo tak hrozné, jak se Vladyk obával. Pravda, Béda odmašíroval pořadovým krokem do Roudnice a chudák Jirka se vydal vstříc elektřině, drátům a svému tragickému osudu, ale některé provázky zůstaly nezpřetrhány a krom toho se hned na úvodní chmelové brigádě objevila spousta provázků nových. Pianino, žlutobílé rukavičky a především zeppelinsko-párplovské kreace získaly uznání některých "mazáků", kteří se později stali cenným zdrojem obtížně dostupných nahrávek. A mezi bažanty se vyskytovalo několik jinochů muzikou podobně potrefených... takže: žádná trága; na rozdíl od oblastí nehudebních byla doba gymplová v muzice obdobím potěšujícím, bujícím a plodným.

Už v předstartovní fázi, ve staré veltruské tělocvičně sloužící coby nocležna účastníkům chmelové brigády (poslední ruční česání v regionu, mimochodem), vznikla jedna nová vazba z těch pro budoucnost nejvýznamnějších. Zhlédnuv vystoupení gymnasijního rockového tria, které do oblasti zavítalo v rámci kulturní podpory brigádníků, usoudil Vladyk, že tuto sestavu čerstvých čtvrťáků-prematurantů (mimochodem slušnou - především zásluhou kapelníka-kytaristy, který se o pár let později zmocnil největšího kladenského hudebního tělesa, totiž bigbendu závodního klubu SONP) bude nutno záhy nahradit - a začal se již v té staré tělocvičně rozhlížet po případných spoluhráčích. Štěstí mu přálo, o pár lůžek vedle sídlil jistý Miloš, který na tom byl s muzikou podobně. Následně se přimotali ještě další dva a těleso nazvané Gemini bylo na světě. Budiž jedním dechem připodotknuto, že z tohoto mladického pokusu nikdy nic seriózního nevzniklo - odhlédneme-li od nikoliv nevýznamného souboru zkušeností. Shánění výbavy, trika pomalovaná křídou a později batikovaná, autorské pokusy, zkoušky s hádkami, testování spolužaček aka zpěvaček... k Beatles, s jejichž písničkami se na tři kytary a jeden pionýrský buben plus úděsný činel značky trowa u Miloše v rodinném domě začínalo, se kladenští hoši nepřiblížili ani náhodou, ale jisté paralely najíti lze: původně sólující Vladyk záhy shledal, že Miloš má pro tento post vlohy na vyšším levelu, a proto (a taky proto, že vlohy stávajícího basisty ležely naopak na druhém konci spektra použitelnosti...) nechal kytaru kytarou a přešel na struny tlustší, zakoupiv použitou Jolanu Basso IV za celých sto Kčs (včetně obalu; když si tento nástroj odnášel domů, neměl ani tušení, že si právě pořizuje další a podle všeho výrazně nejpevnější pilíř své hudební kariéry)... sestava pak ještě (stejně jako liverpoolští) obměnila bubeníka (ten nový měl dokonce i bicí), ale ani jako trio gymnasijní prapor nikdy nepřevzala a na chmelu si zahrála o rok později pouze v rámci ubikace, bez aktuálního bubeníka (chmelil jinde), s bývalým basistou bušícím do různých předmětů... a pod jménem Gemini Primitives. Vcelku smutná kariéra školní kapely, ale pro George a Paula, pardon, pro Miloše a Vladyka významný zdroj poznatků a poučení.

Paralelně probíhající atentát na kulturu v řadách "eRÓHáckých" souborů se vyvíjel mnohem nadějněji. Aktivním členům se podařilo získat nejen podporu mocné paní Poldi, ale i nějakou tu výbavu, byť podřízenou představám příslušného referenta ("basovou kytaru vám nekoupíme, ta obyčejná má přece o dvě struny víc a mnohem širší využití, že" etc.). Vladyk si tak mohl zahrát na svou první "opravdickou elektriku", totiž Jolanu Alfa. Krom toho získal i další zkušenosti, například tu, že houslista může odehrát celý program o čtvrt tónu výš či níž bez ohledu na to, jak se ostatní členové sestavy tváří... a tak dále.
Významnou roli v této fázi sehrála i jedna nemovitost - nově vybudovaný kulturní dům, situovaný prakticky pod okny bytu Vladykových rodičů. Objekt sloužil jako sál pro všeliké akce podporující kulturní vyžití mládeže a současně i jako zkušebna těch, kdož se o to vyžití měli postarat. Vladyk byl asi jeden z mála obyvatel dvou přilehlých činžáků, kterému prakticky celotýdenní kravál nevadil; zkoušela a vystupovala zde totiž i tehdejší legenda okresního formátu - rocková skupina Otylka (dříve, tedy před normalizací, Wonderboys). Občasná středeční vystoupení Vladyk zpočátku nenavštěvoval (pouštělo se až od šestnácti a pořadatelé ty občanky kontrolovali opravdu přísně), ale pravidelné týdenní zkoušky, na kterých se kapelník (varhaník a potomek slavného muzikantského rodu) snažil, obvykle na několik pokusů, vytřískat ze zbytku kapely nějaké rozumné výkony, byly cenným studijním materiálem i přes zeď. Vladyk se tak seznámil se spoustou dobových zahraničních hitů, i když většinou netušil, jak se jmenují a kdo jest originálním interpretem (patrně nejkřiklavějším příkladem byl sabbaťácký Paranoid)...
I do tohoto kulturního domu ovšem dosáhla mocná paní Poldi a tak se stalo, že tam Vladyk sice nesměl na Otylku, ale mohl zde zkoušet s aktuální ROHáckou sestavou. A nakonec došlo i na tu Otylku, a to velmi symbolicky: pravidelné hraní vyšlo přesně na den, kdy Vladyk s Milošem slavili své šestnácté narozeniny... Kerberos u vchodu si napřed obě občanky nedůvěřivě prohlížel a následně srdečně blahopřál... Jak by napsal Vladimír Páral: pramene dobyto. Vladyk i Miloš radostně juchali pod pódiem netušíce, že se po letech právě v této kapele (tou dobou už ovšem jen živořící na okraji zájmu publika) znovu sejdou...

Baskytara Jolana Basso IV, jakkoliv spíš legrační, změnila Vladykův hudební život naprosto zásadně; pochopil totiž, že našel nástroj, pro který byl předurčen... konečně mu došlo, proč se už na základce při sborovém zpěvu v hodinách hudební výchovy bavil vymýšlením spletitých spodních hlasů. Cvičil v každé volné chvilce, což občas hodilo i slušných osm hodin za den, brnkal si pavouky při čtení učebnic nebo doprovázel hudbu z gramce nebo magiče. Ač byl naprostým samoukem, který si nikdy nevyslechl ani jedinou odbornou radu, přece se mohl opřít o řadu vynikajících učitelů: zprostředkovaně jej totiž školil například Fedor Frešo, Paul McCartney, Roger Glover, Geezer Butler, Chris Squire - a především John Paul Jones, jehož zeppelinské kreace Vladyk poctivě drtil do všech tónů, které mohl na svých monofonních nahrávkách z třetí i čtvrté ruky odposlechnout.
Cvičení ovšem nešlo vždy zcela hladce; asi největší potíže činilo předělané leváctví a z něj vyplývající dvojsečnost. Zatímco levačka na hmatníku stíhala i složitější pasáže bez potíží, brnkající pravačka ve vyšších rychlostech občas škobrtala. Vladyk proto již od prvních měsíců střídal trsátko s prsty a vymýšlel všeliké podpůrné prvky od "odrážených" glisů, vytahování strun a dohrávání hammeringem levačky po "trhání" prsteníkem a malíkem pravačky.
První měsíce rovněž zformovaly Vladykovu celoživotní basovou filosofii. Basa pro něj vždy byla nástrojem, jehož úlohou je držet společně s bicími (najmě kopákem tedy) fundament skladby a vyvažovat kreace nástrojů sólových. Z tohoto důvodu jej nikdy neoslovil slap a basoví kytaristé sice na jedné straně soupeřící se sólákem o to, kdo je rychlejší, ale na straně druhé neschopní doprovodit z první vody načisto valčík nebo polku, mu vždy přišli hodni spíš smíchu než obdivu.

Toto téměř zuřivé úsilí věnované base celkem logicky dopadlo negativně na aktivity klávesové. Vladyk sice nadále břinkal na matčino pianino, uváděje tím občas v zuřivost pro změnu obyvatele okolních bytů, ale nůžky mezi basovým solo- a klávesovým poly-módem se nemilosrdně otvíraly. Vladyk-basista se vyvíjel v univerzálního hráče, schopného zahrát si s kýmkoliv cokoliv (pokud tedy nešlo o nějaké konkursní prstolamy) na první dobrou, v krajním případě po jednom či dvou násleších zbytku kapely; Vladyk-klávesák byl schopen stejným způsobem přistoupit k vlastním skladbám nebo aranžím, ale skladby a aranže cizí, servírované navíc ve formě notových záznamů, zvládal jen obtížně a pouze v případech, kdy si mohl ty noty napřed někde stranou pomalu přečíst a pokud možno i vyslechnout originál. Zvlášť ta druhá podmínka se v dané době a daném prostoru plnila veeelmi složitě.
Na své klávesové limity narazil Vladyk velmi bolestně poté, co jeden soused (o pár let starší člen někdejší sklepní kapely, který rovněž muziku neopustil a dotáhl to na bubeníka lokálně oblíbené taneční sestavy) zazvonil nikoliv proto, aby si jako obvykle stěžoval na zvuk pianina, mýbrž proto, aby Vladyka pozval na zkoušku, protože z oné oblíbené taneční sestavy odcházel klávesák. Vladyk k této nabídce přistoupil značně jelimanovsky, zaměniv pozvání na zkoušku se závaznou nabídkou angažmá (a tuto chybnou informaci vytroubil do okolí), na zkoušce obdržel noty, nezahrál ani ťuk, navíc se (i vlivem nervozity) choval jako idiot a byl po zásluze vykopnut... dlužno podotknout, že ač zasažen a zdeptán, nezhroutil se - a z celé události si odnesl dva důležité poznatky: za prvé - není radno si předem moc vyskakovat (bohužel se tímto poznatkem v budoucnosti občas ke své škodě opět neuřídil), za druhé - chceme-li někoho vyrazit, lze toho dosáhnout mnohem elegantněji než plebejským "umíš hovno" povzbudivým "no tak hlavně když máš chuť" (tento otcovský přístup později velmi úspěšně použil hned několikrát, byť spíše ve sférách nehudebních)...

Období gymnasiální lze tedy shrnout zhruba následovně: Vladyk i nadále spolupracoval s Milošem, podíleli se na vzniku několika dalších sestav, z nichž se asi nejdále dostalo trio IQ Steam Roller s univerzálem Pepou za bicími, ale cesty tohoto páru, byť zrozeného během několika hodin ve znamení Blíženců, už se začaly zjevně rozcházet. Vladyk zkrátka pocházel spíš z tesilových poměrů a Miloš z těch džínovejch. Osud. Doma si Vladyk i nadále břinkal na pianino (bubeník z přízemí si občas přišel postěžovat na hluk), v eRÓHácké průběžně obměňované sestavě (kterou prošla mimo jiné i dříve zmíněná Lída) působil coby indiferentní kytarista s erární alfou na krku a následně s vlastní basou, jejíž plebejskou červeň pozměnil pomocí autoemailů ve spreji na jakýsi sunburst; s tou zpočátku objížděl coby člen najímatelné rytmiky (odlouplé z té ROHácké sestavy) vesnické zábavy a plesy, aby nakonec zakotvil v druhonálevové kapele ROH SONP Kladno, hrající pravidelně a honorovaně, a to nejprve v legendárním hotelu Sport (ke klíči od pokoje prezervativ zdarma) a později převážně v kulturním centru (rozuměj: v hospodě) Pražanka. S rockem toto účinkování nemělo nic společného, ale jako další zdroj hráčských zkušeností bylo prakticky bezchybné (Vladyk dodnes soudí, že muzikant, který neprošel barem, o mnoho přišel - mimo jiné tam lze získat skvělé improvizační návyky, zdravou drzost a vědomí, že basa prostě nemůže udělat chybu, pouze zahrát průchod... jen je třeba hlídat, aby těch průchodů nebylo moc za sebou, to by se už dalo poznat). Krom toho postupně navazoval vztahy s dalšími, vesměs mnohem věhlasnějšími kladenskými rockovými muzikanty, kteří jej překvapivě chtěli spíš na klávesy než na basu (patrně proto, že žádné mobilní klávesy nevlastnil a reálný výstup tudíž nehrozil...). Několik pokusů zahrát si v těchto improvizovaných sestavách na aparáty někoho jiného bez vědomí dotyčných nevyšlo a jejich patrně jediným efektem byla jistá nálepka nesolidního křiváka... ale co by člověk neudělal a nevydržel pro kariéru, že (checht)...
Za těchto téměř utopických podmínek a s ukazateli vesměs stoupajícími proklouzl Vladyk středoškolským obdobím, úspěšně složil přijímačky na ČVUT FEL, odmaturoval a přežil bez výraznějších problémů jak maturitní ples, tak i maturitní večírek. Svět - tedy ten pod palcem Paní Hudby, jinak to žádná extra sláva nebyla - vypadal náramně.

Přes výše popsané solidní rozkročení však zůstal Vladyk v principu i nadále solitérem a nikdy nezapomněl na první radostné záchvěvy dostavivší se při dvojhlasém zpěvu s vlastní magnetofonovou nahrávkou. Od začátku bylo jasné, že k rozvoji nahrávání sebe sama se sebou samým bude nutná technika, a to v rozsahu a kvalitě nad rámec Vladykových reálných možností. Přesto se zatvrzelý jinoch nevzdal a tak se v sedmnácti letech pustil do svého prvního alba (rozsahem šlo o SP se čtveřicí skladeb). Použitá nahrávací technika reprezentovala ten nejprimitivnější level, totiž postupné přitáčení k již pořízené nahrávce, přehrávané na magnetofonu číslo jedna přes vestavěný reproduktor tohoto, pomocí mikrofonu nahrávajícího magnetofonu číslo dvě. Již z tohoto prostého popisu jest zřejmé, že výsledná kvalita nemohla býti valná a navíc klesala s každým dalším cyklem; Vladyk proto použil jednu akustickou kytaru, kterou nahrál jako základ, šlapaje přitom na dvojici dětských činýlků, a následně dotočil dvojici sólových dechových nástrojů naprosto neznámého typu - použil logaritmické pravítko... tento nástroj určený původně k úkonům ryze nehudebním má totiž jednu zajímavou vlastnost: vyjme-li se střední posuvná část a tato se následně přiloží zvenčí na vzniklou štěrbinu, jsouc přidržována na obou koncích, vydává při foukání do štěrbiny sytý zvuk, který hravě překoná kvality podobných nástrojů primárně hudebních (kazoo). Album jazzového střihu bylo podle titulní skladby pojmenováno Wayward Puppy a zcela nepřekvapivě se nedochovalo (Vladyk by ale ještě dnes pár tehdy nahraných věcí klidně dal).

ČVUT FEL

První ročník studia na vysoké škole neznamenal pro Vladyka z hudebního hlediska žádnou změnu - pouze se o něco zkrátil čas na příslušné aktivity (ale ne o mnoho - z Kladna do Dejvic a zpět to nebylo zas tak daleko a autobusová doprava fungovala uspokojivě vzhledem k množství pendlujícícho dělnictva). Jinak vše plynulo ve starých kolejích, Vladyk se dokonce vrátil i k akustické kytaře pořídiv si slušné jumbo, ovlivněn Pepou Hasselbauerem (hráli spolu v Pražance) uvažoval o konzervatoři (Pepa tam již studoval; skladba a především aranžování, které Vladyka zajímalo, se ovšem na této ctihodné a v souladu se jménem konzervativní instituci nedalo studovat samostatně, baskytara jako nástroj už tuplem ne, fujfuj moderna, a tak se Vladyk seznámil s fagotem - univerzál Pepa měl dva - který byl společně s tubou nejschůdnějším průlezem k vysněnému studiu; celé dny olizoval plátek, občas zašel na konzervatoř, vyňal zapůjčený nástroj ze zapůjčené skříňky a vyluzoval z něj příšerné kreace na záchodku ve třetím patře, obvyklém to srazišti konzervatoristů... a záhy zjistil, že to by fagot, pardon, fakt asi nedal...) a krimplenový obleček, který od paní Poldi nafasoval pro svá vystoupení v Pražance i jinde, posloužil i při zkouškách v závěru prvního semestru. V závěru semestru druhého však přišla rána z nečekané strany - totiž od rodičů. Kariéry obou již přesáhly regionální rozsah, povýšili na pozice situované do hlavního města a otec dokonce obdržel od svých mateřských plynáren i byt - na Jižním městě, tedy na straně zcela odvrácené od Kladna... a do nového bytu se už pianino nehodilo. Totální K.O., zpřetrhání vazeb naprosté a jeden hudební pilíř odstřelen. Otřesený Vladyk (navíc uvržen a držen v rodičovské klatbě - odmítl'ť zrušit účast na předjednaném zájezdu na Usedom s partou nových spolužáků a tudíž se nepodílel na stěhování, což byl hřích dost tvrdej) si celý jeden rok pouze brnkal na basu (v té době již přestříkanou na černo a nazývanou něžně a značně barvoslepě "Růženka") v panelovém kotci na rozblácené pláni (příslušná část Jižáku byla ještě v plenkách a obývaný dům byl jedním z minima dokončených). Katastrofa grandiózních, vpravdě galaktických rozměrů.

Z krize Vladyka dostali noví spolužáci, především Jiří. Tento talentovaný jinoch v první řadě přivedl Vladyka pořádně k Beatles; vlastnil prakticky všechny dostupné nahrávky (chybělo vlastně jen Harrisonovo "Inner Light" - když jej chlapci nakonec sehnali, byli poněkud zklamáni) a k tomu i značný objem literatury. Řada druhá byla pro Vladyka ještě významnější; Jiří totiž pochopil jeho záměr točit sám se sebou, na rozdíl od jiných to nepovažoval za pitomost, a byl schopen přispět velevýznamnou měrou. Přestavěl totiž svou cívkovou Teslu B42(?) na čtyřstopý studiový stroj a k tomu vytvořil i na dobu vzniku velmi pokrokový modulární mixpult. Oproti "Wayward Puppy" skok do kosmu - možnost přitočit další stopu k již nahranému bez jakékoli ztráty toho již nahraného, to bylo prostě něco, i když to šlo jen dvakrát... Vladyk a Jiří na této skvělé technice (pozor, nejde o žádnou ironii - standardem té doby byla ještě pořád nejvýše osmistopá záznamová zařízení, byť provozovaná na hardvéru kvalitnějším o několik řádů, a něco jako plug-in deskový modul bylo leckde jen, řečeno s Cimrmany, předmětem vášnivých debat v anarchistických kroužcích) natočili druhé Vladykovo album - opět SP o čtyřech skladbách, pojmenované (podle titulky, jak jinak) Madman's Blues (ani toto dílo se nedochovalo a dokonce si ho nepamatuje ani Vladyk; Jiří je ovšem zdatný archivář a možná tu původní nahrávku ještě má... fotky má, jak vidno, určitě)...
...ale nelze zapomenout ani na spolužáky další, vpravdě vydařenou squadru, která se v rámci možností schází pořád, i když štíhlé postavy a bujné kadeře odešly v dál... recesisti jsou to stále stejní: Tom, Tomáš, Michal, Venca, Majk... Tenkrát mimo jiné aktivity klidně zapěli trojhlasně "Yes It Is" a dalo se to poslouchat... a když pro ně nadšený Vladyk složil skladbu "Vám, moji přátelé", glosoval to spolužák Michal trefnou poznámkou: Vladyk se má, má nás jako přátele; my máme bohužel jen Vladyka..." :-)

Pomyslné kyvadlo a kužele člunkového běhu se během vysokoškolských studií posunuly výrazně zpět ke strunám a to hlavně k akustické kytaře (baskytara se pod stan, k ohni nebo na hory fakt moc nehodí), ale Vladyk pochopitelně nechtěl zůstat od kláves odříznut natrvalo. Pravidelně tedy okukoval vývěsky inzertní služby v pasážích Lucerny a objevil zde nástroj, který sice spadal do kategorie východoněmeckých produktů řady trabant, o kterých se vyprávěly vtipy typu "poslouží, ale nenadchne", ale to posloužení bylo dostatečné a cena se jevila snesitelná, i když i tak přesahovala objem prostředků získaných obskurními brigádami, takže bylo nutno přesvědčit rodiče, aby ještě přispěli... oním nástrojem byl klaviset (nikoli klavinet, bohužel) Weltmeister, který sice po technické stránce nevzbuzoval moc důvěry (plíšky laděné pilníkem a nízkofrekvenční univerzální snímač... ojoj), ale byl přenosný a elektrofonický. Přemlouvačka rodičů nakonec klapla, byť s výhradami, a Vladyk mohl přepravit ze Žižkova na Jižák kufřík s tím výkřikem poslední módy... no, to zrovna ne, bylo to natřený koštětem na černo, šroubovací nohy pobryndané tou černí z koštěte to se stabilitou zbytečně nepřeháněly, ale hrálo to - přes rádio Opereta, používané dosud jako zesilovač a reprobox v jednom, nebo samo od sebe, i když si to člověk musel opřít o nějakou rezonanční desku, aby aspoň něco slyšel. Prstíky se ale mohly opět a konečně věnovat také klávesám - a vovovoto přece šlo, že.

Zpět ke klávesám se kyvadlo velmi razantně přehouplo na začátku čtvrtého ročníku. Tehdy se totiž původní skladba studijních kruhů totálně rozkotala podle specializace a Vladyk s Jiřím a Tomem, takto budoucí přenašeči dat (Vladyk v té době ovšem již těžce ujížděl na programování), se octli v nové smečce. A do téže smečky se přesunul i človíček zvaný Hud, baskytarista (bohužel) regionální (sídlilať na Bořislavce a její členové tam sídlili v naprosté většině rovněž) skupiny Ultra. A této skupině se přihodila ta smutná příhoda, že si její varhaník Zdeněk přeťal pár šlach tak nešikovně, že už to u varhan dál nešlo. Kapela na tom neprodělala, protože Zdeněk byl také skvělým bubeníkem a při držení paličky poškozené šlachy nevadily; osiřely však jeho varhany Delicia, pěkný nástroj ve dřevě, ozdobený na bočnicích přes šablonu nastříkaným "originál" nápisem HAMMOND. Slovo dalo slovo, Vladyk se zjevil na Bořislavce, na zmíněné delicie vystřihl Smoke On The Water - a bylo vymalováno. Basa bohužel obsazená, ale varhany a rock... co si po těch letech půstu přát víc, že. Vladyk se rychle etabloval, na varhany položil svůj klaviset, později přivedl i skvělého kladenského kytaristu Petra (dobrej nápad), kapela se pustila do vlastních rozevlátých kompozic, potloukala se po Kotlince ve staré dodávce Š1203, zahrála si několikrát i v Lucerně, kde mimo jiné střídala Kombo Franty Hromady nebo zachraňovala vyčerpané trio mladičkých punkerů vystupujících pod jménem Zikkurat... Hud později schrastil i angažmá v podbabském hotelu International (opět zlomový bod Vladykovy kariéry, o jehož existenci a budoucích dopadech ovšem neměl v té době pochopitelně ani tušení) a Vladyk přivedl i dobrou kladenskou zpěvačku Danu (to už tak dobrý nápad z jeho ryze soukromého pohledu nebyl, ale muzice to prospělo a tento text je o muzice), odehrál se skvělý Silvestr na Konopišti...
...a najednou tu byla promoce, krátký pobyt v prvním zaměstnání (Ultráši ovšem stále řádili v tom Internationalu) a povolávací rozkaz. Konec jedné epochy.

Základní vojenská služba vlasti

Procházeje (s neodmyslitelným jumbem a kartáčkem na zuby) branou někdejších tereziánských jezdeckých kasáren na okraji Mariánských Lázní zažíval Vladyk zas jednou ten pocit absolutního odtržení. Armádní logika, fungující často na principu kde končí lidská blbost, začíná vojenské umění, rozprášila někdejší studenty vojenské katedry se zaměřením na spojařinu a vysílače po celém území republiky (krok pochopitelný) a zařadila je na funkce se spojařinou související buď jen okrajově, nebo pro jistotu vůbec (krok ryze vojenský). Vladyk se tak stal technikem roty praporu rušičů; teoreticky tak měl spojařinu na dosah ruky, ale jeho pracovní náplň tvořily v první řadě hádky s řidiči, dále nekonečné bitky s technickou podporou o údržbu svěřených náklaďáků, čtyřiadvacetihodinové služby dozorčího autoparku a koncem měsíce zoufalé celonoční úpravy jízdních výkazů tak, aby se spotřeba pohonných hmot vešla do normy... nic pro múzy, které, jak známo, inter arma silent.

Situace ovšem nebyla zdaleka tak kritická, jakou se jevila býti zpočátku. Vladyk v tom novém, zcela neznámém kolektivu poměrně záhy objevil dost kytaristů a již po několika týdnech vznikl kytarový kvartet, hrající stylem, který jeho členové nejčastěji nazývali "akustickým rockem" - na folkrockových základech byl vyskládán repertoár převážně hardrockových kapel. Toto uskupení bylo pro Vladyka natolik významné, že si vysloužilo již před řadou let samostatnou webovou stránku a proto není třeba historii Fáze v tomto textu probírat. Za pozornost ovšem stojí ta skutečnost, že kasárenský život, který většina postižených vnímala jako významné omezení osobních svobod, v tomto případě zafungoval paradoxně jako vysoce účinné hnojivo; sestava měla na tvorbu, zkoušení a cvičení prakticky neomezené množství času a všichni členové věnovali celkovému výsledku maximální úsilí. Úspěšná kariéra tělesa vedla dokonce až k úvahám o pokračování i v civilu po skončení vojenské služby... k tomu nakonec nedošlo, civilní životy i trvalá bydliště jednotlivých členů byly od sebe přece jen příliš vzdáleny, ale interpersonální vazby vytvořené na těch kavalcích a ASUTech zůstaly až do dnešních dnů nadstandardní. Z někdejších kasáren je už delší dobu park, Fázisté se přesto i po čtyřiceti letech scházejí; pravda, ne moc často a obvykle spíš kvůli konzumaci, ale když na to přijde, občas si i brnknou a zapějí. Esprit du corps rulezz.

Hamrnická kasárna však nebyla vhodným prostředím jen pro těleso akustické. V servisní místnůstce za projekčním plátnem kinosálu, do níž byl Vladyk vpuštěn svobodníkem-kinosprávcem po navázání přátelských vztahů s touto dvojnásob důležitou osobou (správce byl současně i topičem-kotelníkem, což bylo důležité pro nadstandardní přístup k teplé vodě a sprše), se totiž povalovala bicí souprava, několik starých lubovek od Jolany a dokonce, Vladyk nevěřil svým očím, i varhany Vermona, verze Formation 1, přezdívané hammondky východu. To bylo opravdu velké překvapení. Varhany dokonce hrály a jedna Jolana typu Marina2 se rovněž jevila použitelně - a Vladyk mohl tiše děkovat ani ne tak pánubohu či matce přírodě, ale mnohem spíše právě odešlým "suprákům", kteří podle všeho hráli dost dobře, když si takové vybavení na konzervativním velení praporu vymodlili.
Na obligátní dilema "klávesy či basa?" tentokrát vůbec nedošlo, protože jeden z nově rukujících absolventů byl... no jistě, basák, jak jinak. V budoucnu se měl Vladyk setkat s řadou nadějných uskupení, kde byl post baskytaristy napevno obsazen; v tomto případě dotyčný narukoval rovnou s tou basou (pochopitelně netušil, zda a s kým bude možno hrát, ale nechtěl prostě ztratit rok a nástroj si vzal kvůli cvičení).
Vladyk-klávesák se s Vládíkem-basistou dohodl poměrně rychle, neboť bylo jasné, že zájem obou stran je velký a shoda, jak praví Vančura, záhy přesáhla výšku nálevny. Jako katalyzátor pak zafungoval zájem důstojnického sboru, který překvapivě bystře zjistil (nebo to již znal z minula), že kapela tvořená záklaďáky může být velmi levným tělesem použitelným pro hudební podporu všelikých kulturních akcí (rozuměj: chlastanic). Vladyk-klávesák měl barovou praxi a pro Vládíka-basistu šlo o dobrý trénink, takže chybělo jediné - bubeník. První kulturní akci tria odehrál jistý rotmistr, ale nebylo to ono, naštěstí i v tomto případě vypomohly povinné nástupy, konkrétně slovenský mladík Mišo...
...a tak se zrodilo trio, kterému Vládík-basista, tou dobou se již pyšnící láskyplnou a navzdory obvyklému významu neurážlivou přezdívkou Píča, přidělil - jako jistou protiváhu Vladykovy akustické Fáze - jméno Modul. Tato sestava fungovala ve dvou režimech - buď jako již zmíněné hospodsko-barově-zábavové těleso s varhanami, nebo jako klasické rockové trio, kde Vladyk surově trápil rovněž již zmíněnou Marinu2 v (nezasloužené, leč nezbytné - nikdo lepší prostě nebyl k dispozici) pozici sólového kytaristy. Na výkony Hendrixe ani Jimmyho Page to sice fakt nebylo, ale cenné zkušenosti pro budoucí nahrávání přitékaly proudem.

V této fázi ohlédnutí se bohužel negativně projeví výše zmíněný odpor Vladyka ke schraňování fotografií a podobných archiválií - z vojny totiž nevlastní vůbec nic. Dokonce by neměl ani hlavní tehdejší produkt, totiž album "306 dnů Fáze", které kdysi před lety umístil na web v nepříliš kvalitním provedení, získaném převodem (špatným) nějaké staré (a mizerné, navíc ještě z originálu mizerně doupraveného) kazetové kopie na MP3 (nízké kvality); část těch MPéTrojek se navíc po pár letech jaksi zneprovoznila... naštěstí nebyli jiní členové Fáze stejně lemploidní a Jarda časem vytvořil CD z originálního pásku... dobové fotky ovšem chybí; nikoliff proto, že by se snad v kasinu nefotilo, pravý opak byl pravdou, ale Vladyk si prostě žádné neodvezl. Takže... nic, pane Berka.

Pro Vladyka byl Modul čistě doplňkovou formací, zatímco Vládík alias Píča se mu věnoval plně a bral jej minimálně stejně vážně, jako Vladyk Fázi. Nelze se proto divit, že si časem našel jiného, plně úvazkového kytaristu. Rozchod ovšem neproběhl nijak bolestně, obě kapely a hlavně oba protagonisté průběžně spolupracovali - především na pravidelných vystoupeních na útvarovém kinosále, pro které připravili kromě neotřelé muziky i řadu více či méně vtipných scének. Z těchto večerů, konaných za přísných bezpečnostních (rozuměj: protidůstojnických) opatření bylo sice pořízeno několik záznamů, ale jen příroda ví, kde je jim konec... Vladyk jimi rozhodně nedisponuje.
Píča se krom toho podílel i na již zmiňovaném albu Fáze, při natáčení se ovšem nefotilo... a jedinou dochovanou společnou fotku použil Vladyk do hlavičky webové stránky, přičemž Píču digitálně vystřihl - nikoliv z důvodů politických, ale prostě proto, že potřeboval jen fotku kvarteta, kterou neměl. A protože pak ten originál podle svého zvyku ztratil, nemůže žádný dobový Píčův snímek nabídnout...
...naštěstí se tato dvojice sešla ještě mnohokrát, jak bude uvedeno dále - a v srpnu 2018 si ve speciálním programu k padesátému výročí internacionální pomoci připomněla jak své někdejší scénky, tak i některé skladby Modulu; bubeník Mišo ovšem nebyl k mání ztrativ se kdesi na rodném Žitném ostrově nebo v Košicích či odkud to vlastně pocházel, a tak jeho pozici u bicích zaujala Klára Böhmová.

V této plodné hudební atmosféře ten rok uběhl jako nic (potvrdilo se tedy známé pořekadlo vojna je krásná, ale krátká) a Vladyk prošel kasárenskou branou naposledy - a to směrem ven, k mariánskolázeňskému nádraží a k vlaku směr Praha. Konec další epochy.

Éra policejní - part I: nástup

Civilu si Vladyk moc neužil, protože se již na vojně upsal ministerstvu vnitra. Otázku, zda šlo o správný krok, toto ohlédnutí neřeší (koneckonců o tom podrobně pojednává kniha, která se vyskytuje v PDF a dokonce i v audioverzi); podstatné je, že se Vladyk vrátil k životnímu stylu, který praktikoval za studií: bydlení u rodičů, hodný synek, brnkání, kolo, programování... jediný praktický rozdíl byl vlastně v tom, že za sálovým počítačem nechodil do výpočetního střediska ČVUT na Karláku, ale do sklepních prostor objektu FMV ve Wintrovce. Pro budoucí život (a potřebné zdospělení) ovšem tento styl vhodný rozhodně nebyl, jak se záhy ukázalo.

S muzikou to taky v tomto období, hlavně ze začátku, nebylo nijak slavné. Dvě čtvrtiny Fáze zmizely kdesi za Českým Krumlovem, třetí čtvrtina sice přesídlila z Vodňan do Prahy, ale řešila jiné, dospělejší problémy. Vládík alias Píča se do Prahy též vrátil, jenže se hodlal v první řadě věnovat opět jaderné fyzice. Dvojice se přesto pokusila na vojenské plnokrevné hraní navázat; Vladyk vybalil své jumbo a přemluvil talentovanou majitelku sametového altu Zuzku, kterou znal z vysokoškolských dob, a Vládík vložil kromě své (na tu dobu velmi slušné) dvanáctistrunky jednoho mladého jaderného kolegu jako perkusistu. Kvarteto několikrát vystoupilo v menších svazáckých klubech (mimo jiné s Lubošem Pospíšilem a Miroslavem Horníčkem), ale od začátku bylo zřejmé, že tato sestava žádnou velkou budoucnost nemá. Vladykovi se stýskalo po Fázi a jejím plném čtyřkytarovém spodku a čtyřhlasém vokálu, krom toho věci, které pro novou sestavu psal, nebyly z nejvydařenějších; Vládík by radši hrál na basu a pořádnej rock; Zuzana vždycky tíhla spíš k jazzu a k propracovanějším vokálům (později nastoupila k Linha Singers, což byla určitě trochu vyšší kategorie...). Předposlední klubové vystoupení odehrálo už jen duo a nestálo to za moc; úplně poslední klubovou akci pak hodlal Vladyk odehrát sám, pouze s podporou halfplaybacku na magnetofonu, což se ukázalo jako velmi nešťastný nápad - použitá Tesla B113 totiž zdaleka nedosahovala kvalit přístrojů, které používala sestava Modern Talking (i když některé měly též v typovém označení písmeno B) a v nevytopeném sklepním klubu někde na Václaváku kolísala tak strašlivě, že Vladyk musel produkci vzdát a požádat dýdžeje o předčasné zahájení diskotéky. Nikomu z přítomných to nevadilo, Vladyk byl ovšem těžce zasažen... naštvaně ukládal jumbo do obalu netuše, že příští veřejně přístupné vystoupení s akustikou na krku odehraje až za více než třicet let.

Klávesovou větev této nepříliš úspěšné doby nastartoval Miloš, který sice odkroutil vojnu dvouletou, ale nastupoval dřív. Po návratu do rodného Kladna vstoupil na místní rockový trh, nejprve hrál se skupinou Gamet, poté se objevil ve skupině Otylka - ano, v téže Otylce, na kterou s Vladykem v šestnácti tak pilně chodili... skupina už ovšem dávno nebyla lokálním leaderem, původní členové ji již před lety opustili (kytarista z oněch slavných dob založil právě Gamet) a v době Milošova působení ohlásil konec i poslední člen sestavy druhé, totiž klávesák. Miloš si vzpomněl na svého exspolužáka a parťáka a pozval ho na zkoušku, protože bylo třeba odehrát již domluvené vystoupení. Vladyk zavzpomínal na slavné doby a na své tehdejší nadšení, dorazil, rychle se seznámil s dvoumanuálovými vermonami, které měla kapela v držení, vystoupení odehrál, stal se plnohodnotným členem a pilně dojížděl na zkoušky, i když to z Jižáku do Kladna a zpět nebyl žádný výlet kolem obecního paloučku. Poměrně záhy ovšem shledal, že kromě zkoušek a setrvalých sporů o repertoár a budoucí směřování (Miloš měl poněkud odlišné - patrně lepší - představy než rytmika a zpěvák; Vladyk jako náplava sporům víceméně jen pasivně přihlížel, nedůvěřuje plně ani jedné straně...) vlastně není co řešit - žádné další vystoupení totiž nebylo v dohledu. Interní spory nakonec skončily rozštěpením, Vladyk se pokusil vylepšit rytmiku přilákáním někdejšího spoluhráče Zdeňka z Ultra, jenže na neohlášenou zkoušku přišel jako na potvoru zpěvák-kapelník, který o ní nevěděl... Vladyk byl zas jednou za křiváka a sestava se krátce poté prakticky rozpadla, protože bylo jasné, že se hrát nebude a že se názory všech členů zásadně odlišují.

Události po rozpadu lze určitým způsobem brát jako důkaz toho, že na teoriích o jisté shodnosti povah osob zrozených ve stejném znamení může něco být. Miloš totiž opustil na dlouhou dobu rockovou scénu, stejně jako Vladyk o několik let dříve vstoupil do vod kavárenských a tuto novou životní etapu zahájil v novém kladenském hotelu na Sítné (oproti Sportce o dost vyšší level, ale ke klíčům od pokoje už se tam asi prezervativ automaticky nedával a místní šlapka asi s kapelou ve volných chvílích nezpívala... pokrok zkrátka nezastavíš a staré časem mizí - on nakonec zmizel celý hotel Sport, dnes je tam pouze kvalitně vyasfaltovaná křižovatka a snad i nějaký malý parčík nebo co).
Vladyk se vrátil do Prahy netuše, že právě taktéž opouští rockovou scénu a do oněch zmíněných kavárenských vod se záhy taktéž vrátí. Z oné nepovedené zkoušky ho totiž vezl bubeník Zdeněk, cestou se nezávazně klábosilo, jak už to v horku nebo v autě bývá - a Zdeněk překvapeně zareagoval na informaci, že je Vladyk vlastně basák s bohatými barově-plesovými zkušenostmi, a na chvilku se zadumal... Vladyk tomu nevěnoval mnoho pozornosti netuše, že ruka osudu (tzv. Hand Of Fate) právě sliní prst a chystá se obrátit další list v knize Vladykova hudebního života... dala si ovšem trochu na čas, vrhnuvši nebohého hocha nejprve do vírů citových (což mělo ovšem zásadní vliv a dopady i na vztah k muzice)...

Baskytara se v této době moc neuplatňovala a kdoví jak by to s touto větví v situaci, kdy programování zas jednou drtilo muziku na všech frontách, dopadlo, kdyby se neozval jiný kladenský exspoluhráč, kytarista Josef zvaný repetent Pelnář, s poptávkou na záskok za krátkodobě nepřítomného basáka. Šlo o kapelu kavárenskou (ruka osudu v akci zřejmě), která ovšem na rozdíl od Otylky hrála pravidelně a líp; poté, co byl Vladyk ujištěn, že svou (tou dobou již fakt humorně působící) Růženu nebude potřebovat, protože bude mít k dispozici slušnou kopii fendera jazzbass, nabídku rád přijal, záskok odehrál k plné spokojenosti všech (kromě své - na jedné straně si zahrál na dobrej aparát s dobrou partou a vynikajícím bubeníkem, na straně druhé věděl, že se tak stalo jednou jen a víckrát ne, protože bylo jasné, že i v této sestavě to má basák předplacené nadosmrti...) a v Praze pak opět vzal Růženu na milost, i když šest až osm hodin denně už necvičil nikdy...

V situaci, kdy Fáze hrála jen z magnetofonového záznamu, v aktivní sféře to s kytarou nebylo nic moc, s klávesami taky ne a basa prakticky stála, se Vladyk celkem pochopitelně obrátil zpět k nahrávání sebe sama. Jirka a jeho čtyřstopý rekordér už k dispozici nebyl, ale modulární mix Vladykovi zůstal. Vrátil se proto k primitivnější technice "z magiče na magič", tentokrát ovšem již s přenosem dříve nahraného nikoliff vzduchem (po trase reproduktor-mikrofon), ale po drátech (přes zmíněný mix), takže jisté zlepšení se přece jen konalo - především proto, že Vladyk přešel na cívkové stereofonní přístroje Tesla B101 a B113. Systém magič-mix-magič byl propojen fixně a nahraný pásek se pro další kolo prostě přenesl na přístroj používaný jako zdroj; jednalo se ovšem i nadále o přístroje tuzemské, vykazující jisté nedostatky v mechanické části (tu stotřináctku musel Vladyk rozebrat hned v den nákupu a přiohnout v jejích útrobách několik drátěných táhel...); z těch mimo jiné vyplývaly poněkud odlišné rychlosti posuvu pásku - a tak se každá další nahrávka jemně zrychlovala, což ve finále působilo zajímavě přiteplalý zvuk, ale to byla prkotinka. Přežít se dal i smutný fakt, že případné nedostatky dříve nahraných stop se obvykle projevily až po přimíchání několika stop dalších - času bylo dost... Mnohem horší dopad měl vesměs ubohý nástrojový park. Rozhrkaný klaviset, stará (což by nevadilo, některé ceněné basy byly ještě starší) a legrační (to už vadilo dost) baskytara, jedna španělka s přišroubovaným snímačem za kilo... a dál už jen neelektrifikovaná směs: druhá španělka s nylonovými strunami, jedno jumbo dosud nasáklé kasárenskými pachy, jedna dvanáctistrunná mandolína (dnes by ji Vladyk ovšem bral všemi deseti), odrbaná zobcová flétna... dále jeden mizerný mikrofon na stojanu, který byv oťukáván (míněn stojan, při zapnutém mikrofonu tedy) dřevěnou paličkou sloužil i jako perkuse... efekty veškeré žádné, odhlédneme-li od toho, že moduly Jirkova mixu měly trochu odlišné zvuky (včetně mírného zkreslení); později přibyl na dobu určitou zapůjčený podomácku vyrobený flanger (jehož žbluňkání představovalo tou dobou ukrutnou modernu, která se dostala i do těch dílů Mejdžra Zemana, v nichž měla hrát imperialistická hudba - tedy fujfuj hudba, jak si ji představovali tvůrci seriálu)... to vše byl spíš skanzen než cokoliv jiného, zvláště v konfrontaci s dobovými nahrávkami skutečné fujfuj imperialistické hudby; Vladyk ovšem jaksi neměl na vybranou.

Prvotním impulsem byla svatba jednoho ze spolužáků; Vladyk stvořil přací píseň a aby mohla být předána, musel ji logicky taky nějak nahrát. Následně přišly další svatby a taktéž několikeré období zamilovanosti záhy následované obdobím bolesti po rozchodech... a pak už nastoupila rutina. Výsledkem součtu napříč obdobími byla hned dvě alba, nazvaná Po deseti letech a Týdny. Jedna z oněch bolestně milovaných dívek, které bylo těch milostných a poté utrápených skladeb věnováno nejvíce, měla na zdi svého pokojíku plakát s melounem, z nějž byla vyříznuta jedna osminka a k té bylo přišroubováno kožené držadlo; patře na tento výjev, uvědomil si Vladyk souvislost mezi českým melounem a anglickým obratem I am alone - a tak se narodila fiktivní skupina ...a meloun, pod jejíž záštitou Vladyk natočil během následujících dvaceti let ještě jedenáct alb dalších.

I Meloun si pochopitelně vysloužil samostatnou webovou stránku dávno před vznikem tohoto ohlédnutí; zde se pouze krátce zastavíme u té výše uvedené dvojice alb, která je na oné samostatné stránce sice zmíněna, ale nepodpořena žádným audiozáznamem. Probírka zaprášených krabic s pomačkanými kazetami a poškrábanými cédéčky totiž přinesla překvapivý plod - komprimovaný archiv starých nahrávek převedených do formátu MP3. Dobový převodník sice pracoval jen s bitrate 128 kbps a zdrojem byly standardní a již dosti ohrané audiokazety, takže výsledek jest poněkud nevyvážený jak co do hlasitosti, tak do balance (jedna stopa občas řve, druhá skoro chybí), ale jistou dokumentační hodnotu tyto nahrávky přece jen mají: z prvního alba je to například fragment vůbec první dochované věci, totiž Blahopřání, nebo trojice "žblunkavek" Tóny (svatební přání Jardovi z Fáze), Do památníku (věc zachycující výjimečný případ, kdy byl tím opouštějícím Vladyk osobně) a romantický Podzimní večer (který dokonce zkoušela hrát Otylka a ke kterému se Vladyk po letech vrátil). Z alba druhého pak pilotní skladba Svítá, takto úprava dobového hitu Head East, další "přací" záležitost Ženský se nesmíš bát, kde se kvůli požadavku na vyšší počet nástrojů včetně mandolíny musel zapojit i hostující Vládík alias Píča aka basák (mimochodem - tato věc se později, značně přepracovaná a v podání dua Jára a Jířa, dostala na CD Popronu a následně do country vysílání), něžné Týdny, věnované Vladykově matce, atypický Letní karneval s výjimečně povedeným zvukem "perkusního stojanu" v popředí a klavisetu na pozadí nebo Jediná, song poměrně vkusně slučující fázi zamilovanou i bolestnou, jehož úvodní sekvenci okomentoval Jiří jako ilustraci drsné kbelské přírody (dotyčná Jediná totiž na této pražské periferii pobývala)... tolik tedy krátké ohlédnutí za ranou produkcí, na níž lze směle aplikovat dobové pořekadlo vnitráckých vývojářů: Není tajné to, CO dělám, ale NA ČEM to dělám...

Éra policejní - part II: hotel International a Lidová konzervatoř

První měsíce tohoto úseku se nesly ve znamení těžké dekadence; odkopnutí (zasloužené, o tom žádná) od té První Velké, zamítnutý požadavek přechodu na jiné pracoviště, muzika na pendrek. Krom toho bylo jasné, že bude potřeba nějak rozštípnout i bytovou otázku - od jistého věku už se prostě s rodiči žít nedá, i když má člověk vlastní pokojík - názorová neshoda jest příliš velká. V této oblasti ovšem na tom Vladyk nebyl nejhůř, i když k zisku vlastního bydlení v Praze tehdy vedla pro plebejce jeho typu prakticky jediná cesta, poněkud drsně pojmenovatelná jako generační obkročák - plebejec se přihlásil k nějakému prapříbuznému a pak už jen čekal, až se prapříbuzný odebere na věčnost (slabší povahy prominou). A Vladyk vhodnými prapříbuznými disponoval.... Čekací fáze ovšem nebyla sama o sobě žádná selanka a dekadentní Vladyk k pochmurné náladě mocně přispíval postojem stejně je všechno na hovno. Kašlal na všechno a na všechny, pouze si v jednom krátkém záblesku aktivity podal přihlášku na tehdy výrazně obrozenou Lidovou konzervatoř pro pracující (dnešní Ježkárna), aniž by ovšem věřil v úspěch - bylo mu to totiž srdečně jedno.

K ukončení dekadentní éry přispěla opět muzika - kdo jiný a co jiného. Nejprve se ozval Zdeněk, informoval Vladyka, že hraje na bicí v barovce Interclub působící v hotelu International (v téže kavárně, kde kdysi společně břinkali sovětským turistům jako Ultráši), že jim odmítl basák další hraní dobou vyžadovaných diskotékovek ("...se vám tady nebudu ploužit po krku..."), a co teda jako byla ta řeč o base a plesech..? Vladyk se dostavil na zkoušku, na vypůjčené base se po tom krku úspěšně zaploužil a byl přijat. To ovšem znamenalo okamžitou a střelhbitou obměnu nástrojového parku, protože na Růženu přes gramorádio Opereta by v kávarně hrát asi nešlo. Vladyk tedy svedl s rodiči krátký a úspěšný boj o částku, kterou mu naspořili v dobovém produktu Prémiové spoření mladých (rodičové pochopitelně nějakému šmidlání nevěřili, ale to nebylo možno brát vážně, protože si mimo jiné ještě pořád mysleli, že si Vladyk při tom programování akorát hraje), s podporou platné legislativy (peníze bylo možno vyplatit pouze dotyčnému mladému) zvítězil, po zbloudění v několika slepých uličkách nakonec zakoupil v Domě hudebních nástrojů na Jungmannově náměstí, muzikanty obecně přezdívaném Dům smíchu, baskytaru Jolana Superstar, od někdejšího spoluhráče Huda, který tou dobou již patřil k profesionální barové elitě hrající na originální aparáty, odkoupil jeho starou, vlastnoručně vyrobenou (dobře) aparaturu - a takto vybaven vystoupal do dalšího vyššího patra své hudební kariéry (ono vystoupání a vyšší patro lze brát doslovně, protože kavárna se nacházela v prvním poschodí nad hlavním schodištěm...).

Nedosti na tom; ozvala se i Zuzka, která na oné Lidové konzervatoři jednak studovala zpěv a druhak pracovala v sekretariátu - a sdělila Vladykovi, že byl přijat ke studiu oboru Skladba a aranžování (Vladyk později zjistil, že se mezi kandidáty nijak přehnaně nevyznamenal a těsně nad čáru oddělující zrno od plev se posunul patrně jen díky Zuzčině přímluvě, ale to jen tak na okraj). Zpráva bezesporu radostná a Vladyk se také radostně dostavil k zápisu do tehdejšího sídla této školy v Josefské ulici (tou dobou již ovšem poněkud nahlodán, protože Síla Tam Nahoře, ctíc Murphyho zákony, mu mezitím škodolibě zařídila souhlas s převelením do vnitráckého výzkumáku, což znamenalo, že dekadence definitivně končí i v oblasti programování) a zas jednou usedl do školních lavic. Lidová konzervatoř v oné době sloužila též jako jakási dobová varianta plzeňských práv, umožňující již zářícím hvězdám kotlinkové populární hudby urychleně doplnit vzdělání nezbytné k obhájení procentní sazby inkasovaných honorářů, a tak bylo na chodbách i v učebně samé možno potkati zajímavé osobnosti buď již zářící, nebo se právě rozsvěcující.
V době rekordně krátké se tedy Vladyk vymanil z poklidné laguny vlídného povalování a ocitl se v mocném příboji nových zážitků, úkolů a úskalí, které bylo nutno zdolávati. Člunkový běh v této fázi zatraceně zrychlil a Vladyk žil naplno několik paralelních životů... a zvládal, protože byl mlád a dychtiv (zvládal ovšem jen dočasně, protože se záhy mělo ukázat, že paralelní životy nelze žít naplno dlouhodobě, že někudy žádný vlak prostě neprojede a že některé věci zkrátka nelze zlomit ani tím mládím, ani tou dychtivostí...)

Příběh kapely Interclub popisuje dostatečně výše zmíněná kniha, takže jen stručně: tato etapa byla pro Vladyka baskytarovou univerzitou. Rytmika, kterou tvořil společně se Zdeňkem a kytaristou Pepou, výborně spolupracovala a vyhrála se natolik, že dokázala doprovázet varietní program na první dobrou, při hraní si povídat a ještě generovat sérii muzikantských fórků první kategorie. Kapelník, klávesák Tonda, starší seriózní muž, občas slušně trpěl (patrně nejslavnějším džoukem rytmiky se stala předjednaná situace v kvapící diskotékovce, kdy všichni tři žertéři vynechali v posledním taktu mezihry poslední šestnáctku a pokračovali s kamennými obličeji dál; konsternovaný Tonda se náhle ocitl o šestnáctku za kapelou a zmátl se natolik, že místo prostého nasazení na novou první začal ve snaze dohnat zpoždění zrychlovat... rytmika pochopitelně zrychlila též, zatímco skrovně obsazený parket začal pro změnu nechápavě brzdit... žertéři si to o pauze v zákulisí pěkně slízli, ale fór stál za to, ocenil ho i obsluhující personál), zatímco zpěvačka Věra stála neutrálně nad věcí a její příjemně zbarvený hlas často ulamoval klubající se hroty. Vladyk se aktivně zapojil do obnovy repertoáru a pilně vybíral nové věci (v životě nenapsal a nerozepsal tolik partitur); došlo i na některé jeho skladby. Baskytara Superstar sice nesla název příliš bombastický, ale hrála slušně; totéž lze říci i o aparátu systém Hud, který ovšem trpěl jistou nevyvážeností - zesilovač měnil po každém zapnutí trochu zvuk, takže Vladyk nikdy nevěděl, zda bude spíš za tvrďáka nebo něžného hocha... a pro jistotu nosil po kapsách pojistky různých hodnot. Průběžně se i zvětšoval jeho podíl na vokálech, na což reagoval kromě domácího tréninku i zakoupením mikrofonu Solton (který používá dodnes). Kapela často vyrážela i mimo mateřský hotel, hrávala v PaKulu i v Lucerně... v určité fázi si Pepa, muž mnoha zájmů - mimo jiné též dobrý stepař - vzpomněl, že hraje taky na saxofon, rozhodl se vybudovat dechovou sekci a přinutil Zdeňka, aby si koupil trubku, a Vladyka, aby si koupil trombón (na ten Vladyk pilně cvičil, sice nikdy nic kloudného nezahrál, ale nátrubek a mast na snižec měl prvotřídní)... a v hotelu byla k dispozici šatna, kde se dalo i přespat, kapela měla dobré vztahy s baletkami, varietními umělci, číšnictvem i kuchaři... zkrátka placená pohoda.

Vladykův pobyt na konzervatoři je rovněž zdokumentován v knize; zde připomeňme jen několik drobností. Skladatelsko-aranžerskou třídu tvořila zajímavá sestava a některé spolužáky je třeba vypíchnout: basáka a zpěváka Vláďu, oprsklého mlaďocha - původně bubeníka a později skladatele a aranžéra - Radka, klávesáka Jirku a v zájmu objektivity i dalšího Jirku, zavedeného zpěváka (který ovšem Vladyka po letech zapřel jako Petr Krista, takže vlastně přes tu řadu společných počinů žádní kámoši nikdy nebyli...). Ve vyšších ročnících se pak vzdělával prakticky celý zbytek Ultrášů a další známí, například Lída. A právě Lída se postarala o nejzajímavější událost, když navrhla svému tehdejšímu partnerovi a vynikajícímu kytaristovi Tomášovi vytvoření zbrusu nového (česky brand new) uskupení. Do nominace se dostal Vladyk (basa), Jirka (klávesy) a Radek (bicí). Prvotní nadšení přesáhlo očekávání; sestava sehnala zkušebnu, navozila bicí soupravu a aparáty, naladila, připravila a zapla stroje a nástroje... a pak se Tomáš zeptal Lídy "Tak... a co teda budeme hrát?" a Lída tiše odpověděla "Já vlastně nevim..." ...čímž celý projekt skončil (pokud si Vladyk pamatuje, dokonce se ten den ani nijak přehnaně nejamovalo). Ale parta to byla nadějná...
Vladyk na konzervě jakžtakž přežil první ročník a statečně se pustil do druhého, jenže už bylo jasné, že mu padá řemen. Jak muzika, tak programování jsou totiž řehole na plný úvazek, Vladyk v té době navíc ještě neměl dořešen přestup a chodil na původním pracovišti do služeb... a těžko napíšete šest různých blues, když dostanete zadání v úterý, odevzdávat máte ve čtvrtek a ve středu kroutíte čtyřiadvacítku. Na studijních výsledcích to bylo pochopitelně znát, někteří vyučující se občas vyjádřili ve smyslu "jsou tu jiní, co se sem nedostali a snažili by se víc"... Vladyk to po několika týdnech druháku uznal a studium zabalil (a to definitivně, nechtěl být zařazen k jisté zpěvačce Janě, o které se šuškalo, že přerušuje střídavě studium a těhotenství :-)). Nutno ovšem připodotknout, že znalosti, které mu toto nedokončené studium poskytlo, byly přesto velmi užitečné, protože jisté základy skladby a aranžování nabral i tak.

Druhá část policejní éry skončila několik měsíců poté, co se za Vladykem v kavárně zastavila mladičká švagrová jeho policejního kolegy - a to na nuselské radnici. Vladyk se omluvil Tondovi a s Interclubem se rozloučil (ne navždy, ovšem); jeho místo zaujal Věřin partner a budoucí manžel Karel, profesionální hudebník (kytarista a výborný zpěvák basu rychle zvládl), Pepa si zahrál na posvatební veselici ve Vladykově již získaném nuselském bytě... a bylo napečeno.

Éra policejní - part III: od rozvodu do Sametu

Manželství se bohužel nevyvedlo (Vladykova chyba, měl mít rozum, jenže ho ke škodě všech tenkrát ještě fakt neměl) a Vladyk stál ve svém (což zatím nebylo tak jisté, rozvod byl dost mazec) nuselském bytě bez manželky a bez muziky. Díky stále udržovaným kontaktům s rodným Kladnem (najmě repetentem Pelnářem) věděl, že imperialistická cizina nezahálí a že již existují poměrně levná (checht, pro tamty, samozřejmě) řešení domácích studií. Nemaje již doma žádnou cílovou skupinu pro zbytečné utrácení, rozhodl se oprášit své sebenahrávací aktivity a začal opět pilně okukovat inzertní vývěsky v pasážích. A Paní Štěstěna mu přála dvojnásob: objevil kazetový čtyřstopý minirecorder Fostex X-15 za slušnou cenu a u prodávajícího zjistil, že tento a) vlastní i další zajímavé věci a b) po návratu z Japonska (zdroje těch zajímavých věcí) potřebuje nutně prachy... slovo dalo slovo a Vladyk odjel se dvěma krabicemi místo jedné; v té druhé se skrýval rhythm composer, tedy automatický bubeník, Roland TR-909 - v Kotlince nepříliš rozšířený model zařízení řešícího Vladykův setrvalý problém s bicími...
Maje stále v držení svou čupr superstarku, měl Vladyk ošetřenu rytmiku a zbývalo vyřešit něco nad ni (španělka se snímačem i klaviset Weltmeister již dávno zmizely v propadlišti dějin); došlo tedy opět na studia inzerátů... a při jedné cestě do Lucerny se Vladyk zastavil v Domě smíchu a jeho pozornost upoutala novinka od Jolany - model Jantar, tvářící se tak trochu jako Gibson SG, kytara, o které Vladyk slyšel mnoho dobrého. Vstoupil, vyzkoušel, netrpěl, zakoupil, odnesl... a pomocí vývěsek poté pořídil ještě miniaturní mixpult a krabičku s efektem overdrive. Základ domácího studia položen, hrubá stavba dokončena.

S Interclubem byl Vladyk průběžně v kontaktu a postupem času vykrystalizovala možnost návratu - nikoliv ovšem již k base, kterou Karel hladce zvládal, ale ke klávesám; doba vyžadovala změnu a kavárenská muzika musela zareagovat, jedny klávesy už na živé hraní nestačily. Vladyk krátce zauvažoval a poté opět vyrazil k vývěskám. Výsledkem byla návštěva Kampy, krátká konzultace a ve finále odkup syntezátoru Roland JX-3P (OK Band totiž také inovoval). Již po krátkém zacvičení se dospěl Vladyk k několika základním poznatkům (shledal například, že kupovat k nástroji ještě programátor je pitomost, protože vše podstatné zvládnou stejně dobře všeliké henté čudly vpravo) a záhy ohlásil Tondovi návrat do služby. První skladbou, kterou s kapelou coby klávesák absolvoval, byl aktuální megahit - Final Countdown skupiny Europe. Pepa dával kytarové sólo s přehledem a vložený duet s klávesami naznačoval, že by to opravdu mohlo slušně fungovat... Vladyk doma usilovně cvičil, současně si ovšem uvědomoval, že domácí studio výrazně zvýšilo své možnosti... a za tichých nuselských večerů čím dál tím častěji zadumaně pohlížel na zadní panely svých dvou Rolandů a na DIN konektory označené nápisem MIDI - s nejasným tušením, že tudy vede cesta do další komnaty v zámku Paní Hudby.

Také pro album Domovní show, o kterém pojednává následující odstavec, platí stejná omezení jako pro dvě alba předchozí: na melouní webové stránce je pouze komentováno, veškeré níže odkazované audiozáznamy pocházejí z MP3 archivu vytvořeného počátkem devadesátých let převodem ze standardní magnetofonové kazety (nikoliv z "master" cívky) pomocí dobového převodníku (128 kbps); technická kvalita (o kvalitě umělecké se nebavíme vůbec :-)) je proto velmi nízká a nahrávky je nutno brát především jako dobový dokument.

Vybaven super technikou rozhodl se Vladyk natočit třetí ...a melouní album ve velkém stylu a pěkně hardrockově, Párplíci hadr; bohužel hned u první skladby bolestně narazil na své limity hráčské, pěvecké i technické. Ta třetí kategorie ho zasáhla nejtvrději (o prvních dvou si nedělal žádné iluze už předtím). Čtyři stopy na slušnou stereonahrávku tak, jak si ji Vladyk vysnil, pochopitelně ani omylem nestačily; bylo nutno sáhnout k metodě zvané internal ping-pong overdubbing, jejímž principem bylo předmíchání již nahraných stop na stopu další (pokud možno s paralelním přitočením nějakého dalšího nástroje nebo vokálu). Tímto způsobem se sice uvolní prostor a zvýší kapacita, jenže současně klesá kvalita oněch stop předmíchaných - a v případě použité techniky klesala fakt hodně. Tváří v tvář tomuto poznatku musel Vladyk zvolit nějaký kompromisní systém, protože víc stop jako ortodoxní solitér potřeboval. Nakonec obětoval základní rytmiku - tedy basu a bicí; nahrával je společně a jako první v domnění (mylném, jak se později ukázalo), že se jejich zvuk dostatečně prosadí i po přemíchání. Ve druhé vrstvě pak nahrával doprovody a druhý vokál (vyskytoval-li se). Sólový zpěv a případná sóla nástrojů nahrával ve třetí vrstvě, přičemž tato nahrávka sloužila současně jako master; roli "master-recorderu" plnila již několikrát zmiňovaná Tesla B113, což kvalitě produktu taktéž nepřidalo...
Poté, co vyslechl finální podobu titulky a pochopil, že to Párplům fakt nenatře, změnil Vladyk koncept alba a přešel k poklidnému popíku, použiv i několik starších věcí, které hrál s Interclubem jako basák a/nebo je probíral na konzervatoři se svým profesorem kompozice, věhlasným Harrym (později Karlem, ještě později opět Harrym) Macourkem... za jistou pozornost stojí především Ukolébavka, skladba určená pro budoucího potomka a v budoucnosti několikrát přetočená; dále Ještě čekám, ovlivněná Stingem a jeho "policejní" sestavou, napsaná nejprve jako domácí úkol, jazzůvka Černej tejden, skorolatina Stíny, trochu tvrdší a na aktuální situaci v domácnosti reagující satirka Něco tu schází, naznačující budoucí směr Vladykovy quasirockové tvorby (viz syntezátorové sólo :-)), a konečně úlet nazvaný prostě OPBH, jehož text vychází ze skutečných návštěv místní provozovny (Obvodního Podniku Bytového Hospodářství), což byl vždycky masakr, a který obsahuje několik novinek a zajímavostí: poprvé byl použit sekvencer (arciť jen ten vestavěný z JX-3P), poprvé bylo použito MIDI (v úvodní pasáži, kde je JX-3P řízen TR909), a také jde o jedinou existující nahrávku, kde se ozve Vladykův trombon... Celé album je k dispozici zde (poslech na vlastní nebezpečí...).
Jedna zajímavost se vztahuje i k původnímu obalu, který se nedochoval (přesněji: nedochoval se v reprodukovatelné podobě); byl totiž vytvořen na jehličkové tiskárně Epson FX, jejímž krocením se tehdy Vladyk zabýval profesně. Součástí onoho krocení byly i experimenty s kódovými stránkami MS-DOSu a jejich využití pro rychlý tisk semigrafiky (podrobný výklad přesahuje možnosti tohoto ohlédnutí :-)).Dochovala se jediná kopie, kde je ovšem tisk setřen tak, že je prakticky nečitelný. Ilustrace vlevo je pouze přibližnou rekonstrukcí.

Průběh níže probírané události jest zdokumentován v knize, následující text se věnuje pouze jedné technikálii.

Toto album, přesněji dvě skladby zde obsažené, přinesl[o|y] Vladykovi jeden hořkosladký zážitek takříkaje pod dohledem veřejnosti. Tým tvořený členy Interclubu, číšníky a recepčními hotelu International a baletkami ze skupiny Bremlow (vystupující ve varietním programu kavárny) se zúčastnil jisté televizní soutěže svazáckých kolektivů (v týmu se to sice svazáky zrovna nehemžilo, ale to nikdo neřešil). Povinnou součástí soutěže bylo předvedení nějaké žertovné scénky. Pro muzikanty a baletky bylo pochopitelně přirozené a nejjednodušší zařadit muziku a balet... Dívkám nečinilo potíž připravit si krátkou sestavu, do které zapracovaly Karla, Zdeňka, Pepu a Vladyka, držíce jim smeták jako tréninkovou tyč. V baletu problém nebyl (podle všeho značnou měrou přispěl k postupu do dalšího kola), v muzice ano. Baletilo se totiž na Vladykovu "Siluetu". Soutěž nebyla žádným zásadním programem a nepřicházelo tudíž v úvahu, že by Interclub mohl někde skladbu předtočit (což by jistě hladce zvládl) a tak byla použita původní Vladykova nahrávka. Při nácviku na hotelovém parketu hrála obstojně, v televizním studiu bohužel nikoliv. Lze předpokládat, že (jak se říkalo na vojně) při kapku snaze televizních zvukařů by byl výsledek mnohem lepší, jenže televizní zvukaři měli nějakou soutěž na salámu (jak se také říkalo na vojně). A tak se již ve studiu při natáčení Vladyk u toho smetáku kroutil nad rámec secvičené sestavy také bolestí a ještě o něco víc se kroutil později, když mu soused, vášnivý uživatel videa, celý pořad přehrál. Interclub totiž ještě "jako" hrál pod závěrečné titulky - a opět věc z Vladykova alba (když už do studia něco nesete, není nic snazšího, než přinést dvě věci místo jedné, že). Tentokrát to byla "Emancipovaná" a dopadla ještě hůře, protože Vladykův frňákovník, najmě mečivé deeen - žeeen, titulky překrýt nedokázaly. Proto tedy kombinace sladké (kterému, no ale kterému amatérovi odehrála tenkrát ČST jeden a půl skladby v hlavním vysílacím čase?) a hořké (...ale jak hrozně to znělo, prokrindáčka...) chuti... naštěstí tu soutěž snad nikdo nikdy nearchivoval.

Následující měsíce a roky se Vladyk-muzikant věnoval prakticky pouze Interclubu. Kapela prošla podobným vývojem jako většina kavárenských sestav (jistou odlišnost lze nalézt pouze v tom, že se v pauzách nechlastalo, ale hrál mariáš): zvyšovalo se procento nasazované techniky a paralelně též riziko ponorkové nemoci. Zdeňka přestalo bavit setrvalé stavění bicí soupravy, pořídil si tehdy velmi módní syntík Korg Poly 800 a Vladyk systém nastavil tak, aby mohl z jeho klaviatury ovládat devětsetdevítku; ta v některých věcech hrála sama, její paměť stačila na tři skladby (o pauzách se data nahrávala z kazetového magnetofonu). Zvuk kapely, kombinující živé kytary, bicí automat, tři syntezátory a šest vokalistů, z nichž čtyři zpívali sólově, šel výrazně nahoru a v repertoáru se objevily i technicky náročné věci. Zdeněk ovšem připravil i další inovaci - ohlásil odchod z kapely. Důležitost devětsetdevítky rázem stoupla o několik řádů a Vladyk, který si mezitím prohloubil znalosti MIDI, seznámil se se záležitostí zvanou multitimbral (tedy s možností přehrávat via MIDI více zvuků stejného nástroje současně) a investoval do nového syntetizéru Yamaha DX-11, který tento režim uměl, byť pouze s osmi hlasy (dnes směšná záležitost, tehdy jako fakt hustý hele), jednak řešil přechod kapely na vyšší úroveň práce s daty (devětsetdevítka zvládající maximálně tři skladby na jedno nahrání a krmená kazeťákem už fakt nestíhala) a druhak ve varietním programu ovládal devětsetdevítku ze svého synťáku sám (prsteník levačky kopák, palec virbl, pravačka plechy a breaky)... problém s daty vyřešil sekvencer Roland PR-100, jenže tam zas nastoupilo obtížné shánění atypických dvoupalcových disket a co hůř - Vladyk už měl při výšlapu toho krásného hlavního schodiště hotelu International pocit, že jde na noční do Kolbenky... kapela stále hrála výborně, když Karel za doprovodu 'multitimbral' zvonků z yamahy a Pepova saxíku nasadil "Wonderful Life", seběhli se na kavárnu číšníci a mávali zapalovači... Vladyk, Karel a Pepa natočili pár věcí jako průřez tvorbou skupiny (minialbum nazvané prostě Interclub se bohužel nedochovalo)... jenže všem už bylo jasné, že kára jede z kopce... a v polovině roku 1989 z ní Vladyk definitivně seskočil.

Mimo Interclub se toho moc nedělo. Vladyk se tu a tam pokoušel najít nějakou zpěvačku, se kterou by mohl nahrávat (veden celoživotní touhou objevit talent a vypěstovat hvězdu), ale moc se mu nedařilo (jeden ploužák se dokonce pokusil anonymně podstrčit Petře Janů, ale nikdy to nenatočila, tak se jí to asi nelíbilo :-)). Zažil jeden pěkný trapas, když byl Hudem vyslán na jakési nahrávání s jakousi kapelou do karlínského rozhlasového studia ("...voni tam potřebujou nějaký jednoduchý klávesy, to dáš..."): klávesy to možná byly fakt jednoduchý, jenže Vladyk zažil drsné dejavu někdejší kladenské zkušenosti: žádná představa o zvuku ("...ňáká marimba asi... co tam máš?"), žádná nahrávka k náslechu, kuličky na papíře hozeném mu na poslední chvíli, dělej, je to placená frekvence, tři dva jedem... no nejelo se ani omylem a nervózní drmolení ve stylu "kdybych se na to moh sakra aspoň podívat předem" věci taky moc nepomohlo, protože kapelník té sestavy nechtěl před techniky a zvukaři vypadat jako nepřipravenej trouba (což de facto byl)... nakonec se to nějak nahrálo, ale byl to děs, nikdy více.
Těsné předsametí přineslo ale i jedno pozitivum: Vladykova expřítelkyně Eva mu představila svého nového přítele - mladšího, hezčího a lepšího muzikanta. Přítel se jmenoval Petr, byl výborným kytaristou i zpěvákem, projevil zájem o využití Vladykova studia (které si představoval zcela jinak)... slovo dalo slovo, čin dal čin - a oba spolupracují jistým způsobem dodnes...

Po Sametu (rychloposuv)

Samet převrátil naruby úplně všechno a Vladykův život včetně hudební složky nebyl výjimkou. Octl se v poněkud schizofrenní situaci, opatřen nesmytelným estébáckým cejchem (vox populi měl jasno - kdo neměl uniformu, byl tajnej, a kdo byl tajnej, byl prostě estébáckej gauner, do tepláků s tou pakáží - a vox populi jest jak známo vox dei) a současně angažován v různých aktivitách, za které by měl podle toho cejchu sám sebe okamžitě sebrat... ve zpětném zrcátku se ta první dvě tři léta jeví býti zrychleným kaleidoskopem. Pro multifunkčního souseda Pavla, který mimo jiné byl i amatérským hercem, a jeho soubor Lucerna připravil a nahrál scénickou hudbu (skromnou, žádnej mjúzikl) k dobově aktuálnímu, narychlo připravenému představení, a přímo z fostexe ji pouštěl na premiéře v Malostranské besedě; setkal se s konzervatoristou Radkem, rychle stoupajícím po skladatelsko-aranžerském žebříčku; Radek používal taky Yamahu DX-11, ale k ní měl připojenu věc, kterou Vladyk dosud neznal, totiž zvukový multitimbral modul (konkrétně šlo o Rolanda D110), jehož možnosti jej přímo nadchly. Protože vše souvisí se vším, Radek právě aranžoval (ve sklepě vily asi sto metrů od hotelu International) skladbu skupiny Folly, ve které hrál na kytaru a zpíval Petr. Po boku Radka a v zájmu Petra se pak Vladyk zapojil do kauzy Folly jede na Bratislavskou lyru (případ se dostal i na stránky časopisu Melodie). Mezitím spolupracoval se zpěvákem, který shodou okolností taky vlastnil Rolanda D110 a Vladykovi jej dlouhodobě zapůjčil. Vladyk pro Petrovu kapelu (vzniklou po rozpadu Folly) napsal pár textů a poté spolu (v součinnosti s pošklebujícím se, ale též užitečně radícím a tu a tam vypomáhajícím Radkem) natočili Růžovou budoucnost, sice už s půjčenou stodesítkou, ale ještě pořád na onen čtyřstopý fostex, takže se výsledek dá přirovnat k malému zázraku... Radek v té době už spolupracoval i s renomovanými partami, jakými byli Manželé nebo Omnibus, Vladyk po jeho boku do této komunity částečně pronikl též a mimo jiné se namočil do bitvy o Rock Café na Národní třídě ("namočil" jest v této souvislosti slovem velmi vhodným - pracoval na speciálním osvětlení namáčeje žárovky do kbelíku s modrou barvou...). Multifunkční soused Pavel se mu za podporu a spoluúčast na polistopadovém představení odvděčil tím, že k němu poslal jistou dámu ("hele, jedna kámoška mý švagrový dřív taky zpívala nebo co a teď se potřebuje po mateřský vrátit, nemoh' bys jí ňák pomoct?"); Vladyk to nějak pustil z hlavy, jedno odpoledne zazněl zvonek, tak šel otevřít a zůstal takříkaje stife, zatímco kolem něj prošel vamp... a tak se seznámil s Jířou (později též Andělou)... a mezitím změnil zásadně práci a oženil se a pořídil si i tu dcerku, pro kterou napsal v předstihu Ukolébavku, a prodal úplně všechno, co souviselo s hudbou (kromě Yamahy) a psal Petrovi texty a sobě písničky do šuplíku a něco pro Jiřinu Andělu a té se restart skutečně povedl a Supraphon jí připravoval dlouhohrající desku a Vladyk tam měl hned dvě věci a Petr se ukázal býti taky vynikajícím grafikem, tak na to album vytvořil obal (pěknej), a všechno už bylo hotový, nahraný, nakreslený - a Supraphon přešel pod Panton, změnil se ediční plán a to album z něj vypadlo... a zpěvák si vzal zpátky Rolanda D110 a zmizel... a v bytě v Nuslích, který Vladyk ještě stále měl, zůstaly jen dvě zapůjčené reprobedny, pro které si ten, co je zapůjčil, sice přišel, zazvonil dole s tím, že jde nahoru, ale už se pak nikdy neukázal... a Vladyk ty bedny nakonec nějak vyhodil nebo co... Život tenkrát prostě běžel děsně rychle.

Posametová euforie, kdy se všichni těšili, jak ten kapitalismus ty český ruce pořádně čapnou, jela naplno. Vladyk, jehož pozice v novém zaměstnání začala být i slušně honorována, se po cimrmanovském vzoru rozhodl něco si k tomu uhlobaronství přivydělat - nikoli ovšem jako finanční magnát, ale pomocí hudby komerčně pojaté. V útrobách Rock Café vzniklo malé studio spravované značně nesourodým triumvirátem. O management a zakázky se staral Jiří (už zase), relativně slavný bratr mnohem slavnější Heleny; Vladyk zafinancoval podstatnou část technického vybavení a Radek tvořil a pracoval. Výsledky ovšem nebyly valné a studio záhy zaniklo. Vladyk něco z oné techniky použil jako základ domácího studia nové generace a něco odprodal; profesionální cívkový magnetofon Fostex používaný pro mastering odkoupil další Jiří (osudové jméno patrně), provozující lokální nahrávací studio v malé obci na úpatí Železných hor - asi pět kilometrů od Vladykovy chalupy... vše souvisí se vším. Vladyk se vrátil ke své fiktivní kapele s melounem a natočil výhradně klávesové album Fádní příběhy, doplněné (rovněž pouze klávesovou) fikcí, totiž údajně autentickou nahrávkou údajného živého koncertu Melounů. Album, které na samostatné webpage chybí (a o kterém Petr pravil "...teda natočit doma ve špajzu svůj vlastní falešnej živák, to už je fakt úlet..."), obsahuje deset původních skladeb ze sedmdesátých let plus závěrečný bonus. Vyslechnout jej je možné zde.

Výše uvedená dvojice alb má i zásadní význam charakteru obecného - představuje důležitý mezník Vladykovy především hudební, ale taktéž životní pouti. Redakční a výrobní systémy, které řešil pro svého nového civilního zaměstnavatele, se totiž neobešly bez pro Kotlinku pořád ještě poněkud exotického prvku - počítačů Apple Macintosh. Tyto stroje se svou koncepcí značně odlišovaly od poněkud sucharsky zaměřených PéCéček a byly určeny spíše pro kreativitu než pro byznys; to se mimo jiné projevovalo i nabídkou grafických nebo music creative programů, kterými se svět Windows zrovna nehemžil. Vladyk pochopitelně tuto novou oblast nemohl přehlížet a tak se vedle vynikajícího Rolanda TR-626 (patrně vrcholu řady rhythm composerů této značky) do jeho domácího studia (neboli "špajzu", jak ten poněkud stísněný prostor nazval Petr - nikoliff neoprávněně, původně to skutečně byla komora na ukládání všeho) prodral i Apple Mac typu LC, doplněný MIDI převodníkem a vybavený (tehdy ještě dost obtížně schrastitelným, Američan ještě pořád komunistovi nedůvěřoval a oficiálně s ním moc neobchodoval) programem CuBase 2.5. Vpád nové epochy.

Podsečská chalupa byla místem, kam se Vladyk uchyloval jen zřídka - buď proto, že někde potřeboval pracovat delší časový úsek souvisle a v klidu, nebo proto, že zanedbanost zahrady již hraničila s narušováním občanského soužití; jinak na nějaké rajzování prostě nezbýval čas. Na jaře 1994 ovšem dorazil na celý týden - s Petrem a spoustou krámů (včetně kopie fendera vypůjčené od kolegy, protože vlastní basu ještě pořád neměl). Výsledkem pobytu bylo druhé album dvojice, nazvané Málem králem a tvořené jednak čtveřicí Vladykových věcí z Fádních příběhů, které Petr přijal za své, druhak trojicí Petrových věcí, z nichž dvě Vladyk textoval, a treťjak přímo na místě vytvořenou Petrovou skladbou, kterou mu Vladyk taktéž přímo na místě otextoval v souladu s požadavky doby. Vladyk si z tohoto společného výtvoru dodnes cení dvou položek, kde byla dodržena struktura Petr skládá a Vladyk píše; tou první je Ahasver pocházející z doby těsně postfollyovské, tou druhou ona na místě napsaná Přej mi to, kterou si později nahrál taky sám a která se dokonce prodrala na kytary a do úst jiných sestav. Finální podobu dostalo album v Praze; Petr vytvořil dle Vladykova soudu naprosto geniální obal, který se bohužel nedochoval - typický pepík s placatkou na lbi a cigárem v hubě nechápavě zírá na královskou korunu ve svých rukou...
Vedlejším efektem alba se pak stala skutečnost, že se oba pánové tak trochu zamysleli nad možností hrát spolu i naživo; Petr nebyl příliš spokojen s pokusy, které v tomto ohledu momentálně prováděl, a Vladyk od dob Interclubu nehrál vůbec (vlastně ani neměl na co).

Aby bylo na co, vyrazil Vladyk zas jednou na nákupy. Byv mírně zasažen módou kytar typu ovation (typickým znakem jest plastový korpus vejčitého tvaru) a správně odhadnuv nižší míru využití, pořídil si levnější akustický model nabízený pod značkou Kaman. Pro baskytaru vyrazil do známého dejvického obchodu, původně vyhlédnutý malosériový nástroj tuzemského výrobce odmítl po krátké zkoušce a následujícím dialogu s prodavačem ("...fakt dobrý... ale proč se viklá ta mechanika a proč tak chrastí poťáky?" "...no... víte... voni nám tady na to lidi hrajou..." "...aha, to jo, tak to jo... jenže já na to chci taky hrát, víte?") a nakonec si odnesl domů fendera (dlouhodobě totiž soudí, že kdo hraje na fendera, je slušnej člověk) precision (to by šlo) lyte made in Japan (to už bylo horší, ale jinýho tam neměli)... vlajkovou lodí kytarové flotily se pak stala korejská kopie legendárního typu gibson les paul, distribuovaná pod značkou Cherry - šťastně trefený kus (o výběr nešlo, v prodejně měli jen jeden), hrající naprosto fenomenálně.
Petra mezitím oslovila dívčí skupina Ksichties hledající nějakého zkušeného rádce. Petr přivedl na zkoušku i Vladyka, kterého nikdo neoslovil; ze spolupráce nakonec nebylo nic, ale jeden pozitivní dopad přece jenom dopadl: o pauze Vladyk klábosil s basistkou na téma "jakej aparát bys měla, kdybys na něj měla?" a dívka pravila, že její přítel basák uznává pouze značku Trace Elliot. Vladyk, který o tomto aparátu dosud nikdy neslyšel, se následně trochu poinformoval a po šesti týdnech si vyzvedl ve Zlatnické sestavu, kterou používá dodnes... pravda, nejprve ji musel trochu doupravit (během úprav vzpomínal na svůj někdejší nestabilní zesilovač Marshall-Hud a chmurně dumal nad minimální částkou, kterou by tak člověk musel do aparátu nasypat, aby ho prostě jen zapnul a hrál), ale nebylo to nic zásadního; pak už mohl léta jen chválit.

Petr s Vladykem mocně předběhli dobu, když už tenkrát prosazovali genderovou vyváženost; Petr převzal Vladykovu vizi zpěvačky, i když namísto výchovy hvězdy budoucí hodlal lovit spíš hvězdu zavedenou. Volba padla na někdejší (v dané době ovšem jen poblikávající) slovenský talent, na který měl Petr jistý kontakt (celá Petrova kariéra je provázena jistými kontakty :-)). Bohužel se chlapci rozhoupávali příliš dlouho a dotyčnou rychleji ulovila nějaká sestava z její domoviny (jestli jí to prospělo či nic, to už se dneska nedá hodnotit).
Pohledné děvče by dvojice ráda viděla i za bicími. První kontakt nevyšel, druhý ano; Vladyk se (za okolností dnes již zapomenutých) seznámil s talentovanou Míšou (dle Vladyka patrně nejlepší českou hráčkou na bicí vůbec, což tenkrát ovšem ještě nikdo nevěděl) a ta navrženou spolupráci neodmítla. Na zkoušce, pro kterou Vladyk připravil a předtočil testovací skladbu Take Me Home, subtilní dívka v bílém nátělníčku a s cigárkem v koutku úst oba chlapce zaskočila hned dvakrát; nejprve tím, že si po tomech své nadstandardně osazené soupravy rozložila noty, do kterých si zmíněný test pečlivě přepsala, podruhé svým nástupem po předehře, protože takovou řachu ani jeden z kytaristů nečekal a oba odletěli minimálně o metr dozadu... začátek velmi nadějný... jenže nakonec z toho nebylo nic - a rozhodně ne kvůli Míše; oba přátelé totiž zjistili, že spolu vlastně nemůžou hrát... jejich názory na muziku a představy o celkovém směřování byly příliš rozdílné.
Spolupráce tria však pokračovala dál, byť v trochu jiné poloze. Vladyk, který od kontaktu s Ksichties začal sledovat dívčí kotlinkový rock podrobněji, usoudil, že by se něco jako ZZ Top v dámském provedení na tuzemském trhu neztratilo, a jal se to řešit. Míša byla pro, dokonce doporučila svou známou, basistku Lucku, a Vladyk vše probral s Jířou alias Andělou, která momentálně neměla žádné angažmá. Dívky si vzájemně sedly, Vladyk začal psát repec a vše se pěkně rozjelo. Původně navrhované jméno AA Bottom sice Vladykovi neprošlo, druhý pokus už ano - a po necelém půlroce zkoušení, s repertoárem, na kterém spolupracoval i Petr a pochopitelně všechny tři členky sestavy, se celý spolek, doplněný ještě o kladenského repetenta Pelnáře coby poradce, odebral na Seč, aby zde v poklidu malého studia (vlastněného právě tím Jiřím, který si před nějakou dobou koupil od Vladyka masterovacího fostexe - svět je fakt malej), natočil album Medy & kecy; název alba byl přímo odvozen od názvu sestavy, tentokrát už schváleného všemi hlasy, protože nejen Vladyk miloval jazykové hříčky: MadCats.
Rovněž tato kapela si na tomto webu vysloužila samostatnou stránku, takže si ohlédnutí opět všimne jen několika méně známých položek, vesměs ovlivnivších další Vladykův (nejen muzikantský) vývoj. V první řadě zjistil, že jeho Elliot je jako fakt dobrej, stejně jako Cherry; ve druhé řadě zjistil, že se skorofender lyte možná hodí na něžnou prstohru do baru, ale pro rock je k ničemu, takže se vše natočilo na Luccčinu odrbanou yamahu nebo co to vlastně měla. V řadě třetí zjistil (při nahrávání akustických partů), že jeho nový módní kaman zní proti staré ibanezce 300F, kterou dovezl repetent, jako to, čím opravdu byl, totiž jako plastový křáp. V řadě čtvrté a páté zjistil, že přátelské vztahy s technikou jsou poněkud dvousečné - je prima masterovat na supermoderním softu se slevou, ale ona primovost zmizí v dál, když se na tom vašem masteru technik s tím supermoderním softem teprve učí... nebo když spřátelený (a se slevou) zvukař po mixingu reaguje na upozornění, že v jedné věci chybí jeden dívčí hlas, jen poznámkou no ale to přece víš akorát ty, ne?... a konečně v řadě neposlední zjistil, že není dobré dotknout se potenciálního superproducenta a vydavatele, byť se tento chová ve studiu jako... no, prostě to není dobré. Osobní důsledky vyvodil rychle a rázně: zbavil se obou problematických kytar, jak nejrychleji mohl, a opustil myšlenku na produkování čehokoliv, protože rektální speleologii studovat nehodlal... přesto bude až do konce svých dnů celý projekt MadCats považovat za svůj největší úspěch, arciť jen realizační, nikoli komerční...

Zralá devadesátá - vrchol a úpadek

Vladykovy hudební aktivity v devadesátkách nejlépe vystihují termíny z jeho hlavní, to jest programátorské, profese: multitasking a multithreading. Paralelně ovšem proběhl přerod z Vladyka dychtivého a po slávě toužícího na Vladyka salámistu, který si točí muziku sám pro sebe a je mu celkem jedno, co si o ní myslí okolí (i když slávě a vyprodaným koncertním síním by se pochopitelně nebránil, takovým pozérem se nikdy nestal). Páteřním tvůrčím vláknem, které tento vývoj zřetelně ilustruje, zůstala "...a melouní" větev a devět alb, v tomto období nahraných. Společným znakem byl pouze formát, přizpůsobený dobovému záznamovému médiu, totiž magnetofonové kazetě; obsahem i koncepcí se ovšem jednotlivé projekty dost podstatně liší. Po Budoucnosti a již zmíněných klávesovkách přichází Intermezzo, beroucí opět na milost kytary a pojaté jako široké spektrum co by kdyby, v němž tvoří každá další skladba skutečné intermezzo pro styl použitý ve skladbě předchozí. Následuje drsný úkrok stranou - 15 stařen, výhradně převzaté věci (včetně Ukolébavky, kterou Vladyk převzal od sebe sama), odstrojené až na kost a následně potažené standardním melouním projevem. Na tvůrčí vlnu se vrací a druhý vrchol melouní řady reprezentuje Kavárna na vedlejší třídě, názvem a titulkou sice evokující nostalgické vzpomínky na hotel International, ale ve skutečnosti pojatá spíš jako kritika všeho možného a obsahující už první neklamné známky úpadku a nezájmu (tango). Plnou vahou tyto prvky dopadnou na následující GaCeD (název vychází ze značek akordů užívaných obvykle v těch nejpropíchnutějších odrhovačkách); album bylo původně zamýšleno jako další fikce a doplněk k Live '82, tentokrát jako amatérský záznam ze zkušebny. Po dokončení strany A už to ale Vladyka prostě přestalo bavit a stranu B víceméně jen zaplácal (přerod z dychtivce v salámistu lze mimo jiné doložit i výňatkem z textu závěrečné Inspirace: "...člověk to myslí vážně a přitom je pro legraci..."). Následuje Před večeří, odbočka do jiného vlákna, které bude probíráno samostatně, a sérii završí album dvanácté, nazvané v souladu s obsahem Přeslazeno, kde Vladyk už prostě jen vykrádá sebe sama a hned úvodní Můj svět tento trend dostatečně vysvětluje: "...zmizím ve svým druhým světě, ve kterým to aspoň trošku znám...". Toto album fakticky uzavírá celou melouní fikci, i když značka přežije rok 2000. Do vlákna a devadesátek lze zahrnout ještě dvě kompilace - The Best Of... a The Worse Of..., které spatřily světlo světa v roce 1999. Dohrála hudba, opona spadla.

Ač průběžně sycen melouny, nevzdával se Vladyk naděje na objev, výchovu a vypuštění hvězdy. Novým impulzem v tomto směru pro něj bylo setkání s Diamandou Galás, přesněji s jejím projektem, na kterém se podílel Vladykův megaoblíbenec John Paul Jones... a ještě přesněji s jednou skladbou z tohoto alba: Do You Take This Man. Dravý ženský hlas nad zdravě nasranou basou (jak kdysi Vladykův projev hodnotil bubeník Zdeněk), to byl přesně ten dílek, který Vladykovi chyběl do skládačky. Kvůli projektu s pracovním názvem VolvoX (koulení a valení basy se odrazilo i zde) mocně lovil v pražských vodách, ale nikdy správně nezasekl... asi největší šanci měla spolupráce s Věrou, zpěvačkou opravdu dobrou, kvůli které z té dravé nasranosti podstatně slevil a se kterou se dopracoval i k několika demosnímkům; počin nakonec ovšem tradičně nedopadl, Věra získala alternaci rybářovy ženy v Krysařovi a cesty obou se zas rozešly. Na projektu pak krátce spolupracovala spolehlivá Anděla (z této fáze pochází jediná dochovaná nahrávka Žiju dovnitř), ale už bylo jasné, že je to zas jen další slepá ulička hodná Járy da Cimrmana. Některé nápady skončily, byvše přiměřeně přepracovány, v kavárně na vedlejší třídě, další byly předžvýkány před večeří a některé ještě pořád čekají v šuplíku.
Naprosto opačnou záležitostí se stal projekt neoficiálně nazvaný Jára a Jířa. Vše odstartovalo náhodným souběhem dvou zcela odlišných událostí: náhodně objeveným inzerátem vydavatelství Popron a nahráváním vzpomínkového alba Fáze Písně levého krajníka. Inzerát, informující o připravovaném projektu "Edice talent" a loudící hudební příspěvky, vyvolal v prvním kole pouze Vladykovo uznalé pokývnutí (vymyslet edici, pojistit si případný objev skutečného talentu a ještě zajistit prodej celého nákladu pomocí mazaně koncipovaných soutěžních podmínek, to má šmrnc), ale v kole druhém se hluboce zamyslel. Následně promluvil s Andělou-Jířou, která nebyla proti, a poté i s Jardou (stejný výsledek). Nápad byl prostý: Vladyk připraví základy, Jarda a Anděla dodají vokály - a vznikne (fiktivní, jak jinak) country kapela, která se do soutěže přihlásí. Netradiční kabát country si natáhla jedna z prvních melouních skladeb (představena výše) a přidán byl jeden z mohutně profláknutých traditionalů, který patrně nejvíc proslavili legendární Status Quo. Jihočeské křídlo Fáze dorazilo do Prahy na výše zmíněné nahrávání a Jarda si během akce jaksi bůčkem nahrál i své country party. O něco později se u Vladyka stavila i Anděla a učinila totéž; mezitím ovšem Vladyk zjistil, že regule požadují skladby tři, takže tu třetí s Andělou spíchli na místě (Jarda se celkem pochopitelně nezúčastnil). Následovalo rychlé smíchání, nahrávka požadované DATky (na kterou Vladyk nebyl vybaven) ve studiu Slávka Jandy, odeslání do soutěže na poslední chvíli, přesvědčení o marnosti tohoto počínání a velký údiv po zprávě o zařazení mezi vybranou desítku... neexistující skupina se změnila v existující, což vyžadovalo urychlenou reakci; Vladyk naložil Andělu, nyní tedy Jířu, novopečenou členku právě zhmotňovaného dua, do svého US pickupu a vyrazili za Jardou na jih, kde proběhlo focení v prostředí dostatečně country - seno, stáje, koňská ohrada (oba chlapci byli překvapeni, když Jířa hupsla na opodál stojícího koně a odjela - fakt to umí...) a Vladyk v Praze ještě narychlo uplácal nějaké propagační a dokumentační materiály. Akce skončila tak, jak je ve vlasti Járy da Cimrmana obvyklé - totiž prvkem zklamání, když se projekt zcela zhroutil (proti původním představám o mracích příbuzných, kteří si koupí cédéčka s nahrávkami svých koní a tím je postrčí do finále, to v reálu vypadalo tak, že když už se v některém obchůdku odhodlali dotyčné CD na vyžádání objednat, chtěli zálohu ve výši sto procent...). Vzhledem k výše popsané genezi nebylo zklamání naštěstí moc veliké. Příslušné CD se ovšem vyskytuje v databázích všude možně, například zde, takže Jára s Jířou žijí dál a vyhřívají se na country slunci společně s Věrou Martinovou, Mirkem Hoffmanem, Kamarády táborových ohňů a podobnou elitou... obrazová dokumentace se bohužel nedochovala, nahrávky ano: Když jsem měla koně, Vlez si do mý kůže, Dál to nejde. Vysoké botky na nohy, široký klobouk na hlavu, tanec povolen. Jára se s Jířou sešel ještě jednou, totiž na Vladykových padesátinách - ale o tom až jindy.

K filmové hudbě se Vladyk dostal prostřednictvím exspolužáka-konzervatoristy Radka víceméně náhodou. Po rozpuštění studia v Rock Café se nevídali příliš často, ale kontakty nepřerušili... a tak se přihodila ta příhoda, že se Radek jednoho dne zjevil s poněkud překvapivým návrhem. Mimo jiné aktivity totiž spolupracoval i se sdružením Trekking kamera, což byla, jak si to Vladyk překládal, parta dobrodruhů, bavících se létáním na rogalu přes velehory a podobnými výstřelky, přičemž nejméně jeden z nich točil, následně z natočeného materiálu vznikaly filmy - a Radek k nim psal soundtracky. A tentokrát se sdružení vrátilo z výpravy na Yukon s materiály nikoliv na jeden film, ale na dva, přičemž výrobní lhůty byly natolik šibeniční, že by to Radek sám prostě nestihl... takže co ty na to, Vladyku? Vladyk se sice trochu orosil, ale souhlasil, protože taková nabídka se prostě neodmítá - zvlášť, když bylo jasné, že kdyby to nedal, tak ho v tom Radek nenechá, protože případná ostuda by se svezla i na jeho hlavu. Radek si ponechal základní materiál, týkající se stého výročí zlaté horečky, a Vladyk se zabral do příběhu raftaře sjíždějícího ledovcovou řeku.
Práce na krátkometrážním filmu (27 minut) V ledovém objetí řeky Tatshenshini byla pro Vladyka školou drsnou, ale veleužitečnou; nešlo jen o vlastní obtížné vnořování se do děje, trápení a pochybnosti při výběru vhodných témat a úporné trefování se do časových rámců (jak to zvládali ti borci v dřevních dobách, kdy filmovou muziku točil živý orchestr přímo pod plátnem podle pokynů dirigenta na první dobrou, to Vladyk dodnes nechápe), ale taky o všeobecné úsilí celého tvůrčího kolektivu; výsledný mastering obou filmů ve studiu byl po x-hodinové nepřetržité rachotě přerušen poté, co Radek, který kromě svého filmu ještě dozoroval film Vladykův (a přispěl mnohou cennou radou nebo upozorněním na nevhodné řešení), prostě spadl ze židle a usnul na podlaze... Vladyk byl pro všechny zúčastněné jen "ten Radkův kolega" (byl tak i představen při děkovačce po premiéře), v titulcích je uveden až za Radkem, ale je to jeho muzika, jeho film a především - jeho zkušenost. A fakt, že film uvedla televize Nova na Nový rok ve tři odpoledne (přesto, že z obrazovky nechlístá divákům na nohy žádná krev), jeho hrdost jen upevnil... po letech, v době webovské, se začal pídit po nějaké verzi na Síti, ale žádnou nenašel; naštěstí měl (mizernou) nahrávku oné novoroční projekce a kolega kutil ji dokázal i z VHSky nahrané poloviční rychlostí převést, i když to tedy není žádná hitparáda... vidět a hlavně slyšet se to dá.
Cenné zkušenosti z práce na Tat (jak té řece říkají znalci) Vladyk později využil při spolupráci s Frantou, odpadlíkem z Krátkého filmu; dodal mu muziku k řadě reklamních spotů a dokumentů. I v tomto případě šlo o zdroj cenných zkušeností (asi nejtěžší byla tvorba hudby k reklamě na vzduchotechniku)... některé tracky později objevil v archivu a zkompiloval je na minialbum Artemission. A jako filmovou hudbu koncipoval i "melouní mezialbum"Před večeří - soubor skladeb toho střihu, který obvykle hrají barové a varietní kapely v prvních fázích večera, kdy P.T. návštěvnictvo ještě nejuchá. Prvky filmové hudby jsou zde jasně patrné, album navíc sloužilo jako test elektronické verze klasických nástrojů, které jsou ovšem přítomny též (v jedné skladbě se dokonce ozve i sitar).

Poněkud paradoxně je období pozdních devadesátek velmi chudé na živé hraní, přestože byl Vladyk pro tyto účely dostatečně vybaven. Zbaviv se japonského pseudofendera, uvědomil si konečně směšnost svých dosavadních polovičatých pokusů a pořídil si jedinou pořádnou baskytaru toho označení hodnou - originál U.S. Fender Jazz Bass. Klasický "předpožárový" model to sice není, ovšem i kvalitní kus z přelomu osmdesátek a devadesátek (čili pro změnu dostatečně popožárový) Vladyka potěšil velice. A rozdíl ve zvuku byl tak markantní, že dokonce dodatečně přetočil stranu A již půl roku hotového GaCeD...
Nabídka na živé hraní přišla nejprve od Petra, respektive od doktorské kapely, ve které tou dobou působil. V teprve se formujícím a víceméně volném sdružení byl ovšem již post baskytaristy obsazen (jako obvykle) a Vladyk se tedy zapojil coby klávesák, což ho dlouho nebavilo (jako obvykle); doporučil za sebe více než kvalitní náhradu a sestavu opustil. Na basu působil v kapele hrající Beatles, ze které byl ovšem zhruba po roce exkomunikován, protože dostatečně nežil beatles-životem (to jest nechodil po zkouškách na pivo a nehádal se do krve o to, zda je ve "While My Guitar Gently Weeps" lepší sedmá, nebo jedenáctá verze sóla). Mezitím se krátce mihnul kapelou Kráva, jejíž jméno bylo odvozeno od toho, že všechny aparáty a všichni členové řvali jako kráva... nakonec se etabloval jako užitečný záskokář (jak již bylo zmíněno dříve, málokdy narazil na věc, kterou by nedal po jednom dvou násleších). Patrně nejlepším výkonem byl záskok s již zapomenutou berounskou kapelou, do kterého jej namočil jiný basák údajně nemající čas ("hele, já fakt nemůžu, je to jen zkouška, to dáš..."); Vladyk dorazil na místo a zjistil, že nejde o kapelu rockovou, ale jazzovou, že se hraje z partitur a v tóninách vyhovujících dechové sekci. Dejavu připomínající někdejší trapas z kladenské zkušebny nebo katastrofu v karlínském studiu sice bylo nasnadě, jenže tady nestál Vladyk-klávesák, ale Vladyk-basák... s kamennou tváří naprosto drze odehrál celou zkoušku, nakukuje do not jen tu a tam a používaje spoustu průchodů... dlouhodobá spolupráce se ovšem nekonala, protože jednak to bylo do Berouna dost daleko i sportovním vozem po dálnici, druhak se kapelník sestavy zmínil zpěvačce (se kterou se Vladyk bavil o něco srdečněji, upamatovav se na své sny o objevu hvězdy), že von je ten chlap takovej jako dost těžko zvládnutelnej... V mezidobí se objevila též nabídka na účast na projektu, majícího za úkol vrátit do hry Mikiho Volka; to vypadalo zajímavě - a tak se Vladyk dostavil do jisté restauračky a dal si s potenciálními spoluhráči pivko. Miki už byl ovšem tak nějak celkově nepoužitelnej a tak operace tím pivkem vlastně skončila dřív, než mohla pořádně začít...
K průlomu došlo až na samém sklonku milénia a opět z nečekané strany: při náhodném setkání s exspolužákem exabraxasistou Vláďou vyšlo najevo, že dotyčný pověsil basu na hřeb, vrhnul se na kytaru sólovou, své znalosti nabyté na konzervě uplatnil při tvorbě vlastních věcí (mimochodem velmi dobrých) a že nemá basáka, protože jsa sám excelentním hráčem každého hned vyhodil... slovo dalo slovo, Vladyk se dostavil do Vláďova soukromého studia na zkoušku, upozornil Vláďu, že respektuje jeho kvality, ale hrát si bude s dovolením po svém... a následně vytvořil s Vláďou a výborným bubeníkem Ivošem trio, které hrálo (nejen, ale převážně) ty Vláďovy věci několik let... domovskou scénou tria byl karlínský klub Skanzen, jehož slogan "zpátky ke kořenům" byl v příslušných sklepních prostorách vhodně demonstrován skutečnými kořeny visícími ze stropní klenby. Trio se nikdy neshodlo na názvu (Vladyk navrhoval Paheyl, Ivoš Staré pařezy, Vláďa obé striktně zamázl) a tak si prostě říkalo taky Skanzen. Do klubu se ovšem posluchačstvo příliš nehrnulo, trio postupně skomíralo a poslední ránu sestavě a hlavně klubu uštědřila povodeň v roce 2002.

Skanzen sice Vladyka dostatečně zaměstnával, ale přesto se ještě jednou vrátil k nahrávání. Technologie opět o dost pokročily a tak si Vladyk nahrál na svůj notes IBM tréninkový projekt, obsahující výhradně převzatiny: Kult melounu. Album s pořadovým číslem třináct, koncipované už jako CD, s obalem zachycujícím poslední dny zničeného nádražíčka ve Veselém pod Rabštejnem a s úvodní sekvencí postavené na zvukové koláži spojené kvílením soupravy prázdných uhláků brzdící na (dnes rovněž zničeném) nádraží v Praze-Bubenči, jest definitivní derniérou melouní fikce a texty obsahují další porci celkového znechucení a kritičnosti (Zvláštní svět: "Tak se mi zdá, že ztrácím zájem o styk s okolím..." - a tak podobně). Jak praví podtitul: U Bucků zhasli, a to definitivně.

Přelom milénia přinesl ještě jednu důležitou událost (i když Vladyk jako obvykle o její důležitosti neměl ni tušení): podsečskou chalupu nahradil objekt ve Šluknovském výběžku a dcerka potřebovala futrál na housle. Tyto dvě zdánlivě nesouvisející události přivedly Vladyka do Musiccentra v Rumburku, kde krátce pohovořil s dlouhovlasým majitelem netuše, že hovoří s regionální rockovou legendou... to se ovšem mělo velmi brzy změnit.

Sudetské skoropastorale

Starší zaměstnanci na vyšších středních postech trpí často trojicí nevýhodných vlastností: a) jsou už okoukaní, b) mají vysoké platy, c) hodně si pamatují. Po třinácti letech působení v renomovaném vydavatelství Vladyk trpěl kompletní sadou, zvláště pak vlastností třetí. Jeho vyhazov byl tedy na spadnutí a na den přesně po čtrnácti letech k němu taky došlo... nutno přiznat, že ač Vladyk tuto událost očekával, přece jen ho poměrně dost zasáhla; naštěstí měl ovšem hned dva dobré právníky a tak se odchod odbyl rychle a za slušných podmínek (popravdě řečeno by se takto Vladyk nechal klidně vyhodit i několikrát ročně). Čerstvě nezaměstnaný ajťák se uchýlil do sudetského azylu na delší neplacenou dovolenou a tu využil k upevnění některých nových vazeb. S dlouhovlasým majitelem Musiccentra Karlem už dávno neřešil houslová pouzdra; navzájem se poměrně slušně oťukali a Vladyk dokonce napsal text na jednu z věcí poslední Karlovy kapely (těžkej hardrock, takže v textu hořela prostěradla a tak podobně). Při oťukávání vyšla najevo řada zajímavých poznatků: Karel nebyl jen tak někdo, ale místní hvězda, jejíž někdejší kapela Množiny byla (asi o dost lepší) sudetskou variantou kladenské Otylky v dobách někdejší slávy (jako předkapela s nimi určitou dobu vystupovala jistá parta jménem Kabát...); jeho poslední sestava už delší dobu nehrála; a především - neměl nic proti Led Zeppelin. Byly to právě ty dva poslední poznatky, které způsobily, že se v prostoru za prodejnou sešel Vladyk s Karlem a původním bubeníkem Množin Honzou, brnkli si - a o pár týdnů později vystoupili jakožto obnovené Množiny v místním klubu. První skladbou na playlistu byl Man On the Silver Mountain, to si Vladyk pamatuje dodnes...
...protože se mu tím vystoupením začal plnit jeden z posledních snů toho plnění hodných - zahrát si na zdravě nasranou basu Zeppeliny.

Sudetská epocha silně koliduje s epochou internetovou a tato kolize si ždá několik vysvětlujících poznámek. Vladyk byl zpočátku tou novou možností vyhodit svou produkci do veřejného prostoru nadšen stejně jako většina ostatních a protože se webové stránky jaksi nalézaly i uvnitř plochy jeho profesní činnosti, nelze se divit, že byl zpočátku při tom vyhazování poměrně aktivní. Záhy ovšem změnil názor, a to nejen proto, že pohled na statistiku pod rok starým videem na TyTrubce (dvacet kliknutí, nula komentářů, dva palce dolů) nemůže nikoho přehnaně nadchnout; uvědomil si totiž, že co internet jednou uchvátí, už nikdy nepustí, i kdyby si autor vloženého myslel, že ono vložené spolehlivě odstranil... Vladyk se o tom přesvědčil poté, co při toulkách po Síti nalezl videozáznam žertovné vzpomínky na vojenskou základní službu na ruském webu s military tématikou a klip Mandavy v archivu velkého indického deníku (v sekci Kultura v Evropě - Praha). Takže: ano, jistě, kdo není na inetu a na sociálních sítích, neexistuje; ale možná je to lepší než tam existovat příliš... a pokud někdo veřejně vystupuje, je na tom ještě o pár řádů hůř, protože poměrně často někdo z publika to vystoupení nahrává (blbě), pak to sestříhá (ještě blběji), pleskne na Youtube - a vystupující je zveřejněn aka blbec, aniž by se mohl nějak bránit... zajisté není třeba křečovat s nějakým GDPR, v jehož důsledku se majitel amerického auta nemůže podívat na americké diskusní fórum o tom autě, nebo utáhnout autorské zákony a ochranu práv autorů tak pevně, že někdo hrající coververze od skupiny A nemůže dát na Youtube videozáznam svého vystoupení, i když pořadatel zaplatil povinné výpalné (mimořádně vtipná je přitom povolená možnost nahradit audiotrack nějakým jiným, povoleným, od skupiny B, takže například kapela hrající řekněme Nazareth sice přijde o zvukovou stopu, ale zato si může ke svému klipu stáhnout originální hudbu od AC/DC... fakt hustý...) - ale vocaď pocaď, nějaká ochrana prostě být musí...
...a tou nejjednodušší ochranou je nic nikam do veřejna necpat a ponechat to na svých uzavřených stránkách. Což Vladyk dělá - a proto je v následujícím textu jen minimum odkazů na TyTrubku či jinam, i když materiálů o všech níže uváděných sestavách, hlavně těch nevyžádaných a neschválených, se tam dá najít dost...

Mandava

Po několika úvodních hraních, kdy repertoár tvořila směs toho nejjednoduššího (a nejprofláknutějšího), co se dalo rychle nadrtit, se začal playlist kapely obměňovat; klasickou párplovsko-stounovsko-cotakještěpřidat směs začali pozvolna přetlačovat Ceploši a při výběru se začalo sahat do vyšších pater, protože Karel si opravdu mohl dovolit hrát party Jimmyho a zpívat party Roberta současně nejen v Whole Lotta Love (což hraje každej druhej - bez thereminu ovšem), ale i v prvoligovkách: Black Dog, Ramble On, What Is And What Should Never Be, Stairway To Heaven... sestava začínala pronikat do povědomí té části publika, kterou tento typ muziky ještě pořád zajímal, a bylo jasné, že s původními Množinami už má společného jen pramálo; a navíc ta diakritika v názvu... krátkou diskusi o názvu novém (Vladyk opět neuspěl s Paheylem, i když nabízel současně i hotové logo) uťal Honza jednoduše tím, že nechal vyrobit výpravné plakáty se vzducholodí nad Rumburkem a s názvem místní říčky: Mandava. A nebylo o čem.
Playlist se kultivoval i nadále a další věci od Led Zep se prosazovaly tak razantně, že na plakátech přibyla poznámka Led Zeppelin Tribute. Kapela zajížděla do blízkých Němec (což se neobešlo bez humorných vložek, protože němčinu nikdo z tělesa dvakrát nemiloval, i když to byla v dané lokalitě chyba... jednou Mandava dokonce vyhrála nějakou regionální soutěž, aniž by tušila, že soutěží, protože rozhovor s pořadatelem byl pochopen tak, že jde o pohostinské vystoupení na jakémsi příhraničním festiválku), hrála několikrát v pražských klubech, na pražském srazu Hell's Angels (bylo ukrutně hnusně a Vladykovi v tom počasí na chabě krytém pódiu odešel zesilovač, naštěstí nic vážného), na horské chatě v Krkonoších (kde za ní přišla o pauze servírka a po dohodě vysekla What's Up jedna radost - byla to totiž zpěvačka na brigádě), na zámcích a hradech (cesta v noci potmě dolů z Bezdězu je nezapomenutelná, i když se aparát naštěstí svezl stavební nákladní lanovkou), Zeppeliny předvedla dokonce i s dětským pěveckým sborem... asi nejpovedenější (a jedinou oficiálně zdokumentovanou, viz samostatná stránka) událostí byl koncert v Černošicích (Petr tehdy působil v místním Klubu Kino, takže se nešlo do neznáma), pojatý jako oslava třiceti let od založení Množin, na který dorazil autobus sudetských fanoušků (Vladyk byl ekonomicky pořád ještě jura a nebyl taky problém sehnat sponzora)... události se valily jedna za druhou a čas pádil.

Muzika je jedna věc, mezilidské vztahy věc druhá. Při tak rozsáhlých aktivitách se nelze vyhnout občasnému písku v převodech; stává se, kolečka zaskřípou a jede se dál...jenže jednou byl ten spadlý kámen větší a zatímco z Varnsdorfu odjížděla ještě skupina, v Rumburce už vystoupili tři muzikanti. Smůla. Po muzikantské stránce však Vladyk nedá na Mandavu dopustit; později se možná hrálo technicky líp, na lepší nástroje... ale ten drajv, energie valící se z pódia a hlavně ta muzikantská víra ve správnou věc - to bylo prostě nepřekonatelné.

V roce 2006 se přihodila ta příhoda, že se Vladyk stal padesátníkem. Jakkoliv není přítelem velkých oslav (zvlášť, když vlastně ani není co slavit), nemohl tuto událost jen tak přejít, protože byl nejmladším členem svého někdejšího policejně-výzkumnického kolektivu, všichni ostatní členové své padesátiny oslavili řádně a Vladyk byl vždy přítomen... a dlouhodobě, už od své první svatby, měl pověst škudlila, takže nepořádání oslavy prostě nepřicházelo v úvahu. Přistoupil tedy k akci stylem když už, tak pořádně, dohodl jednak soukromý vlak rejdící zanedbanými tratěmi Výběžku a druhak závěrečnou trachtaci s hudebním doprovodem na místním významném vrcholu jménem Jedlová. Akce se vydařila a přítomni byli prakticky všichni důležití, s nimiž Vladyk v uplynulých letech spolupracoval: vysokoškoláci, vývojáři, muzikanti, železniční šotouši... došlo k mnoha zajímavým setkáním ve vlaku, cestou do kopce na rozhlednu i z kopce na nádraží, na improvizovaném pódiu i mimo něj; na tom pódiu si zahrál Miloš z Otylky s Karlem a Honzou z Mandavy a s Vláďou z Abraxas(u), schopný technik Jiří pokecal s Fázisty, přesně po deseti letech si znovu (a poprvé skutečně spolu v reálném čase) zazpívalo duo Jířa @ Jára, Petr s Vladykem a Andělou zavzpomínali na MadCats (Míša s Lucinou se omluvily)... pěkné to bylo, i když večer příšerně lilo a posezení u ohně tudíž odpadlo. A dosud striktně oddělená vlákna Vladykovy liferoute se příjemně propletla...

Expedice Jedlová 2006 - galerie

LZT

Karel a Vladyk hodlali pokračovat a rozhlíželi se po bubenících. Dva pokusy nevyšly, případní kandidáti si poslechli repertoár a zařadili zpětný chod. Napotřetí se zadařilo, protože Milan zvaný všeobecně Hevoš, hrající s Last minute Marka Šimůnka, zpátečku nezařadil. Trio, které si ponechalo původně doplňkový a později převládající název Mandavy, tedy Led Zeppelin Tribute (což velmi záhy nahradilo zkratkou LZT - tribute part Led Zep je na světě a koneckonců i v Kotlince za korunu ošatka), tak přestalo být sestavou rumburskou, protože Hevoš sídlil v městečku za dvěma hřebeny a jedním údolím. Trochu to zkomplikovalo zkoušky, ale to zas tolik nevadilo. Kapela záhy vklouzla do původního režimu - s dvěma dalšími změnami ovšem...
V posledním období Mandava experimentovala s použitím kláves (nutno říci, že přes Vladykův odpor - na rozdíl od Karla v nich neviděl žádný zásadní přínos a tahat, stavět a bourat je kvůli jedné dvěma skladbám se mu moc nechtělo). Nakonec se Vladyk nejen podvolil, ale taktéž investoval, protože nebohá yamaha jedenáctka už to fakt nestíhala. Na obsluhu v reálném čase tedy k mixu a base přibyl Vladykovi ještě Roland Juno D-LE a nešťastník zahájil setrvalý boj o co nejvhodnější řešení klávesové basy, přehazování nástrojů a další podobné drobnosti, kterými se zbylí dva členové nemuseli zaobírat. S příchodem Milana, který v Last minute běžně používal pady a smyčky, tlak na klávesy zesílil a Vladyk se s povzdechem pustil do dalších a komplexnějších experimentů s nastavením multitimbral modulu od Korga, využíváním různých zvuků v závislosti na dynamice stisku kláves a podobných zhůvěřilostí... z této změny fakt radost neměl... ale z té druhé ano. Ke kapele se přidal v dvojroli manažera a dopravce Karlův dlouholetý přítel Fefe, jenž nad rámec spousty jiných skvělých vlastností disponoval též velmi slušnou němčinou; škoda, že nebyl též zvukařem, to by Vladyk jásal několikanásobně... ale jásal i tak, protože možnosti sestavy se rázem značně rozšířily.
Nová sestava podlehla tlaku doby a prezentovala se na webu vlastní doménou prvního řádu, pořadatelům posílala e-plakáty, ukládala odkazy na videa... doména jest již minulostí, ale několik videozáznamů a fotografií se dochovalo a jsou dostupné zde.

MY4

Rozšiřování klávesové vozby v LZT se nakonec stalo této sestavě svým způsobem osudným. Jednoho dne na jedné větší akci vybouchla nejen druhá, ale i třetí účinkující parta a trio nebylo přesvědčeno o tom, že by čtyři hodiny Zeppelinů saturovaly publikum většinou znající tak tři až čtyři věci z repertoáru. Karel připadl na čistě nouzové řešení: oslovil spoluhráče z jiných part (basistu, jak jinak... ale špičkového) Tomáše a pozval ho na dvouhodinový jamík, čímž by se zeppelinská kolona zkrátila na přijatelnou délku. Tomáš souhlasil, přišel, odehrál... stál přitom na maličkém pódiu vedle Vladyka střídajícího elektrické piáno s varhanami, během hry si povídali, házeli si fórečky... akce se celkem vydařila a po pár týdnech pravil na zkoušce Karel, že Tomovi se ten jam jako fakt líbil a že by se případně... a kdyby se... a co si teda zahrát ve čtyřech častěji? Proti nebyl nikdo, protože potenciál tria nebyl nevyčerpatelný a hrát patnáct věcí stále dokola řadu let, to omrzí... Tomáš dorazil na příští zkoušku a tak se zrodil kvartet, o jehož název se vedl dlouhý boj, aby nakonec zůstalo při tom prvním a nejjednodušším - My čtyři, psáno MY4, což se líbilo najmě Vladykovi, protože to byl zase džouk dle jeho gusta (maj fór - a měli ho...). Sestava začala fungovat na principu volného sdružení - každý člen si zkrátka a dobře donesl věc, již si chtěl zahrát, a když mu ji ostatní schválili, nazkoušela se. Některé donesené věci vyvolaly překvapení, ale odmítnuta byla vlastně jen jedna Vladykova - totiž You Can't Do That od Beatles ("...ty vole s takovou starobou běž víš kam..." - jak krátkozraké, určitě by to šlapalo...). Po vyskládání a nazkoušení playlistu o patnácti položkách vyrazili MY4 do světa. Hrálo to, jen Vladyk byl poněkud nespokojen - uvědomoval si, že bude muset svou klávesovou flotilu podstatně modifikovat a rozšířit (což se záhy stalo, Rolandi se kupili jedna radost), těšil se, ale současně měl i obavy. Především proto, že znal své limity - nebyl nikdy žádnej klávesák, jak jest vysvětleno výše. Dále taky znal zvukaře: když kapela nemá svého, je vydána na milost a nemilost cizákovi a klávesy hrající přes linku do sterea jsou nejzranitelnější. A konečně proto, že znal svou povahu... už dlouho netočil, klávesy bude muset dobře zvládat, takže cvičit jak za mlada, leccos naprogramovat... a od toho už je jen nepatrný krůček zpět k nahrávání sebe sama a návazně i k poklesu zájmu o živé hraní s jinými. Dilema dlouhodobě abstinujícího alkoholika nad sklenkou sektu... a ty obavy byly oprávněné, jak se časem ukázalo...

To, že sestava Čtyř skončila po necelých třech sezónách, ovšem nezavinil pouze Vladyk a jeho pokles zájmu; jako obvykle se sešlo několik okolností. V první řadě se přežil model volné sestavy; čtyři osobnosti (a, skromnost stranou, všichni Čtyři osobnostmi opravdu byli) se nemohou na zásadních věcech domlouvat demokraticky, protože se prostě nedohodnou - v daném modelu nemohla vyhrát ani většina tří ku jedné, tedy jednomu. A osvícený diktátor se v sestavě neobjevil. Druhým erozním aspektem byl postupný skluz k běžné zábavovce (jednou měsíčně by v ovládaném regionu nikdo pravidelně nechodil ani na Yes, takže bylo v playlistu třeba dělat ústupky a změny), což ve finále nikoho nebavilo. A aspektem posledním, nikoli však nejméně významným, bylo zdraví - především to Vladykovo. A Síla Tam Nahoře se zas jednou zachechtala a postrčila figurkami vpřed - právě když Vladyk zvažoval konec kariéry, spadl Hevoš, v civilu klempíř, se střechy a byl vyřazen na několik týdnů... Vladyk to vzal jako znamení, oznámil odchod ke konci kalendářního roku předpokládaje derniérní hraní v oblíbeném ústeckém klubu, Karel ovšem pravil, že se kvůli jedné akci nebude tolik těžkejch věcí znovu učit... a bylo vymalováno. Hevoš to zhodnotil celkem trefně řka "ty vole to vypadá jak kdybysme se poprali..." ...nu, nepoprali, ale z dálky to tak vypadat fakt mohlo. Konec filmu, that's all folks.

Přestože MY4 hráli leckde a často, nezachoval se žádný oficiální hudební záznam (tedy žádný, o kterém by Vladyk věděl); koncem roku 2023 ale internet (který, jak známo, nikdy nepustí to, co jednou uchvátí) přece jen vydal alespoň dva fragmenty z vystoupení v ústeckém Moto Garage klubu. Kvalita zvuku i střihu příšerná, ale jako dokument dobrý... dokumentace obrazová jest přece jen bohatší. Shlédnout a vyslechnout je možno zde.

Úkroky stranou

Na hlavní trase Množiny-Mandava-LZT-MY4 se pochopitelně vyskytovaly i více či méně významné odbočky. První se zrodila někdy v roce 2005, kdy k Vladykovi po vystoupení Mandavy na open fesťáku přistoupila dívka s dlouhým vlasem a pravila, že jako dobrý a že taky zpívá a že by ráda nějakou kapelu a tak vůbec. Vladyk se vlivem doznívajícího adrenalinu po úspěšné produkci choval poněkud nonšalantně, ale poté, co mu Stefanie poslala svou demonahrávku, změnil postoj - a to velmi: profi zpracování a především výbornej hlas. Karel si občas stěžoval na přílišné vytížení a tak se Stefi octla na zkoušce a bylo to fakt dobrý. Vladyk tedy zahájil kroky k realizaci záměru holka do naší kapely, jenže Stefi měla záměry vlastní, totiž buduju svou kapelu - a zvítězila. Na dalších zkouškách se postupně vytvořila poněkud odlišná sestava, v níž hrál na basu již zmíněný Tomáš, Vladyk se přesunul ke klávesám (protože nikdo jinej nebyl k dispozici) a repertoár se přesunul též - nejprve k dřívějším skladbám Karlovy pre-reinkarnační party (kde Tomáš hrál) a následně i ke Stefiině hlavnímu oboru - věcem od Tiny Turner. Jako pořád dobrý, vážně, no faktiš hodně dobrý - ale Vladyka to prostě nebralo, takže klávesy záhy přebral Jirka (nojo, už zase, opravdu...osudové jméno) a Vladyk vyskočil z kolotoče. O pár týdnů později seskočil i Honza, kterého nahradil Martin zvaný Pigi a Stefiina sestava se od Mandavy definitivně oddělila, majíc Karla jako jediný spojovací prvek. Stefanie Ruso a band se přesunul(i) do komerční sféry a vedl(i) si nějakou dobu poměrně úspěšně (na webu lze najít spoustu důkazů); časem se ovšem muzikanti, trpící častými odskoky své frontwoman k sólovým projektům, rozhodli hrát taky samostatně a z úcty ke své principálce si ponechali její jméno, byť pouze v přesmyčce... a tak vznikl Surovej Stefan. Ani v tomto případě nešlo o žádné rozchody ve zlém, všichni zúčastnění nadále spolupracovali a jednotlivé sestavy se všelikými způsoby prolínaly.

Následující část ohlédnutí, v němž jde i nadále především o muziku, se lehce dotkne společenských jevů a protože tento text vzniká v době, kdy řádí koronavirus (a zřejmě se teprve chystá předvést P.T. lidstvu, zač je toho loket) a ekoterorismus v součinnosti s novou vlnou imigrační krize ukazuje v plné nahotě, jací zbabělí a totálně mimomísní sráči vedou civilizaci euroatlantského typu do záhuby, zatímco se všelicí neziskoví šmejdi a politici druhého nálevu pod hranicí volitelnosti (že, paní PekAdamová...) na této situaci přiživují a statečná policie na pokyn neohroženého státního zástupce vyráží po poslankyni pro pouhé konstatování známé skutečnosti organismus, který se nedokáže ubránit parazitům, je v háji, považuje Vladyk za nutné odhalit své postoje: jakkoliv je osobně přesvědčen, že svoloči nelze ustupovat a je nutno proti ní zasahovat razantně, ihned a všemi dostupnými prostředky, je současně naprosto stejně přesvědčen, že do relace pakáž - jakžtakž slušný lidi nemají být zatahováni žádní bělouši, gadžové, čmoudi, cigáni, romáci a podobně: parchant je prostě parchant a vůbec nezáleží na tom, v jaké kůži nebo společenské pozici se zrovna nachází... Vladyk tudíž zdraví Velkého Bratra a vzkazuje mu, že pokud tady hodlá slídit po rasistech a extrémistickejch názorech, ať si laskavě políbí prdel...

Po prvních letech nového tisíciletí se Vladyk, jak již bylo uvedeno, rozloučil s pleskáním všeho možného na Síť, ale občas nějaký ten klipík upatlal, především při prezentacích svých virtuálních modelových kolejišť. Ve dvou případech učinil výjimku a zaregáloval na společenské dění. První případ se týkal prezidentských voleb, kdy si (formou koláže z běžně dostupných fotek a s využitím skladby Chci bejt královnou od MadCats) lehce zavtipkoval na téma Ženy a volby. V případě druhém už na legraci jaksi nezůstalo místo, neboť krize ve Šluknovském výběžku k smíchu fakt nebyla. Vladyka v dané situaci napadl námět na zajímavej klip, oslovil věrnou Andělu a přátelskou Stefanii, s místním kameramanem Pavlem se projeli Rumburkem, pár obrázků opět stáhnul z netu, s Karlem (nahrál kytarové sólo, moc se přitom ale nebavil...) a dalším Jirkou (bubeníkem, o kterém ještě bude řeč) natočil základy (na Karlův harddisc recorder, který se válel za krámem už léta a nikdo s tím neuměl - jeho vlastní Tascam 488 už byl dávno někde v háji a notes IBM zdechl též), holky to nazpívaly, prošly se taky Rumburkem s Pavlem pobíhajícím kolem... a vznikl klip Kašlem na barvu kůže. Výsledný efekt nebyl nic moc - v původním celkem ostrém textu musel Vladyk přece jen trochu ubrat, aby Stefi neměla mezi svými nějakej problém, a na Klekí Petru nebyl nikdo moc zvědav - to už je dáno tak nějak defaultně, že když se někdo snaží postavit mezi dva jiný, tak se to nelíbí ani jednomu z těch jinejch, protože pro jednoho je to kyselo holt málo kyselý a druhej by radši krupičnou kaši. Přesto se o klipu zmínila média a Stefi nakonec nějaké ty problémy asi přece jen měla, neboť požádala Vladyka o stažení videa z veřejného prostoru... a nebyl žádný důvod nevyhovět. Další plácnutí do vody. A ještě se pak něco řešilo, protože OSA (jejímž členem Vladyk není, neb by si na případných tantiémách za svou celoživotní tvorbu nenahrabal ani na vepřové koleno bez křenu a krom toho nehodlá podporovat víc přerozdělovačů, než je nezbytné... byl kdysi členem ARTESu - dobového sdružení artistů a estrádních umělců - a to mu stačilo...). No jo, no... proč by měl být pionýrem slepých uliček jen ten Jára da C, že (doufám, že mne pan Svěrák nebude kvůli citaci žalovat, zeď nepeču).

Na počátku další odbočky stál výše zmíněný bubeník Jirka. Působil totiž v plesově-zábavově orientované sestavě Novamix, jejíž dlouholetý kapelník a klávesák (ojoj) Martin se rozhodl, že už toho bylo tak akorát, a ohlásil odchod. Jirka z poněkud nejasných důvodů usoudil, že by se kláves mohl ujmout Vladyk a ve svém mírném úsilí setrval bez ohledu na námitky dotyčného, takže se jednoho dne Vladyk zašel na Novamix podívat a za několik dalších dnů nastoupil. Sestava, v jejímž čele stál kantilénový zpěvák a skvělý bavič Péťa (jeho humorné kreace a skvělá němčina mimo jiné způsobily vznik jeho fanclubu v Drážďanech), další Petr hrál na basu a na kytaru, aby se to nepletlo, řádil další Petr zvaný Dědek, měla repertoár přiměřený účelu a tak si Vladyk mohl tentokrát dostatečně lámat hlavu nad řešením dechových sekcí, smyčcových orchestrů, diskotékových zvuků a sférických ploch, přičemž občas zapomínal, že v této partě hraje basu někdo jiný, a levačkou basákovi Péťovi tu a tam zaškodil... ale vše se časem kultivovalo a spolupráce trvala několik sezón.

Petr zvaný Dědek byl výborným kytaristou, bavičem, učitelem a strýcem - a taky silným kuřákem. S první a druhou položkou tohoto seznamu se Vladyk seznámil hned při prvním setkání; s tou poslední bezprostředně poté. Dědek měl opravdu to cigáro v ruce či hu... ústech skoro pořád a během delších cest na vystoupení kvůli němu i zastavoval (podobnost s povídkovým propadlíkem Janebou byla nepřehlédnutelná). Doklad položky čtvrté se zjevil na jisté svatbě, kde skupina zahrála nekomerčně (překlad: za chlebíčky), neb to bylo takříkaje v rodině. Přítomna byla též slečna jménem Karolína, takto Dědkova neteř. O pauze si vzala Dědkovu kytaru, brnkla si na Vladykovy klávesy - a tím pádem došlo i na položku třetí. Vladyk se slečnou konverzoval svým často používaným způsobem, totiž blbě, nevěda, že si právě do budoucna zadělává na další odbočku...
Trojice Vladyk, Jirka a Dědek se ovšem vydala o dost dříve na odbočku jinou - s folkrockovým repertoárem, dvojicí akustik a cajonem. Obnovili dávnou Dědkovu kapelu Kneippe Rock Band, která Novamixu nijak nekonkurovala a během první půlsezóny vykazovala velmi nadějné výsledky jako příslib do budoucna.

Třetího února roku dva tisíce patnáct odpoledne Vladyk usedl na nymburském nádraží do vlaku směřujícího na sever, když mu zazvonil mobil a kapelník Péťa sděloval, že se Dědkovi neudělalo dobře a je ve špitále. Když Vladykův vlak večer dojížděl na nádraží rumburské, zazvonil telefon znovu... a Vladyk přešel v dešti přes park do prázdné restauračky, usedl do tmavého rohu a požádal číšníka, aby mu nalil nějakého panáka a pak si ho nevšímal.
Dědkův odchod znamenal naprosto logicky konec KRBu a podepsal se i na postupném úpadku Novamixu. Kytaru sice obětavě převzal Vláďa, rovněž dobrý kytarista, který skupinu zachránil pro zbytek sezóny a odehrál ještě dvě sezóny další, ale... ale; když se v budoucnu Péťa občas při svých komentátorských vstupech o Dědkovi zmínil, Jirka a Vladyk se na pódiu pro jistotu otáčeli a chvíli koukali do zákulisí... R.I.P, Dědku, ať se ti tam s tou velkou kapelou dobře hraje - aspoň tak jako tenkrát tady.

Tou dobou stále pracující a do Prahy za klienty dojíždějící Vladyk ještě pořád udržoval kontakty s tamními muzikanty a občas odehrál nějaký ten záskok (lehounce pikantní situace nastala, když zaskakoval v Retro Music Hall kvůli hostující zpěvačce, kteroužto se ukázala býti Stefanie...). Vládík zvaný Píča již dávno seknul s jadernou fyzikou a provozoval klub zvučného jména; zachoval si ovšem dostatek humoru i vzpomínek na vojnu, aby tu a tam zorganizoval nějaký ten večer na přidanou, kde s Vladykem a dalšími na ty krásné doby zavzpomínali. Na akcích si zahrála Fáze, LZT i KRB a jednou Vladyk pozval i Karolínu, která se zapojila do jednorázové sestavy nazvané Postmortalis (Karol aka frontwoman obstarala kytaru a zpěv, Vládík oprášil starou basu, Vladyk tedy dotáhl do Matičky alespoň jedny klávesy...). Výkon zmíněné slečny Vládíka naprosto nadchnul (například touto záležitostí) a rocker v něm přetlačil podnikatele; zakoupil novou basu, slovo dalo slovo a sestava si zahrála například Hendrixe ještě několikrát, dokonce i mimo Vládíkův klub (jednou, ale taky dobrý). V další sezóně se projekt zopakoval - s jiným bubeníkem, Dědkem jako hostem a pod názvem Karolin-um (viz zde nebo zde). Karol si mezitím zahrála pro změnu na klávesy s LZT (Vladyk se mohl držet basy a oceňovat fakt, že Karol dávala z první party, které on nedal ani z páté...), studovala, skládala a aranžovala... a její muzikantské renomé všechny tyto sestavy záhy přerostlo. Vládík ovšem už nezastavil, rockerem zůstal a jeho nově složená parta Hard Rock Tribute hraje dodnes.

Postmortalis - galerie

Má-li být historie úkroků a odskoků kompletní, nelze vynechat jednorázovou samožernou sestavu, která se objevila na letním pódiu varnsdorfské Fontány. Základní trio bylo další kombinací místních muzikantů, která spolu za celé ty roky koexistence dosud nehrála; přesněji tedy - nehrála naživo. Vladyk, Jirka i Karel sice spolupracovali na nahrávce výše zmíněného klekípetrovského klipu, jenže tehdy si každý točil své party samostatně a rozloženě v čase. Dlouhodobě plánované vystoupení kolidovalo s jinými aktivitami Čtyř a tak se s krátkým bluesovým blokem postaveným na výběru zeppelinských a hendrixovských záležitostí představila trojice výše uvedená, doplněná v několika věcích toužících po saxíku další regionální legendou, se kterou hrával Karel u Stefi a Vladyk dosud neměl tu čest - Petrem. V tom kalupu nebyl čas ani na název, nejpříhodnější by asi bylo označení LZB - s "b" jako "blues"...

LZB(lues) - galerie

Doba důchodová: pane profesore, už je čas...

Jako křepký téměř padesátiletý zaměstnanec disponoval Vladyk trojicí vlastností, která jej v očích zaměstnavatele diskvalifikovala natolik, že byl odejit; jako šedesátiletý živnostník si pořídil tré chorob, jež ho diskvalifikovaly natolik, že obdržel invalidní důchod fplnýpalbě. Vzhledem k životnímu stylu, čtyřiceti letům prakticky nepřetržitého čučení do všelikých monitorů a dědičným dispozicím to nebylo nic překvapivého, ale taky nic příjemného - zvlášť když jedna ta choroba postupně a nevratně devastovala jeho sluch, najmě pravé ucho, které se nakonec sesunulo až k nule... V "mateřských" kapelách to zas až tak nevadilo, protože většinu věcí znal do tónu zpaměti a v případě nouze se orientoval podle otřesů pódia (Hevoš na tom ostatně byl podobně, jen v opačném gardu, což bylo komické zvlášť v LZT, kde byli ve výchozí poloze otočeni hluchýma ušima k sobě), ale záskoky trpěly dost. Když na akci v Malostranské besedě odehrál na basu část jedné věci o půl tónu výš, protože špatně viděl klávesákovi na ruce a nabyl dojmu, že dotyčný provedl ještě jednu modulaci, což nebyla pravda, pochopil, že je čas s živým hraním přestat; v tomto názoru jej utvrzovaly jednak stále častější situace, v nichž se ocital poté, co se na pódiu setmělo a on neviděl na displeje svého klávesového kombajnu, a druhak různé televizní koncerty k poctě některého z rostoucího počtu rockerů, již to už zabalili definitivně - pohled na geronty buď taktak sedící u bicích či kláves, nebo se ploužící s kajtrami na krku po pódiu, nebyl nijak radostný a Vladyk podobně rozhodně nehodlal skončit. Úbytě Novamixu zafungovaly jako katalyzátor a Hevošova zlomená žebra to dorazila. Konec si představoval sice trochu jinak - jako derniéru MY4 v ústeckém motorkářském klubu, kde kvartet v minulosti odehrál jeden z nejlepších klubových koncertů, ale nezadařilo se: nu, vot slučilos.

V domácích podmínkách byla situace jiná - tam byl čas a klid, možnost pustit si přesně to, co bylo potřeba slyšet, tak hlasitě, jak to bylo potřeba slyšet, a displeje si mohl před nahráváním prohlížet libovolně dlouho. Věcí připravených k nahrání bylo v šuplících víc než dost, ale odchod z živého hraní neproběhl tak rychle, jak by se dalo očekávat - prostě to ještě nedozrálo. A tak se Vladyk ještě u živého hraní pozdržel a vrátil se ke kořenům, to jest ke kytaře a k blues. Vymyslel si projekt Blue Pig (Blue jako blues a Pig jako prase, protože na kytaru hrál jako prase), sestavil si playlist, na Petrovi vyloudil grafický návrh plakátu a uvažoval o sestavě, kterou požádá, aby to s ním odehrála jako derniéru. Po několika týdnech cvičení ovšem dospěl k závěru, že takovou šupu by si jak případní spoluhráči, tak případní posluchači fakt nezasloužili. Myšlenku na skok do blues ovšem nezavrhl - a protože v té době psal nějaké texty pro Karol a její projekt Tukuturi, odvážil se dotázat této skvělé dívky, zda by s ním ta připravená blues neodehrála na dvoje klávesy - když už atyp, tak pořádnej... jako třetího do sestavy oslovil Pigiho, výborného hráče na bicí a někdejší oporu Surového Stefana, se kterým jako s jediným členem té prolínající se smečky rumburských muzikantů ještě nikdy nehrál... příležitost vystoupit se naskytla v létě na lokálním festiválku, kde měla hrát Karol s Tukuturi a Vladyk se mohl celkem bez problémů vmáčknout jako předkapela. Úmysl rozhlásit svou derniéru nakonec opustil - prostě končí další dědek, co je komu do toho. Akce proběhla formou jamu v komorním prostředí s několika desítkami posluchačů a Vladyk se rozhodl, že jako teda dobrý, ale že si ta blues později natočí s pořádnou aranží.

Derniéra se tükala veřejného vystupování za honorář only, na brnkání s přáteli se nevztahovala. Na podzim 2019 se Vladyk s Karol a Milošem vydali navštívit takzvané jižní křídlo Fáze a jejich přátele. Výsledkem příjemného víkendu na jihočeských statcích byly mimo jiné dva jamíky, jichž se zúčastnil více než tucet muzikantů. Akce dobrá, ale Vladyk si opět bolestně uvědomil, že už to prostě nedává... jeho představa skvostných duetů s Karol, na které pečlivě sepisoval texty a cvičil, neměla s realitou nic společného. Naštěstí byl program pestrý a některé folkrockové věci, na kterých kdysi Fáze začínala, dopadly podstatně lépe - Vladyk se na tom podílel ovšem jen minimálně. Po návratu domů měl jasno: toč, chlapče, toč... zahájil přípravy a tak dlouho se rozhodoval mezi dvojicí projektů, až nakonec natočil třetí, zcela neplánovaný, háje se sám před sebou nutností procvičit zarezlé studiové dovednosti. Každá výmluva dobrá, když sáhneš vedle, je to průchod, když něco zvoráš, je to uměleckej záměr...

Oním třetím albem, které předskočilo favority, byl Zpozaroh, komponovaný příběh starého pitomce, zamrzlého ve svých starých postupech a zatuchlých nápadech, který se snaží dohnat resty a dokázat si, co by býval byl mohl všechno dokázat, kdyby býval byl. Texty sice obsahují autobiografické prvky, ale celá kompozice je pojata jako obecná: je prostě třeba si v určité životní etapě uvědomit, že člověk celou tu dobu jel v nějakém stylu, který stárne spolu s ním, přesněji tedy s jeho generací, a společně také zemřou. A není třeba toho litovat: fakt, že se Titanic potápí, nutně neznamená, že by žádný jeho pasažér nemohl doplout na kře ledové k nějaké nové zemi, případně se vrátit k těm osobním kořenům - k zapomenutým přáním, k dávno opuštěným láskám... a zkusit z nich omést pavučiny... proč ne? Titanic se může potopit sám.
Vladyk tedy plave na kře ledové: spolupracuje (a doufá, že nadále spolupracovat bude) s Karol, která se na svůj Titanic hned tak nenalodí, vrací se ke kořenům (dokonce si koupil i toho starýho Rolanda D110, na kterém s Petrem točili Růžovou budoucnost), ometá ty pavučiny... a zpoza rohu vykukuje nedokončená kniha plus tři plánovaná alba: výše zmíněný projekt Blue Pig, chystající se Na skok do blues, kompilace Vladykových více či méně žertovných překladů Skákal kůň přes oves - a konečně ta skutečná, opravdu skutečná derniéra, album Inspirated. Dá-li bůh, tedy spíš Mother Nature, vše bude dokončeno ještě v tomto kalendářním roce (2020, aby to mělo váhu). No a když to dokončeno nebude nebo to Máma Natúra zatrhne, tak wocogouz - blít krev kvůli tomu přece nikdo nebude :-)

Premortální galerie - cesta životem

Přílohy

Každé seriózní ohlédnutí do historie by mělo pracovat s nějakými prameny. Vladyk se pokusil své chabé paměti vypomoci jednak časovou osou (a uplácat ji byla docela fuška), druhak seznamem používaných nástrojů (taky dřina).